Baletní komedii o jednom dějství, Kdo je na světě nejmocnější, H 133, začal Bohuslav Martinů komponovat v Praze v roce 1922, tedy ještě před svým odchodem do Paříže, kdy působil jako houslista v České filharmonii a studoval v mistrovské třídě Josefa Suka (1874–1935) na pražské konzervatoři. Ohledně vzniku díla později píše svému příteli Miloši Šafránkovi (1894–1982) v dopise ze dne 10. 11. 1957: „Balet jsem ovšem psal v Praze když jsem chodil k Sukovi a sice ovšem za školou a už jsem to pak neviděl takže jsem nic tam později nepřidal. U Suka jsem vlastně jestli se nemýlím nic nedokončil.“ Přesné datum dokončení není známé z důvodu ztraceného autografu.
Martinů hledal určitý kontrast oproti symfonické stavbě tanců v předchozím baletu Istar, H 130, který dokončil v roce 1921. Tentokrát chtěl složit prosté a krátké jevištní dílo, ve kterém by se objevil valčík, polka a pochod, ale i modernější tance typu boston nebo foxtrot. Svou proměnu tvorby sám charakterizuje takto: „[…] začal jsem se odkloňovat od směru, v němž jsem až dosud pracoval, od imprese, a měl jsem touhu po pregnantním projevu hudebním, po přesném rytmu a formě. […] Rovněž jsem se zbavil tzv. hudebního líčení nebo popisování, podkládání situace hudbou a všelikých impresionistických vymožeností zvukových i představových.“ („Kdo je na světě nejmocnější“, Národní a Stavovské divadlo, roč. 4, č. 16, 11. 12. 1926, s. 4.)
Libreto na motiv blíže neurčené indické pohádky si Martinů napsal sám. V příběhu vystupuje myška, kterou chtějí její rodiče provdat za toho, kdo je na světě nejmocnější. Nejprve se o ni uchází myší princ, ale toho okamžitě odmítají a začínají hledat nového ženicha. Když se objeví slunce, zaradují se a ihned mu nabízí svou dceru. V tom momentu však zakryje slunce starý mrzutý mrak, který se zdá ještě mocnější nežli slunce. Poté se objeví vítr, jenž mrak rozežene. Je spokojen, ale jen do doby, než narazí na nepoddajnou zeď. Chvíli spolu zápasí, ale zeď vyhrává. Myši tedy nabízejí dceru zdi. Jenže to už myší družina prince podhrabává zeď a ta se následně rozpadá. Nejmocnější se tedy stávají myši. Na konci pohádky dostane myší dcerku princ a slaví se veselá svatba.
Premiéra se uskutečnila 31. 1. 1925 v Národním divadle v Brně a stala se vůbec prvním uvedením skladatelova díla na brněnské scéně. Spolu s baletem byla uvedena i opera brněnského skladatele Osvalda Chlubny (1893–1971) Alladina a Palomid (Síla touhy). Orchestr řídil Břetislav Bakala (1897–1958) a choreografii vytvořil baletní mistr Jaroslav Hladík (1885–1941), který dílo nastudoval ve spolupráci s režisérem Otou Zítkem (1892–1955). Recenzenti dobových periodik zhodnotili dílo velmi pozitivně, většinou oceňují vtip a zmiňují vliv Stravinského, ačkoliv se Martinů od něho distancoval. Dne 7. 2. 1925 píše svému příteli Stanislavu Novákovi: „Prosím tě říkej každému koho potkáš že můj balet o myších je starý tři roky tedy v době kdy jsem o Stravinském nevěděl nic, jenom že napsal Petrušku ale neznal jsem to.“
Dalšího provedení se ujalo 17. 2. 1927 Národní divadlo v Praze. Podobně jako v případě Istar se choreografie zhostil Remislav Remislavský (1897–1973), scénického designu tentokrát František Berger a dirigentského pultu Josef Winkler (1885–1942). Představení bylo doplněno operou Dítě a kouzla od Maurice Ravela (1875–1937). Následujících šest repríz se také hrálo se zmíněnou operou, kromě dvou provedení, jež byly uvedeny s baletem Coppelia od Léa Delibese (1836–1891). Od té doby se toto dílo v Národním divadle víckrát nehrálo. Na zdejší scénu se Martinů vrátil až v roce 1933, a to s baletem Špalíček, H 214 I.
Poté se Kdo je na světě nejmocnější znovu objevilo na scéně až v roce 1960, a to v podobě loutkového divadla na pražské Akademii múzických umění v Praze. Dále následovala představení v Karlových Varech (Západočeské loutkové divadlo, 1961), Pardubicích (Lidová škola umění, 1973), Lublani (Slovinské národní divadlo, 2005) a Rostocku (Volkstheater, Grosses Haus, 2008). V roce 2009 provedla dílo Základní umělecká škola Bohuslava Martinů v Tylově domě v Poličce a v Českém muzeu hudby v Praze. Jako poslední nastudoval balet v roce 2013 Pražský komorní balet, který ho zatím naposledy uvedl v roce 2018 v Městské knihovně v Praze.
Natálie Krátká, Martinů Revue XXII, č. 2+3 (May–December 2022), s. 18–19.