Smyčcový kvartet č.1 není ani zdaleka prvním dílem svého autora pro toto obsazení. Předcházel mu programní kvartet Tři jezdci, H 1, z roku 1903, vůbec nejranější skladba Bohuslava Martinů. Jedním z mnoha dalších zastavení Bohuslava Martinů na dlouhé cestě za nalezením vlastního stylu byl také Smyčcový kvartet Es dur, H 103, z roku 1917, v němž úporně hledal originální výraz v rámci pozdně romantické estetiky.
Prvním číslovaným kvartetem Bohuslava Martinů se stal až Smyčcový kvartet č.1 (Francouzský). Přesné datum jeho vzniku není známo: Martinů je do partitury nezanesl, neuvádí je ani ve své korespondenci. Nejpravděpodobněji se jeví vročení 1920-1922. Na první provedení v podání Ševčíkova-Lhotského kvarteta si dílo a jeho tvůrce museli ale počkat až do roku 1927, tedy do doby, kdy už Martinů úplně změnil styl.
Výchozí tóninou první věty Moderato je pentatonická E. Meditativní hlavní téma nastoupí bez přípravy hned na začátku exposice a vyplňuje interval oktávy. Živé, harmonicky a rytmicky pregnantní druhé téma je v G dur. V provedení Martinů zpracovává jen hlavní téma, vedlejší použije až při přípravě nástupu reprízy.
Ve druhé větě Andante moderato dosáhl Martinů ze všech vět kvartetu v největší míře rovnováhy mezi volbou tématického materiálu a způsobem jeho zpracování. Celá věta má velkou třídílnou formu a je vystavěna ze tří témat. První z nich v 6/8 taktu je periodické a nalezneme v něm zřejmé souvislosti s hlavním tématem předchozí věty. Pro druhé téma je charakteristická zpěvnost a rozevlátost, též ale malá tonální stabilita. Jeho faktura je pojata spíše orchestrálně. Třetí téma je velmi „dvořákovské“, setrvává v zářivé tónině H dur. Jak je pro Martinů v tomto kvartetu charakteristické, velký předěl – generální pauza, změna předznamenání, dvojčára a změna tempa i rytmu - odděluje první díl od druhého, který se vyznačuje živějšími tempy a augmentováním druhého a třetího tématu. Závěrečná část se vrací do původního pomalejšího tempa.
Třetí věta začíná v tempu Allegro non troppo a má formu ronda. Je to taneční, menuetová věta s neustále se vracejícím, rytmicky pregnantním hlavním tématem a výrazně oddělenými částmi. Vedlejší téma je do jisté míry zrcadlovým obratem tématu hlavního. Dvoudílné trio čerpá rovnoměrně z materiálu hlavního tématu první věty a z materiálu věty třetí, po jeho zakončení je celá věta zopakována.
Čtvrtá věta Allegro con brio je dramatická, plná zvukově vypjatých míst. Je pro ni charakteristický mozaikový způsob přičleňování jednotlivých skladebných úseků. Mollové hlavní téma nastoupí ve fortissimu hned v úvodu, má pouhé dva takty a vychází z hlavního tématu první věty. Z něj jsou odvozena všechna čtyři následující témata. Generální pauza odděluje od expozičního dílu nástup provedení, složeného doslova ze střípků všech témat nejen čtvrté věty, nýbrž i některých témat věty první. Repríza je vytvořena přesným opakováním velké části expozice. Martinů v ní nedá zaznít všem tématům, závěr oblasti třetího tématu je zároveň jejím ukončením. Rozsáhlá koda celé dílo uzavře.
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: String Quartets, © 2009 Praga Digitals