Smyčcový sextet pro dvoje housle, dvě violy a dvě violoncella napsal Bohuslav Martinů bezprostředně po dokončení Sinfonie concertante pro dva orchestry, H 219, v květnu 1932. Sextet má tři věty, přičemž krajní, svižné a rytmické věty rámují kontemplativní větu střední. Dílo si udržuje vnitřní rovnováhu také tím, že každá z vět sleduje třídílnou formu, v níž je třetí díl částečně vždy návratem dílu prvního.
Tato skladba je také ilustrativní ukázkou pro Martinů typické motivické práce: tématem bývá krátký model, který je v celém dalším průběhu rozváděn a zpracováván. Martinů poslal Sextet do soutěže o cenu Elisabeth Sprague-Coolidge, jíž se zúčastnilo 145 skladatelů z celého světa. Vyhrál hlavní cenu 1000$ a mohl si pak konečně pořídit vlastní pianino. Dílo autor věnoval paní Coolidge a dubnová premiéra ve washingtonské Library of Congress měla takový úspěch, že muselo být na témže koncertě celé ještě jednou opakováno.
Po válce se skladby ujalo newyorské nakladatelství AMP a projevilo přání rozšířit partituru o part kontrabasů a uzpůsobit ji tak pro provádění orchestrální. Martinů souhlasil a partituru přepracoval. Tato verze pro smyčcový orchestr, která je zvukově ještě bohatší, měla premiéru roku 1951 v Louisville v USA pod vedením Roberta Whitneyho.
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 8. 12. 1998