Half-time [H 142] vznikl v Poličce v létě 1924. Martinů byl vášnivým příznivcem fotbalu, a tato desetiminutová skladba je přímým svědectvím jeho zapálení pro hru. Zachycuje vzrušení davu mezi dvěma poločasy a často je srovnávána s Honeggerovou slavnější skladbou Le Rugby, která vznikla o čtyři roky později. Kontrast s předchozími Martinů orchestrálními díly je zřetelný a nekompromisní: rytmy jsou lehké a pohyblivé, rafinované a opulentní textury impresionismu nahradily drsné a lomozivé zvuky. Poprvé od Balady [k Böcklinovu obrazu „Villa na moři“, H 97] se do orchestru vrací klavír, je s ním však zacházeno mnohem úderněji a méně sólisticky. Žesťové nástroje jsou výraznější než v kterémkoli jiném Martinů díle a nezvykle aktivní jsou i bicí nástroje. Kritici už v Martinů baletu Kdo je na světě nejmocnější? [H 133] slyšeli to, co považovali za škodlivý vliv Stravinského. Když se v prosinci 1924 konala v Praze premiéra Half-time pod Talichovým vedením, začalo se rychle poukazovat na průhledný odkaz Martinů na Stravinského balet Petruška. Ačkoli se sám Martinů v tisku důrazně bránil, mám pocit, že v Half-time zahodil některé z kladů, jichž v poslední době dosáhl při formování osobitého rukopisu, a přiblížil se k otevřenému plagiátorství víc než kdykoli předtím nebo později.
Half-time nese podtitul „Rondo pro velký orchestr“, což může být při prvním poslechu matoucí. V necelých deseti minutách trvání díla je technika tematických variací použita mnohem radikálněji než například v orchestrálních suitách z baletu Istar [H 130 A, H 130 B]. Téma ronda se objevuje celkem sedmkrát a uzavírá šest epizod, ale v tak rozmanitých podobách, že může být obtížné ho rozpoznat. Tyto transformace tak stírají rozdíl mezi rondem a epizodou: kdykoli se změní tvar hlavního tématu, vznikají nové melodické fragmenty, které se od něj oddělují a stávají se hlavní náplní jedné nebo více epizod. Toto tematické prolínání ronda a epizody je při poslechu Half-time zdrojem značné fascinace: je to projev skutečné originality a jedna z hlavních předností skladby.
[...]
V Half-time je Martinů méně fixován na interval než Stravinskij, ale zdá se, že se od Rusa naučil mnoho cenných postupů, když nechává svá témata při každém nástupu měnit tvar, využívat různé rychlosti pohybu a vypůjčovat si prvky od sebe navzájem. Je třeba přiznat, že Half-time není žádné mistrovské dílo [...]. Zjevný plagiát a jednoduchost některých užitých prvků upírají tomuto dílu nejvyšší hodnocení. Přesto se v hudbě Martinů poprvé objevuje skutečný symfonický proud, naléhavost a jasná argumentace, které jsou předzvěstí úspěchu a které Martinů v další skladbě pro velký orchestr – La Bagarre [Vřava, H 155], dokončené v květnu 1926, posunul mnohem dále.
Michael Crump, Martinů and the Symphony, Symphonic Studies No. 3, Toccata Press, London, 2010, s. 54–59 [zkrátila a přeložila Jana Burdová, 2024].