Kdo je na světě nejmocnější
„Byla jednou jedna myška, neobyčejně hezká a inteligentní,“ vysvětluje první větou libreto svého baletu Kdo je na světě nejmocnější (1923) Bohuslav Martinů a po řadě zápletek, jež klade indická pohádka do svého příběhu, dospěje k zodpovězení klíčové otázky: „Myši jsou nejmocnější. A tak na konci této pohádky dostane přece jen dcerku myší Princ a slaví se veselá svatba.“. Už z těchto dvou momentů je patrná vzdálenost, která oddělila pojetí nové scénické skladby třiatřicetiletého skladatele od jeho dekadentně laděného mládí: na „Myších“ pracoval víceméně potají jako žák mistrovské školy pražské konzervatoře.
Vznikalo dílko tak trochu nevážné, ale pro tvůrčí vývoj Martinů velice příznačné. „Začal jsem se odkloňovat od směru, v němž jsem až dosud pracoval, od imprese, a měl jsem touhu po pregnantním projevu hudebním, po přesném rytmu a formě,“ napsal po premiéře (brněnské Národní divadlo 31.1. 1925). „Rovněž jsem se zbavil tzv. hudebního líčení nebo popisování, podkládání situace hudbou a všelikých impresionistických vymožeností zvukových i představových. Jedná-li se tedy o hrom, vítr, nemaluji jej nijak v orchestru, nýbrž přenechávám to scéně, která je k tomu účelu. Myšky pískají na jevišti samy. Slunce nepřichází s dělenými smyčci a sladkou melodií, ale s trumpetou.“
Byl to značný názorový převrat a Martinů jej dopověděl i jinak: odchodem na další studia do Paříže (1923). Ne již Paříže Clauda Debussyho, nýbrž Igora Stravinského, Šestky, avantgardních provokací umění dvacátých let. Baletní groteska o myším království tak dostává neobyčejný význam pro toho, koho zajímají i vývojové souvislosti tvorby Bohuslava Martinů - a je po této stránce skutečným dobrodružstvím. Vědomě se tu skladatel přiznává k jistému programovému manýrismu („Neostýchal jsem se nijak užít všelikých hudebních reminiscencí, které jsou současně karikaturou, zkreslením - nevyhnul jsem se nijak ani straussovskému valčíku, ani pochodu se všemi vymoženostmi meyerbeerovského stylu, zcela obyčejně instrumentované polce, podle toho, jak situace vyžadovala“) a právem očekává důraznou lekci od konzervativní kritiky. Samozřejmě se mu jí dostalo - a jestliže se dotud psalo o jeho „naprostém podlehnutí“ Debussymu, „teď jsem hned zase podlehl Stravinskému“, stýská si v dopise svému příteli.
Martinů píše, že už od roku 1919 hledal českou pohádku pro cosi podobného vzhledem k baletnímu zpracování. Rozhořel se až pro námět o tom, kdo je na světě nejmocnější (a tomu svoji dceru dám, jak prohlásí myší otec). A to je téma nosné nejen svým originálním humorem, ale i skrytým demokratismem, jak vyznívá i z posledních slov skladatelova podání libreta: „Všichni mají radost, že to tak dobře dopadlo, a tančí. Pak se vezmou za ruce a přitančí až na rampu, kde se klaní obecenstvu.“. Můžeme si přát hezčí finále?
Stručný obsah baletu
Rodiče malé myšky vybírají pro dceru ženicha a chtějí toho, kdo je na světě nejmocnější. Proto odmítli myšího Prince a nabídli dceru Slunci. Ale přiletěl Mrak, Sluníčko zakryl, a to přemoženo uteklo. Potom přiletěl Vítr a Mrak rozehnal. Větru však stojí v cestě Zeď a tak myši nabídly dceru Zdi. Ale myši podhrabaly Zeď a ta se rozpadla. Na konci pohádky dostane tedy za ženu malou myšku myší Princ, protože ten je na světě skutečně nejmocnější.
Jaroslav Mihule
Sleeve-note z CD Kdo je na světě nejmocnější, © Supraphon 1987, 3303-2 031