Sonáta č. 1 pro housle a klavír je již třetí z celkem pěti houslových sonát Bohuslava Martinů; první dvě skladatel považoval za juvenilie a neautorizoval je. Vznikla na samém závěru jeho jazzového období, reprezentovaného mj. baletem Kuchyňská revue, H 161 (1927), jazzovými operami a orchestrálními skladbami Le Jazz, H 168, a Jazzová suita, H 172 (obě 1928). Je to dílo dráždivě provokující, rapsodicky rozevláté a divoce krásné. Oba nástroje jsou pojaty velmi virtuózně. Těžiště této sonáty spočívá v rozsáhlé střední větě s bluesovými prvky. Hojné užití sólových kadencí v obou krajních větách ji posouvá až do blízkosti sólového koncertu. Zdá se, že v ní Martinů furiantsky zareagoval na nedávná mistrovská díla koncertního jazzu, na houslovou sonátu Maurice Ravela, popř. na Gershwinova Američana v Paříži. V Praze provedl první houslovou sonátu nedlouho po jejím vzniku skladatelův nejlepší přítel, houslista Stanislav Novák s klavíristou Karlem Šolcem
Aleš Březina, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 10. 12. 2003; Martinů: Works for Violin and Piano, © 1999 Supraphon Music a.s