Třetí scénické dílo, nazvané Koleda, H 112, s podtitulem „Staré vánoční obyčeje českého lidu“, je dílo překvapující, nečekané a v tvorbě Martinů klíčové. Znamená náhlý obrat k folklóru a plně vybočuje z řady jeho mladistvých skladeb, jichž je do roku 1917, kdy Koledu složil, více než sto. Jsou to ponejvíce skladby klavírní a desítky písní, ale také několik náběhů a pokusů o díla komorní a orchestrální. Žádné z těchto mladistvých děl (snad se zanedbatelnou výjimkou čtyř umělých písní na lidové a národní texty z roku 1912) nemá nic společného s folklórem a lidovým projevem. […]
Koleda se rovněž zcela odlišuje od jeho předchozích prací scénických, od baletů Noc, H 89, a Stín, H 102, a to nejen inspiračními prameny. V Koledě se Martinů vrací hluboko do dětství, do dědových písniček a koled na poličské věži, vzpomíná a vybavuje si místní obyčeje vánoční. Ale klíčový význam Koledy tkví především v náhlém, nečekaném tvůrčím záměru, v prosté, až syrové koncepci, která znamená úplný odklon od jeho dosavadní extenzivní, umělé a složité kompoziční práce. V životě Martinů je to návrat k životním jistotám a v jeho díle první, byť nedokonalý pokus o český lidový projev.
Partitura Koledy je do této doby nezvěstná. [Miloš Šafránek se domnívá, že ji schoval Stanislav Novák.] Kromě rukopisného libreta se objevuje skladatelův záznam písně „Šel jest pánbůh“, kterou zpíval děda Stodola na poličské věži. Tento fragment je psán na počátku první strany náčrtu […].
Lze také vyslovit domněnku, že také jiné písně, které děda zpíval na věži […], má Martinů jak textově, tak i hudebně z ústního podání; lze tak soudit z některých úprav textových u srovnání s texty Českého lidu (Hra o třech králích) a také s texty Sušilovými a Erbenovými. Ze Sušilových tří nápěvů písně „Šel jest pánbůh“ Martinů žádný nepoužil a držel se místního podání dědova. O dvacet let později se octla tatáž píseň v kantátě Kytice, H 260, ve zcela odlišném zhudebnění. Chorál 1. obrazu (Vánoce) „Chvála Bohu na výsosti“ je z Kancionálu; úvodní sbor 3. obrazu „Ejhle, naše chasa“ je nejvýraznější valašská koleda, kterou Martinů nemohl dobře překomponovat, aniž by porušil celkový prostonárodní ráz hry.
[…] Dílo sestávalo z prologu a 4 jednání (26 výstupů). Celovečerní dílo bylo pravděpodobně důležitým předchůdcem Špalíčku, H 214, i kvůli vokálnímu a instrumentálnímu obsazení (ženský sbor v orchestru). Význam Koledy se objeví v plném světle o patnáct let později právě ve Špalíčku, Hrách o Marii, H 236, a v Divadle za branou, H 251 – třech českých národních hrách, jak je nazval jejich tvůrce. […]
Miloš Šafránek. Divadlo Bohuslava Martinů. Praha: Editio Supraphon, 1979, s. 20–21.