Základní informace
Typ korespondenceDopis
OdesílatelMartinů, Bohuslav
Odesílatel (korporace)
Lokace odesláníPolička
Datum odeslání16.02.1935
PříjemceŠafránek, Miloš
Příjemce (korporace)
Lokace přijetí
JazykČeština
Původ, datum získáníCBM
Předchozí vlastník
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Signatura současného vlastníkaPBM Na 12
Stará signatura v IBM2000/PBM Kmš 720
Signatura v IBMŠafM 1935-02-16
Obsah a fyzický popis
Stručný obsahPosílá slíbená data; své dílo řadí do třech epoch; 1. epocha je impresionistická - "touha po zvuku"; převrat přichází s Half-timem - "epocha dynamismu", v komorní hudbě je vždy více "svůj"- velice si cení 2. kvartetu, kvintetu a klavírního tria; 3. epocha je umírněnější - malé ansámbly, styl spíše komorní, úsilí o vyvážení všech složek, zvláště v operách návrat ke "skoro folkloristickému výrazu", české znaky; není metafyzik; postupoval vždy po svém; "nebyl jsem nikdy avantgardistou"; vývin byl dosti pozvolný a nesnadný; uznává jen "krásný" projev; z oblíbených autorů vždy na prvním místě Mozart; své skladby "neřídí", je sám řízen, vnáší vkus a disciplínu; pracuje rychle a lehce; zapomíná rychle; z dalších stále preferuje Debussyho, Dvořáka, Suka; Bach a Brahms ho zaujali až v poslední době; přestal se mu líbit Mahler; líbí se mu Stravinskij - hlavně s Příběhem vojáka a Svatbou; směr Milhaud - Poulenc je mu "úplně protivný"; váží si Honeggera a Hindemitha, má úctu k Vycpálkovi a líbí se mu Křička a Janáček (ten "nesmírně"); Novák se mu nikdy nelíbil. - Následuje soupis tvorby do roku 1935.
Diplomatický přepis dopisu

Polička 16 / II 1935.

 

Milý příteli,

 

posílám Vám slíbená data, seřadil jsem to spíš podle těch epoch. Pro scénická díla data jsou přesná, premiery v Brně ještě zkontroluji a pošlu dodatečně. Myslím stejně že se budete držet těch hlavních věcí. Co se týče těch poznámek osobních, myslím že v tom není zákon. První epocha o které chci mluviti je impresionistická, myslím však že to byla spíš honba po zvuku než po impresi. (Istar,[1] Míjející půlnoc[2].) Nejprvnější skladby (Loutky)[3] dlouho před tím impressí nejsou. Převrat nastává s Half-timem[4] a sice radikální – to jsem trochu se začal orientovat v tom chaosu do něhož jsem v Pa­říži spadl, to je začal jsem vlastně o všem přemyšlet. To je epocha dynamismu – (Half-time, Bagarre,[5] Rhapsodie[6].) Přes to však neopouštím zřejmou formu a dosti zajímavé že v čistě komorní hudbě jsem vždy více svůj, a neztrácím se v momentálním směru. Z toho je II kvartett[7], kvintett,[8] a trio klavírní[9], jež si velmi cením. Pracuji instinktivně a snadně ale novostem se přizpůsobuji dosti těžce a po dlouhém a dlouhém váhání. Tím ten postup je vlastně stále zdržován ale to co přijmu na konec je pevně zakotveno. Po této epoše se jeví zřej­mé umírnění jak prostředku (malé ensembly, malý orchestr v r. 1930, skladby jsou čistší, forma jasnější, styl spíše komorní než symfonicky (v romantickém slova smyslu. Je to touha po definitivni organizaci celku i všech složek v živý a zdravý organismus a harmonické vyvážení všech složek. Jeví se (zvláště v operách) zřejmý návrat k čisté, řekl bych skoro folkloristickému výrazu, symfonická tvorba je orientována jaksi, řekl bych světověji. Čím déle jsem v Paříži tím více si uvědomuji charakter a znaky hudby české, tím i moji v srovnávání s okolím v němž žiju.[10] Co se týče ideového pohledu, znáte mne sám velmi dobře. Nejsem žádný metafysik a ideovost přijímám vědomě jen do té míry pokud ji lze hudbou skutečně vyjádřiti. Jakmile to překračuje hranice, okamžitě se obraňuji a uzavírám. Ostatně po této stránce jsem zde dobře sekundován pobytem v Paříži a názorem Francouzů na umění. Jinak, přes to že jsem přišel do velmi avantgardních bojů tady v r. 1923. – nikdy jsem ani na okamžik neztratil svoji linii a nikdy jsem nic nepřijal za svoje (zcela instiktivně) co jsem skutečně nemohl po svém způsobu využíti. Nebyl jsem nikdy avantgardistou. Ovšem můj vývin byl velmi pozvolný a dosti nesnadný. Otázka správné orientace, v době kdy mnoho falešných směru bylo s velkou pompou rozhlašováno. Co se týče stylu, myslím že byl vždy poměrně stejný, jenže díla nebyla vždy stejně podařená.

 

Skladby počínaje od r. 1918.

Česká rhapsodie[11] – vznikla pod vlivem manifes­tu č. spisovatelů v 1918[12]. Provedení 1918 – (Fil­harmonie – Če­lan­ský.

Istar[13] baletní mysterium – z roku 1921–22 – Pro­ved. 11. září 1924 – Národ. divadlo v Praze. v r. 1922 (?) na konserv. u Suka[14].

Kdo je na světě nejmocnější[15] – balet – Proved. v Nár. v Brně 1924., v Praze 17 / II. 1927. dokončena 1922.

1923. odjezd do Paříže. Kouzelné noci[16] – zpěv s orchestrem 3 písně na „Čínskou flétnu. Prov. v Praze.[17]

I. smyč. kvartett.[18]

Mizející půlnoc. 3 věty ( orchestr.)[19]

1923. odjezd do Paříže k Albertu Rousselovi[20].

od r. 1923. Balety – Vzpoura[21] 1 akt. baletní sketch

prov. v Brně

Koleda[22] 1 akt baletní scény se ženským sbo­rem a so­li – (ztraceno.)

z roku 1926–29 On tourne ( Natáčíme.)[23] 1 akt –

                                    Ne­provedeno

Echec au roi (Šach králi.)[24] 1 akt „

Kuchyňská revue.[25] –           „

Provedeno v Praze – (?)

O motýlu který dupal (Kipling)[26] Ne­­provedeno.

Opery Le raid merveilleux[27]                   „ (Ztraceno).

Voják a tanečnice[28], opera 3 akty text dle Plau­ta. J. L. Budín.

(v r. 1926–27 – ) Provedeno v Brně 5 / V. 1928.

1927–1929 Tři přání[29] opera 3 akty text Ribemont

                              Des­saignes. Neprovedeno

Slzy nože[30]   „  1 akt   „               „  

Den dobročinnosti[31] 3 akty „       „    nedokončeno.

od 1924 Orchestr. Half-time[32] – Provedeno v Praze

1924. Festival mezinár. 1925.

Concerto – piano orchestr.[33] ( Praha – Filhar. Heřman – Paříž orchestr Col­lon[34] Lucette Descaves.

II. Smyčc. kvartett.[35] ( Premiera Ber­lín 1926 (?) ) Festival v Sieně.

Entre acte[36], hudba pro radio. Fes­tival v Baden--Badenu 1927 (?)

Film en miniature pro klavír[37].

1927.    La Bagarre,[38] orchestr, premiera v Bostonu

lis­topad 1927 dir. Serge

Koussevitzkij.

Duo pro housle a violoncello.[39] premiera v Pa­říži (Novák Frank) 1928 (?)

České tance pro klavír.[40] Obkročák – Dupák – Pol­ka – Nonet . – [41]

1928 – Allegro Symphony – orchestr. – premiera Boston 1928.) Serge Kousse vitzky. Později titul Allegro symphonique. (W. Straram – Paris.) Definitivní titul Rhap­sodie.[42]

Musique d’ Entre ácte, hudba pro radio. Festival Ba­den-Baden 1928 (?)[43]

Kvintett smyčcový.[44] Premiera v Pittsfield U. S. A. Fes­tival E. S. Coolidge (1929[45] / ?)

1927 (?) (od 1928 1930 omezuji prostředky, redukce orchestru, disciplinovaný urovnaný zvuk

1928–1930

1930–1932 Serenada komorní orchestr.[46] Premiera

v Paříži (W. Straram) 19 ?

Koncert pro violoncello a orchestr.[47]Premiera Ber­lin. (A. Cassado) ?

Partitta Partita ( Suite. I) smyčc. orchestr.[48] ( „     Ber­lin ? ) provedeno baletně

v Král. divadle Antwerpy.)

Kvartett s orchestrem.[49] Premiera v Lon­dýně. (Pro Arte.)

Trio s orchestrem[50] (Neprovedeno.)

Concertino (trio klavír s orchestrem)

Les rondes.[51] (malý ensemble.) Premiera Paris – (A. Cortôt.)

Malé serenady[52] ( „       „    )[53] Neprovedeno.

III. Kvartett [54] – Premiére Paris, (Quat. Roth.)

Trio (klavír.)[55]    „    Bruxelles.

Ženské sbory[56] (na lidové texty.)

Menší práce. – pro housle a klavír. I. II. Sonaty[57]

5 krátkých kusů[58] p

Arabesky[59] . –

pro čello a klavír. Nocturnes[60] – Pastorales[61] – Ara­besques[62] . – Suite[63] .

    „    2 housle „ Sonatine.[64]

Klavír. – Préludes[65] – Borová[66] – Tanec[67] – Vánoce[68]

1932 – Špalíček, balet se zpěvy.[69] Národní D.

                               Praha září 1933.

                        v Brně, listopad 1933.

19331933 Sextett smyčcový[70]Cena Premiera Was­hington 1933. Prix E.S. Coolidge.

1933 Rh Rytmické etudy pro housle.[71]

Les ritournelles[72] – Esquisses des Danses[73]. pro klavír.

Sonata pro 2 housle a klavír.[74] (premiera v Lon­dýn, So­nata Players.)

Smíšené sbory na lidové texty.[75] Dvě písně pro alt (lidové texty)[76]

(Impromptu pro housle a klavír.)[77]

Concertino, trio (klavír.) s orchestrem.[78] Ne­pro­ve­deno.

Kvintet s klavírem – Premiera á Paris ( Tri­-
ton.)[79] 1934.

1934 – Invence pro orchestr[80] premiera v září 1934.

Festival v Benátkách.

Koncert pro housle a orchestr.[81] ( . Neprovedeno. (pro S. Duskhina.

Trio smyčcové.[82] Premiera Paris Triton 15 / II 1935 (Pasquier)

Hry o Marii,[83] cyklus her : (Prolog – (Panny moudré a pošetilé. –

Mariken z Nimégue – Narození páně – Sestra Paskalina.)

Premiera v Brně 23 / II 1935.

 

Koncert pro klavír a orchestr.[84] – v listopadu.

                                                                                 

 

Do roku 1918 – klavírní skladby. – Loutky[85] – a.t.d. pro klavír. Dva balety[86] – bezvýznamné.

 

Uznávám jenom „krásný.“ projev, to čemu lze říci „la beautè“

Z mých oblíbených autoru je a vždy byl na prvním místě Mozart.[87] s ním jsem vlastně podnikal největší boje, ve snaze přiblížit se té dokonalosti a tomu vyvážení, při­rozenému a organickému i obsahovému. Také určitá zdrženlivost, nevybuchnouti, ovládati zkrátka pořádek. Také svoje skladby neřídím vlastně sám ale jsem sám řízen dle okolností, thematem, formou a tak sám jen snad vnáším určitý vkus a disciplinu. To je snažení úplně osob­ní. Pracuji rychle a poměrně lehce a vždy jen jednu práci až do ukončení. Zapomínám také rychle a to přes to jsou moje věci velmi uvážené[88] a nikoliv improvizace. Z dalších autoru je to stále Debussy[89], z našich se hlásím spíše k Dvořákovi[90] a mladému Sukovi. Bacha jsem neměl rád až v poslední době mě úplně uchvátil.[91] Mám rád Brahmse, kterého jsem neměl dříve rád, a naopak přestal se mi úplně líbit Mahler.[92] Z Paříže je to Stravinský z Historie vojáka a Svateb a z ostatních nikdo. Směr jako Milhaud, Poulenc je mi úplně protivný.[93] Honegera[94] a Hindemitha[95] si velmi vážím jako hudebníků, přesto že jim ne vždy rozumím.[96] Z našich mám úplnou úctu k Vycpálkovi[97], třeba že mám námitky proti technice a líbí se mi Křička[98]. Novák[99] se mi nelíbí a nikdy nelíbil. Janáček nesmírně líbí.[100] Snad Vám to trochu dá nějaký obraz. Zdravím Vás srdečně.

B. Martinů

 

Věcné poznámky k DP

[1]      Balet Istar, H 130, dokončen v roce 1921 (Halbreich, 2007, s. 199).

 

[2]      Orchestrální cyklus Míjející půlnoc, H 131, dokončen v roce 1922 (Halbreich, 2007, s. 252).

 

[3]      Klavírní cyklus Loutky III, H 92, II, H 116, I, H 137, vznikal v letech 1914–1925 (Halbreich, 2007, s. 392, 397, 402).

 

[4]      Half-time, H 142, dokončen v roce 1924 (Halbreich, 2007, s. 254).

 

[5]      La Bagarre, H 155, dokončena v roce 1926 (Halbreich, 2007, s. 255.

 

[6]      La Rhapsodie (Allegro Symphonique), H 171, dokončena 1928 (Halb­-
reich, 2007, s. 256).

 

[7]      Smyčcový kvartet č. 2, H 150, dokončen v roce 1925 (Halbreich, 2007, s. 362).

 

[8]      Smyčcový kvintet, H 164, dokončen v roce 1927 (Halbreich, 2007, s. 372).

 

[9]      Klavírní trio č. 1 (Cinq pièces brèves), H 193, dokončeno v roce 1930 (Halbreich, 2007, s. 250).

 

[10]    Hodnocení vlastní tvorby se v mnohém shoduje s textem, který Mar­tinů napsal po příjezdu do Spojených států na jaře 1941 (srov. CBM, PBM Na 24; Šafránek, 1966, s. 317).

 

[11]    Kantátu Česká rapsodie, H 118, Martinů dokončil roku 1918. Pre­miéra byla provedena v Praze 12. ledna 1919. Ludvík Vítězslav Če­lanský (1870–1931) dirigoval Českou filharmonii a pěvecký spolek Hlahol (Halbreich, 2007, s. 448).

 

[12]    Spisovatel Alois Jirásek zaslal v polovině května 1917 českému říš­skému poselstvu prohlášení, které podepsala řada českých spisovatelů, v němž požadovali přiznání práv „českoslovanskému národu“. Deník Lidové noviny prohlášení otiskl 19. května a znovu 25. května (Lidové noviny, 1917, XXV, 19. května 1917, s. 2; 25. května 1917, s. 3).

 

[13]    Miloš Šafránek datuje balet Istar, H 130, roky 1917 a 1921 s po­ukazem na rukopisnou dataci Bohuslava Martinů 21. listopadu 1921 (Šafránek, 1961, s. 84). Jaroslav Mihule také uvádí rozmezí let 1917–1921 (Mihule, 2002, s. 582). Harry Halbreich zmiňuje roky 1918–1921, resp. 1923. Premiéra byla provedena v pražském Národním divadle 11. září 1924, dirigoval Vincenc Maixner (1888–1946) (Halbreich, 2007, s. 199).

 

[14]    Bohuslav Martinů byl žákem skladatele Josefa Suka (1874–1935) na mistrovské škole pražské konzervatoře v letech 1922–1923.

 

[15]    Balet Kdo je na světě nejmocnější, H 133, dokončen 1922, premiéra se konala v Zemském divadle v Brně 31. ledna 1925. Pražská premiéra se uskutečnila v Národním divadle 17. února 1927 (Halbreich, 2007, s. 201).

 

[16]    Kouzelné noci, tři písně pro soprán a orchestr, H 119.

 

[17]    Premiéru provedla sopranistka Pavla Vachková-Osuská 2. dubna 1924 s Čes­kou filharmonií v Domě umělců (dnes Rudolfinum) v Praze (Hal­b­reich, 2007, s. 484).

 

[18]    Smyčcový kvartet č. 1, H 117, dokončen v roce 1918 (Halbreich, 2007, s. 362).

 

[19]    Správný název orchestrální skladby je Míjející půlnoc, H 131, do­končena byla v roce 1922 (CBM, PBM AJ 160, Halbreich, 2007, s. 252).

 

[20]    Martinů studoval v Paříži u skladatele Alberta Roussela (1867–1937), je­muž v roce 1930 věnoval Serenádu pro komorní orchestr, H 199.

 

[21]    Balet Vzpoura, H 151, dokončen 1925, premiéra se konala v Zem­ském divadle v Brně 11. února 1928 (Halbreich, 2007, s. 202).

 

[22]    Balet Koleda, H 112, byl dokončen v roce 1917. Partitura je dnes nezvěstná. Šafránek popsal fragment baletu a publikoval jeho libreto (Šafránek, 1979, s. 20–21, 121–135).

 

[23]    Balet Natáčí se!, H 163, byl dokončen v roce 1927, premiéra se konala až po skla­datelově smrti 8. ledna 1979 ve Státním divadle v Brně, dirigoval Václav Nosek (Halbreich, 2007, s. 198).

 

[24]    Échec au roi (Šach králi), H 186. Martinů balet dokončil v roce 1930, premiéra se konala po skladatelově smrti 11. dubna 1980 ve Státním divadle v Brně, dirigoval Jan Štych (Halbreich, 2007, s. 210).

 

[25]    Kuchyňská revue, H 161, dokončena 1927. Premiéra baletu se ko­nala 17. listopadu 1927 v pražském Domě umělců v hudebním na­studování Stanislava Nováka (Halbreich, 2007, s. 207).

 

[26]    Motýl, který dupal, H 153. Martinů balet dokončil v roce 1926 na text spisovatele a nositele Nobelovy ceny Rudyarda Kiplinga (1865–1936). Balet patrně nebyl z důvodu autorských práv k libretu inscenován. První zvukovou nahrávku realizoval dirigent Jiří Bělohlávek se Sym­fonickým orchestrem FOK v roce 1990 (Supraphon, 1990, SU 110380-2).

 

[27]    Le raid merveilleux (Podivuhodný let), H 159, scénickou premiéru opery realizoval Václav Nosek se Státní filharmonií Brno v Poličce 25. června 1994. Kopie autografu je uložena v CBM (PBM FAc 49, Halbreich, 2007, s. 206).

 

[28]    Voják a tanečnice, H 162. Operu na libreto J. L. Budína (pseudonym Jana Löwenbacha, 1880–1972) dle Plautova námětu dokončil Martinů v roce 1927. Premiéra se konala v Zemském divadle v Brně 5. května 1928, dirigoval František Neumann (Halbreich, 2007, s. 143). První dochovaný Löwenbachův dopis, v němž popisuje úpravy libreta, je datován 7. července 1926 (CBM, PBM Kd 186).

 

[29]    Tři přání, H 175. Operu na libreto Georgese Ribemont-Dessaignese (1884–1974) Martinů dokončil v roce 1929. Premiéra se konala po skla­datelově smrti 16. června 1971 ve Státním divadle v Brně, dirigoval Václav Nosek (Halbreich, 2007, s. 146).

 

[30]    Slzy nože (Larmes de Couteau), H 169. Jednoaktovou operu na libreto Geor­gese Ribemont-Dessaignese dokončil Martinů v roce 1929. Pre­miéra se konala po skladatelově smrti 22. října 1969 ve Státním divadle v Brně, dirigoval Václav Nosek (Halbreich, 2007, s. 145).

 

[31]    Den dobročinnosti, H 194, Martinů operu komponoval v letech 1930–1931, avšak nedokončil. Premiéra se konala 28. března 2003 v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích, dirigoval Milan Kaňák (Halbreich, 2007, s. 150).

 

[32]    Half-time, H 142, byl dokončen v roce 1924, premiéra se konala 7. prosince 1924 v Praze, Českou filharmonii dirigoval Václav Talich. Repríza se uskutečnila 17. května 1925 v rámci festivalu ISCM, který se konal v Praze.

 

[33]    Koncert pro klavír a orchestr č. 1, H 149, byl dokončen roku 1925, premiéru provedl v Praze 21. listopadu 1926 pianista Jan Heřman (1886–1946), kterému Martinů koncert věnoval. Českou filharmonii dirigoval Robert Manzer. V Paříži koncert provedla 11. února 1928 francouzská klavíristka Lucette Descaves (1906–1993). Gabriel Pierné (1863–1937) dirigoval Orchestre Colonne.

 

[34]    Špatně čitelné.

 

[35]    Smyčcový kvartet č. 2, H 150, chybné vročení. Kvartet premiérovalo Novák-Frankovo kvarteto dne 12. listopadu 1925 v Berlíně (Halb­reich, 2007, s. 362). V roce 1928 byl proveden na VI. festivalu ko­morní hudby ISCM v Sieně v podání Kolisch Quartet.

 

[36]    Jedná se o 2. větu Musique d’entracteJazzové suity, H 172. Chyb­né vročení, skladba byla premiérována na festivalu Deutsche Kammermusik Baden-Baden o rok později, v červenci 1928. Srovnej mj. zde dopis Bohuslava Martinů Miloši Šafránkovi ze dne 6. září 1928 (CBM, PBM Kmš 708). Halbreich uvádí datum 7. června 1928. Festival se však konal ve dnech 13.–15. července 1928 (Halbreich, 2007, s. 346).

 

[37]    Film en miniature. Cyklus 6 klavírních skladeb, H 148, dokončen 1925, premiéra se konala 2. dubna 1927 v Paříži (Halbreich, 2007, s. 346).

 

[38]    La Bagarre, H 155, uvedl poprvé dirigent Sergej Kusevickij (1874–1951) s Boston Symphony Orchestra dne 18. listopadu 1927 v Bostonu. Kusevickij zaslal Bohuslavu Martinů 20. listopadu 1927 telegram se zprávou: „Premiere Bagarre immense suces […]. (CBM, PBM Kd 163).

 

[39]    Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157. Chybné vročení, premiéra se konala 17. března 1927 v Paříži v podání houslisty Stanislava Nováka a violoncellisty Mauritse Franka (Halbreich, 2007, s. 346).

 

[40]    Tři české tance, H 154, byly dokončeny 9. listopadu 1926, premiéra se uskutečnila 7., resp. 17. března 1927 v podání klavíristky Jane Mortier (Halbreich, 2007, s. 405).

 

[41]    Nonet č. 1 (Fragment), H 144, vznikl v letech 1924–1925. Halbreich uvádí, že nebyl proveden s výjimkou Finale (Halbreich, 2007, s. 382).

 

[42]    La Rhapsodie (Allegro symphonique), H 171. Martinů tuto skladbu původně označil jako „Symphonie“. Dirigent Sergej Kusevickij skladbu premiéroval s Boston Symphony Orchestra 14. prosince 1928 v Bos­tonu. V Paříži ji provedl 3. dubna 1930 dirigent Walther Straram (1876–1933), vlastním jménem Marie Emile Félix Walter Marrast, s Orchestre des concerts Straram.

 

[43]    Druhou větu z Jazzové suity, H 172, Musique d’ Entre´ acte již zmínil na předchozí straně s vročením „1927 (?)“. Premiéra se konala v roce 1927.

 

[44]    Mecenášce Elizabeth Sprague Coolidge (1864–1953) Martinů vě­noval Smyčcový kvintet, H 164, z roku 1927. Skladba byla pre­miérována na Berkshire Festival v Pittsfieldu v roce 1928 (Halbreich, 2007, s. 372).

 

[45]    Nad číslovkou devět je rukou Martinů nadepsáno „8?“.

 

[46]    Serenáda pro komorní orchestr, H 199, dokončena 13. prosince 1930, premiéra se konala 16. dubna 1931 v podání Orchestre des concerts Straram, který dirigoval zakladatel orchestru Walther Straram (Halb­reich, 2007, s. 269).

 

[47]    Koncert pro violoncello a orchestr č. 1, H 196, dokončen 17. října 1930, premiéra se konala 11. prosince 1931 v Berlíně v podání špa­nělského violoncellisty a skladatele Gaspara Cassadó (1897–1966) (srov. zde poznámku k dopisu Kmš 714).

 

[48]    Partita pro smyčcový orchestr, H 212, dokončena 7. listopadu 1931, pre­miéra se konala 3. prosince 1932 v Praze, Českou filharmonii di­ri­goval Václav Talich (Halbreich, 2007, s. 270).

 

[49]    Koncert pro smyčcový kvartet a orchestr, H 207, dokončen v létě 1931, londýnská premiéra se konala 10. října 1932 v podání Quatuor Pro Arte a London Philharmonic Orchestra, který dirigoval Malcolm Sargent (1895–1967) (Halbreich, 2007, s. 320).

 

[50]    Koncert pro klavírní trio a orchestr, H 231, dokončen o Velikonocích 1933, premiérován 31. srpna 1963 v Luzernu (Halbreich, 2007, s. 321).

 

[51]    Les Rondes, H 200, skladba dokončena 23. listopadu 1930, pre­miéra se uskutečnila v Paříži dne 18. března 1932, v nastudování francouzsko-švýcarského klavíristy a dirigenta Alfreda Cortota (1877–1962). Halbreich uvádí, že interpreti jsou neznámí, premiéra se konala v rámci Concerts Cortot (Zichová, 2015, s. XI, 190; Halb­reich, 2007, s. 380).

 

[52]    Serenáda č. 1, H 217, dokončena 25. března 1932; Serenáda č. 2, H 216, dokončena v březnu 1932; Serenáda č. 3, H 218, dokončena 1. dubna 1932, premiéra se konala 16. října 1947 v Praze, FOK. Autograf je označen Malé serenády (Halbreich, 2007, s. 377, 357, 381).

 

[53]    Martinů používá opakovací zkratku pro text na horním řádku „malý ensemble“.

 

[54]    Smyčcový kvartet č. 3, H 183, dokončen 10. prosince 1929, premiéra se konala 20. dubna 1932 v Paříži v podání Quatuor Roth (Halbreich, 2007, s. 363).

 

[55]    Nepodařilo se určit.

 

[56]    Česká říkadla, H 209, skladba dokončena v červenci 1931, premiéra se ko­na­­la 4. dubna 1933 v podání Pěveckého sdružení pražských učitelek (Hal­­b­reich, 2007, s. 430).

 

[57]    Sonáta č. 1 pro housle a klavír, H 182, z roku 1929 a Sonáta č. 2 pro housle a klavír, H 208, z roku 1931 (Halbreich, 2007, s. 333 a 335).

 

[58]    Cinq pièces brèves (Pět krátkých kusů) pro housle a klavír, H 184. Martinů skladbu dedikoval Miloši Šafránkovi. Chybná datace, do­končeno 14. dubna 1930, premiéra 5. května 1930 (Halbreich, 2007, s. 333).

 

[59]    Martinů uvádí „Arabesky“ také v nedatovaném soupise děl ze tři­cátých děl (CBM, PBM Na 14). Karel Šebánek jej označuje „Sept arabesques“ v soupisu skladeb B. Martinů z roku 1938 (CBM, PBM Na 123, s. 2). Harry Halbreich cyklus nazývá rovněž Sept arabesques, H 201 A, a zařazuje ho pod identické katalogové číslo jako skladbu pro violoncello a klavír (Halbreich, 2007, s. 334).

 

[60]    Nocturnes, H 189, dokončena dle Jaroslava Mihuleho v roce 1930 (srov. Mihule, 2002, s. 598; Halbreich, 2007, s. 339).

 

[61]    Pastorales, H 190, dokončena dle Jaroslava Mihuleho v roce 1930 (srov. Mihule, 2002, s. 598; Halbreich, 2007, s. 339).

 

[62]    Sept arabesques, H 201, dokončena v roce 1931 (Halbreich, 2007, s. 340).

 

[63]    Suite miniature, H 192, dokončena v roce 1931 (Halbreich, 2007, s. 340).

 

[64]    Sonatina pro dvoje housle a klavír, H 198, dokončena v roce 1930 (Halbreich, 2007, s. 351). Martinů použil pro obsazení opakovací zkratku horního řádku.

 

[65]    Huit préludes (Osm preludií), H 181, chybné vročení, dokončeno 1929. Dedikace Charlotte Quennehen, budoucí manželce BM (Halbreich, 2007, s. 409).

 

[66]    Borová, sedm českých tanců, H 195, chybné vročení, dokončeno 1930 (Halbreich, 2007, s. 410).

 

[67]    La danse, H 177, chybné vročení, dokončeno 1929 (Halbreich, 2007, s. 408).

 

[68]    Vánoce (Le noël), H 167, chybné vročení, dokončeno 1927 (Halbreich, 2007, s. 407).

 

[69]    Špalíček, H 214, dokončen 11. února 1932, premiéra se uskutečnila 19. září 1933 v Národním divadle v Praze, dirigoval Josef Charvát (1884–1945). Brněnská repríze se konala 25. listopadu 1933 v Zem­ském divadle (Halbreich, 2007, s. 212).

 

[70]    Smyčcový sextet, H 224, dokončen 27. května 1932, premiéra se konala 25. dubna 1933 ve Washingtonu v podání Krollova sextetu (Halbreich, 2007, s. 378). V prosinci 1932 Martinů za skladbu ob­držel cenu americké skladatelky a mecenášky Elizabeth Sprague Coolidge (1864–1953) ve výši 1000 dolarů (srov mj. Library of Congress, Washington, kopie IBM SPr 1932-12-05; Synek–Všetičková, 2019, s. 132).

 

[71]    Rytmické etudy pro housle a klavír, H 202, dokončeny 18. března 1932 (Halbreich, 2007, s. 334).

 

[72]    Les ritournelles (Šest klavírních kusů), H 227, dokončeny 15. prosince 1932 (Halbreich, 2007, s. 413).

 

[73]    Esquisses de danses, H 220, dokončeno 1932 (Halbreich, 2007, s. 412).

 

[74]    Sonata pro dvoje housle a klavír, H 213, dokončena v lednu 1932. Premiéra se konala v Londýně 20. února 1934 v podání členek sou­boru Sonata Players, pianistky Mary Ramsay a houslistek Betty Lin­desay a Janet MacDonald (Halbreich, 2007, s. 351).

 

[75]    Čtyři písně o Marii, H 235, dokončeno 17. ledna 1934 (Halbreich, 2007, s. 431).

 

[76]    Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír, H 228, dokončeno o Vánocích 1932 (Halbreich, 2007, s. 477).

 

[77]    Impromptu, H 166. Dle Šebánkova soupisu byla skladba dokončena v roce 1933 (CBM, PBM Na 124, s. 2). Halbreich však uvádí rok 1927 (Halbreich, 2007, s. 332).

 

[78]    Concertino pro klavírní trio a smyčcový orchestr, H 232, dokončeno 31. srpna 1933. Premiéra se konala 16. října 1936 v Basileji (Halb­reich, 2007, s. 322).

 

[79]    Klavírní kvintet č. 1, H 229, dokončen 16. března 1933, premiéra se konala 9. března 1934 v rámci Concerts du Triton (Halbreich, 2007, s. 374).

 

[80]    Invence, H 234, dokončeno 8. září 1934, premiéra se konala 8. září 1934 v Benátkách na 3. Festival internazionale di musica con­tem­poranea (Halbreich, 2007, s. 258).

 

[81]    Koncert pro housle a orchestr č. 1, H 226, dokončen pravděpodobně v prosinci 1933, dedikován houslistovi Samuelu Dushkinovi (1891–1976). Premiéra se konala po skladatelově smrti v roce 1973 v Chicagu v podání Josefa Suka a Chicago Symphony Orchestra, který dirigoval Georg Solti (1912–1997) (Halbreich, 2007, s. 303).

 

[82]    Smyčcové trio č. 2, H 238, dokončeno na podzim 1934, premiéra se konala 15. února 1935 v podání Tria Pasquier v rámci Concert du Triton (Halbreich, 2007, s. 358).

 

[83]    Hry o Marii, H 236, dokončeny 26. června 1934, premiéra se konala v Zemském divadle v Brně 23. února 1935, dirigoval Antonín Balatka (1895–1958) (Halbreich, 2007, s. 153).

 

[84]    Koncert pro klavír a orchestr č. 2, H 237, dokončen o Vánocích 1934 (Halbreich, 2007, s. 295).

 

[85]    Loutky III, H 92 (Halbreich, 2007, s. 392); Loutky II, H 116 (Halb-
reich, 2007, s. 397).

 

[86]    Pravděpodobně má na mysli balet Noc, H 89, dokončen 9. ledna 1914 (Halbreich, 2007, s. 196), a Tance se závoji, H 93, dokončen v červenci 1914 (Halbreich, 2007, s. 197).

 

[87]    V autobiografii z roku 1941 podobně uvádí: „Lze-li mluviti o vlivu je to v této době a je to Debussy, jako to byl před tím Mozart (Vliv Mozartův ještě dlouho po tom na něho působil a snad až dosud).“ (CBM, PBM Na 24, s. 2; Šafránek, 1966, s. 317).

 

[88]    Špatně čitelné.

 

[89]    O tvorbě Clauda Debussyho (1862–1918) psal opakovaně ve svých sta­tích.

 

[90]    Vztah k tvorbě Antonína Dvořáka (1841–1904) komentoval také v tex­tu O Dvořákovi (Šafránek, 1966, s. 351).

 

[91]    Martinů opakovaně zmiňuje tvorbu Johanna Sebastiana Bacha (1685–1750) jako jeden z inspiračních zdrojů. Miloš Šafránek napsal v roce 1943 ve své studii Bohuslav Martinů: „The modest room in Paris where he lived from 1923 to 1940 was filled with scores of Bach choral music and the operas, symphonies, and sonatas of Mozart, as well as works of Palestrina, Corelli, Orlando di Lasso, the English madrigalists, and many other compositions which never grow old.“ (Šafránek, 1943, s. 329).

 

[92]    K případnému vlivu Antona Brucknera (1824–1896), Gustava Mah­lera (1860–1911) a Richarda Strausse (1864–1949) na jeho skladby B. Martinů poznamenal v roce 1941: „Dosud neuvědomělý projev B. M. je od počátku v rozporu s těmito v a hledá z nich správné vý­chodisko.“ (CBM, PBM Na 24, s. 2; Šafránek, 1966, s. 317).

 

[93]    Šafránek uvádí, že vztah hudebního skladatele Daria Milhauda (1892–1974) byl naopak k B. Martinů kladný. Spisovatel Georges Neveux tlumočil jeho vzpomínku po letech: „Jeden z největších sou­časných skladatelů.“ (Šafránek, 2006, s. 233). Také ke skladbám Francisa Poulenca (1899–1963) měl Martinů rezervovaný vztah, po­dobně jako ke sdružení Le Six.

 

[94]    S Arthurem Honeggerem (1892–1955) je pojila provedení skladeb i jejich vydání.

 

[95]    Paul Hindemith (1895–1963) interpretoval mj. Smyčcový kvartet č. 2 B. Martinů s Amar-Hindemithovým kvartetem.

 

[96]    Tato polarizovaná charakteristika navazuje na články, které Martinů publikoval ve 20. a 30. letech v Čechách. Podrobně se v nich věnoval hudbě, s níž se seznamoval zejména v Paříži (Claude Debussy, Igor Stravinskij, Darius Milhaud, Francis Poulenc, Arthur Honegger, Paul Hindemith a další) (srov. mj. Šafránek, 1966).

 

[97]    Ladislav Vycpálek (1882–1969), hudební skladatel.

 

[98]    Jaroslav Křička (1882–1969), hudební skladatel.

 

[99]    Tvorbu Vítězslava Nováka (1870–1949) Martinů poznal již během studií na pražské konzervatoři.

 

[100]  Zejména ke skladbám Leoše Janáčka se Martinů vracel opakovaně v pozdější korespondenci různým adresátům v Československu (Zde­něk Zouhar, Jaroslav Procházka, Jan Novák ad.).

 

Celkový počet listů2
Počet popsaných stránek4
PoznámkaSoučástí dopisu je třístránkový seznam děl BM.
Fixacerukopis
Dopis

Náhled k dispozici pouze prezenčně v Institutu.

Digitalizace
Kvalita digitalizaceprofi
Digitalizováno v instituci
Datum digitalizace
Poznámka k digitalizaci
Lokace jako předmět
Antverpy
Baden-Baden
Benátky
Berlín
Boston, Massachusetts
Brno
Brusel
Londýn
Paříž
Pittsfield, Massachusetts
Praha
Siena
Washington, D.C.
Osoba jako předmět
Korporace jako předmět
Skladba jako předmět
« předchozí
ID 3585 (záznam 1 / 0)
další »