Základní informace
Titul CZSonáta č. 1
Podtitul CZpro housle a klavír
Titul ENSonata No. 1
Podtitul ENfor violin and piano
Titul DESonate Nr. 1
Podtitul DEfür Violine und Klavier
Titul FRSonate n° 1
Podtitul FRpour violon et piano [auth.]
KategorieKomorní hudba
PodkategorieDua pro housle a klavír
Halbreichovo číslo a přípona182
Části (věty)1. Introduction et Allegro 2. Andante 3. Allegretto
Durata19'
Nástrojové obsazeníVl Pf
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1929
Započetí kompozice10/1929
Dokončení kompozice04.11.1929
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Hortense de Sampigny (Vl), Pierre Maire (Pf)
Maire, Pierre
Sampigny-Bailly, Hortense de
Datum premiéry05.11.1930
Místo premiéryPaříž, École normale de musique de Paris
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceÉditions Alphonse Leduc
Místo uloženíPaříž
Současný vlastníkÉditions Alphonse Leduc, Paříž
Poznámka k rukopisuV Éditions Alphonse Leduc uložen také autograf sólového partu. -- - -- V Českém muzeu hudby v Praze se nachází náčrt. -- - -- V Centru Bohuslava Martinů v Poličce uloženo faksimile autografu a tisk z r. 1930 s připsaným věnováním BM.
Vydání
Místo vydáníPaříž
VydavatelÉditions Alphonse Leduc
Rok vydání1930
CopyrightÉditions Alphonse Leduc
Poznámka
PoznámkaNázev na titulní straně autografu: "I. Sonate | pour violon et piano" ("I." pravděpodobně připsáno později).
Informace

Dua pro housle a klavír I.

Elegie pro housle a klavír (H. 3, Praha 1909) s podtitulem „Zlo se vrací“ patří k nejranějším skladbám Bohuslava Martinů vůbec. Bezpochyby je tento jednovětý, for­málně uvolněný žalozpěv možno považovat za první závažné dílo svého autora. Tematický materiál je vždy pouze exponován, aniž by jej skladatel dále rozpracovával. Stejně jako ve všech raných skladbách tohoto kompletu má i zde klavír výrazně těžší part než housle, které přednášejí hlavně melodii, zatímco klavír přidává harmonii a rytmus. Elegie se vý­razně odlišuje od pozdějších skladeb Bohuslava Martinů zejména svou nepolevující dramatičností - pro jeho zralou tvorbu je daleko charakterističtější uměřenost (mesure) a disciplína. Již v Elegii však můžeme pozorovat převahu intervalů tercie a sekundy cha­rakteristických i pro jeho pozdější tvorbu.

Koncert pro housle a klavír (H. 13, Praha 1910) je po truchlivé virtuózní Elegii v mnoha ohledech velkým překvapením. Nejsou v něm využívány žádné speciální techniky houslo­vé hry, dokonce ani pizzicato nebo staccato; s jedinou malou výjimkou v závěru 2. věty se v něm nevyskytne ani jeden dvojhmat, žádný stupnicový běh. Není to vlastně žádný koncert, daleko spíše se jedná o hravou sonatinu instruktivního typu označenou svým auto­rem víceméně nepřesně - snad ve snaze oslnit své posluchače. V žádném jiném, rozsáhlej­ším díle Bohuslava Martinů nemá obdoby tak pevné tonální zakotvení skladby, jako právě v tomto Koncertu. Martinů z něj jen místy na okamžik trochu vybočí, „jako kdyby šel z Poličky na dvacetikilometrový výlet a hned po prvních pěti kilometrech se pro samou nostalgii otočil a vrátil zpět“ (Petr Rybář). Ona ne zcela autentická, z velké části spíše z dobové dekadentní literatury vyčtená, než opravdu vlastními prožitky podložená rozervanost předchozí Elegie, je naprosto zapomenuta; v Koncertu pro housle a klavír se Martinů ukazuje jako prostý religiózní člověk. I když autograf není přesně datován, září z díla taková radost a pohoda, že jej lze časově nejspíše zařadit do období, kdy se Martinů po vyloučení z konzervatoře („pro nenapravitelnou nedbalost“) konečně zhluboka nadechl a nově nabytou svobodu se rozhodl plně věnovat komponování.

Své první dvě sonáty pro housle a klavír skladatel považovat za juvenilie a neautorizoval je. Rozsáhlá čtyřvětá Sonáta C dur (H. 120, Praha 1919) je sice zajímavým, nicméně znač­ně epigonským dílem, odkazujícím nepokryté na svůj vzor - Franckovu sonátu A dur. Vyznačuje se „faustovskou“ tematikou, vnitřní chudobou a disparátností témat. Druhá věta je pokusem o „démonické“ scherzo poplatné estetice konce minulého století; její téma upomíná na slavnou a v klasické hudbě 19. století oblíbenou sekvenci Dies irae (Berlioz, Liszt, Mahler ad.). Plně chromatický hudební materiál nutí skladatele k heroickému dobý­vání neustále nových vrcholů, které jsou „vykoupeny“ závěrečným „očistným“ maestosem a následným grandiosem v C dur.

Zato Sonátu d moll (H. 152, Paříž 1926) je možno považovat za dílo sice přechodové, nicméně vykazující mnohé nové kvality, zejména uměřenost a vyváženost. Vznikla po skladatelově tříletém pobytu v Paříži, ale působí dojmem, jako by si autor přinesl velkou část jejího materiálu ještě z Prahy. Často v ní můžeme pozorovat boj starého mate­riálu s novými výrazovými prvky (zejména s jazzovou rytmikou), které Martinů poznal při svém studiu u Alberta Roussela. Vedle takových milníků jeho rané pařížské tvorby, jakými jsou orchestrální Half-Time (1924) a Vřava (La Bagarre, 1926), Tři české tance pro klavír (1926) a zejména Smyčcový kvartet č. 2 (1925), působí tato sonáta ještě naprosto nezrale.

Impromptu pro housle a klavír (H. 166, Paříž 1927) zahajuje nové období tvorby Bohu­slava Martinů. Skládá se ze tří krátkých charakteristických kusů využívajících místy smě­lých bitonálních souzvuků a pohybujících se jako celek na samé hranici tonality. Hlavními rysy těchto drobných skladbiček jsou časté změny taktu, motorický rytmus, sytý zvuk a delikátnost všech výrazových složek. Proti víceméně diatonickému partu houslí postavil autor velmi disonantní klavír. Martinů se v této skladbě poprvé obrátil na hudební začáteč­níky, kterým se rozhodl usnadnit přístup k moderní hudbě.

Sonáta č. l pro housle a klavír (H. 182, Paříž 1929) je již třetí z celkem pěti houslových sonát Bohuslava Martinů. Vznikla na samém závěru jeho jazzového období, reprezentova­ného mj. baletem Kuchyňská revue (l 927), jazzovými operami a orchestrálními skladbami Le Jazz a Jazzová suita (obě 1928). Je to dílo dráždivě provokující, rapsodicky rozevláté a divoce krásné. Oba nástroje jsou pojaty velmi virtuózně. Těžiště této sonáty spočívá v rozsáhlé střední větě s bluesovými prvky. Hojné užití sólových kadencí v obou krajních větách ji posouvá až do blízkosti sólového koncertu. Zdá se, že v ní Martinů furiantsky zareagoval na nedávná mistrovská díla koncertního jazzu, na houslovou sonátu Maurice Ravela, popř. na Gershwinova Američana v Paříži.

V těsné časové i stylistické blízkosti první houslové sonáty se nachází Pět krátkých kusů pro housle a klavír (H. 184, Paříž 1929). Jazzové prvky jsou i zde stále výrazné, ale Marti­nů je užívá již o něco méně okázale; staly se spíše jednou ze složek jeho hudební řeči. Každý z pěti charakteristických kusů se odvíjí vždy od jednoho rytmického nápadu, který beze zbytku využije. Martinů je věnoval svému příteli Miloši Šafránkovi, kulturnímu atašé československé ambasády v Paříži.

 

Aleš Březina

Sleeve-note z CD Bohuslav Martinů: Works for Violin and Piano 2, © Supraphon 3410(3411)-2 132

 

 

Prameny

« předchozí
ID 430 (záznam 1 / 0)
další »