Klavírní trio se smyčcovým orchestrem je na titulní straně označeno datem “Velikonoce 1933”. První provedení díla se však konalo až 31. srpna 1963 na Luzerner Musikfestwochen poté, co Harry Halbreich objevil partituru skoro po třiceti letech od jejího vzniku v domě Charlotty Martinů ve Vieux Moulin. To, že Bohuslav Martinů vložil dílo do šuplíku a nikdy je nezveřejnil, způsobil nejspíše lektorský posudek, který mu poslali z nakladatelství Schott v květnu 1933. V něm stojí: ”...Dostali jsme rukopis Vašeho Tria a s velkým zájmem jsme ho prostudovali. Je mistrovsky uděláno stejně jako každé dílo z Vašeho pera a jednotlivé detaily nás zaujaly. Ale - abychom byli zcela otevření - nezdá se nám toto dílo tak silně inspirováno, jako některé Vaše jiné skladby. Zvláště pomalá věta se nám zdá trochu jednotvárná a mdlá a chtěli bychom Vám poradit, abyste právě tuto druhou větu ještě jednou přezkoumal, zda by nemohla být díky nějakým škrtům nebo výraznější melodice plastičtěji zformována...” Hned v létě 1933 tedy napsal Bohuslav Martinů ještě jinou skladbu s názvem Concertino, H 232, pro stejné obsazení, se stejným počtem vět a stejnou počáteční tóninou C, která nakladatelství Schott uspokojila coby náhrada za skladbu první.
Obě skladby jsou si stylově podobné a jsou dokladem Martinů neoklasicismu 30. let, ale autor neužil v Concertinu ani jeden melodický motiv z Tria a také uspořádání vět a jejich charakter se liší. Např. druhá věta Tria je pomalá a lyrická, zatímco v Concertinu je na druhém místě hravé a radostné Moderato. Trio je koncipováno jako concerto grosso a nalezneme v něm polyfonní a polytonální plochy i krátké melodické motivy stále nově proměňované bohatou rytmikou. Je to dílo plné života, kompozičně dokonale propracované do každého detailu.
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 8. 12. 1998