Základní informace
Titul CZIstar [auth.]
Podtitul CZbalet ve 3 jednáních [auth.]
Titul ENIstar [auth.]
Podtitul ENballet in 3 acts
Titul DEIstar [auth.]
Podtitul DEBallett in drei Aufzügen
Titul FR
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieBalety
Halbreichovo číslo a přípona130
Části (věty)
Durata118'
Nástrojové obsazení3322-4331-Timp-Batt-Arpa-Archi; Coro femminile (ad lib)
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePolička
Rok dokončení1921
Započetí kompozice1918
Dokončení kompozice21.11.1921
Poslední úprava11/1923
Premiéra
Interpret Vincenc Maixner (dir./cond.), Remislav Remislavský (choreografie, režie/direction; Tamus), Oldřich Kerhart (kostýmy/costumes), Bedřich Feuerstein (scéna/scenography), Jelizaveta Nikolská (Istar)
Datum premiéry11.09.1924
Místo premiéryPraha, Národní divadlo
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceČeské muzeum hudby
Místo uloženíPraha
Současný vlastníkNárodní muzeum - České muzeum hudby, Hudebněhistorické oddělení, Praha
Poznámka k rukopisu
Uložení rukopisu 2
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Stát
Současný vlastníkNadace Bohuslava Martinů, Praha
Poznámka k rukopisuV Centru Bohuslava Martinů v Poličce uloženy skici (majetek CBM) a klavírní výtah (depositum Nadace Bohuslava Martinů).
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelDilia - Divadelní a literární agentura
Rok vydání1967
CopyrightSchott Music, Mainz (ČR, SR: Dilia, Praha)
Poznámka
PoznámkaAutorem textu/synopse Bohuslav Martinů, na námět starobabylónské ságy a podle literárního zpracování Julia Zeyera. -- - -- "Tanec kněžek" (viz H. 130 C) dokomponován k prvnímu dějství v listopadu 1923 v Paříži.
Informace

Istar

Byla-li Koleda práce vybočující z řady mladistvých skladeb Martinů svou krajní prostotou a nečekaným obratem k domácímu folklóru, je jeho celovečerní baletní mystérium Istar dílo nadmíru náročné a ambiciózní, jak svým dávnověkým libretem, tak hudebním zpracováním. Jeho několikaletá geneze má zřejmě určitou časovou a vnější souvislost s úspě­chem kantáty Česká rapsodie, dílem provedeným začátkem roku 1919 ve Smetanově síni v Praze v ideálních interpretačních podmínkách (Česká filharmonie, Hlahol, Egon Fuchs, B. Wiedermann za řízení L. V. Čelanského), vyznamenaným druhou výroční cenou České akademie věd a umě­ní, jímž Martinů vstoupil oficiálně do řad hudebních skladatelů. Úspěch mu dodal odvahy a sebedůvěry, ale Česká rapsodie zůstala v tehdejší tvorbě Martinů izolována: po půl roce skládá jiné vokální dílo s orche­strem, Kouzelné noci, na texty staré čínské poezie, úplný protiklad vroucí české kantáty z jara téhož roku. Co po ní následuje (s výjimkou Malé taneční svity z r. 1919), nese nesmazatelné stopy úsilí o zvukovost; pří­značná je také volba exotických orientálních a náladových témat.

Práce na tomto prvním celovečerním scénickém díle Martinů trvala nejméně tři léta. Na titulním listu rukopisné partitury je vepsáno: „Istar. Balet o 3 jednáních“ a vlevo v rohu (tužkou, ale také rukou skla­datelovou) datum 21. 11. 1921.

Ke kompozici Istar - podle svého tvrzení v článcích v Tribuně a v časopise Národní a Stavovské divadlo - přistoupil Martinů v roce 1918; tento údaj však není zcela bezpečný.

Jiným pramenem, pokud jde o časový postup prací na tomto díle, je korespondence Martinů se Stanislavem Novákem, která není bohužel vždy čitelně datována. Píše Novákovi - zřejmě v roce 1917 - že má „kus trvající půl hodiny úplně docela celý“, že předtím prohlížel partitury Parsifala a Tristana (vypůjčené z Umělecké besedy) a chlubí se, že ta jeho není „špatně dělaná“. Přesnější jsou skladatelovy zprávy o postupu dalších prací na Istar, které posílá Novákovi z Luhačovic 15. srpna 1921; má ho­tovou přes polovinu II. jednání a polovinu III. jednání, které chce do­končit v Luhačovicích; III. jednání, nejtěžší z celého díla, hodlá dokon­čit až doma. Tyto indikace odpovídají datu dokončení celého díla z titul­ní strany partitury, které se rozchází asi o měsíc se sdělením šéfa opery Národního divadla Otakara Ostrčila, že k přijetí Istar došlo 15. října téhož roku. K podepsání řádné smlouvy došlo teprve 7. července 1923.

V listopadu 1923 přikomponoval Martinů na žádost choreografa do I. jednání Tanec kněžek, jehož rukopis má 10 stran a nese datum: Paris 11 Novembre 1923.

Libreto baletu Istar, který Národní divadlo provedlo poprvé 11. září 1924 s označením „Baletní mysterium o 3 dějstvích a 5 obrazech“, zpracoval Martinů podle Julia Zeyera, který sumerský mýtus a báseň o Istařině cestě do pekel pochopil po svém a kombinoval jej s jinými prvky bájeslov­nými, babylónskými i libyjskými. Dr. Jaromír Borecký, který Martinů při práci na libretu radil, napsal o Istar odbornou stať, v níž nás infor­muje o adaptaci mýtu skladatelem. „Se Zeyerem spojuje ho užívání jména Irkalla místo Eriškigal a rozvr látky, když začíná smrtí Tammuzovou. U Zeyera však Istar chce pro ztrátu svého miláčka umřít jako člověk.

V libretu jde Istar dobýt Tammuze z podsvětí, ze smrti k životu.“ Skladatel sám zaznamenal v rukopisné partituře ve zkratce své libreto takto:

 

I. Smrt - Tammuze. - Tammuz, milenec Královny Istar, je jí uloupen královnou podsvětí Irkallou. Istar jej nalézá znovu po dlouhém bloudění a pokouší se vrátit mu život. Přichází Irkalla a její družina a rozpoutá se zápas, ve kterém Irkalla vítězí a odnáší mrtvolu Tammuze. Istar je zlomena bolem, ale odhodlá se dobýt svého miláčka zpět a odchází do podsvětí.

 

 

II. Láska královny Istar. - Je líčen zápas Istařin v podsvětí. Prochází třemi branami, než stane před královnou Irkallou. U brány nechá svoje klenoty, korunu, závoje a rozedrána předstoupí před Irkallu, vy­zývajíc ji v zápas, a tančí svůj tanec lásky. Bohové rozhodnou v její prospěch a Irkalla je poražena. Tammuz a Istar odcházejí.

 

III. Znovuzrození jara. - Po odchodu Istar nastala krutá zima, radost zmizela ze srdcí lidí. S návratem jejím vrací se jaro a s ním slunce, radost a veselí. Istar děkuje bohům za své zachránění a bohové jí posílají květ lotosu na bílém oblaku, který ji i Tammuze činí nesmr­telnými. Dlouhý polibek jejich zahaluje bílý oblak, vznáší se s nimi a odnáší je k nebi.

 

Tak krotce vyhlíželo literárně zaktualizované libreto, čerpané z bohaté poezie sumerské, k níž se Martinů vrátil ve zralém věku po 35 letech svým velkým dílem Gilgameš, tentokrát s dokonalým pochopením velkolepých původních textů.

Kromě tohoto stručného obsahu libreta vyhotovil Martinů samostatný rukopisný scénář pro potřebu režie a choreografa Národního divadla. Z něho je zatím dostupné pouze I. jednání. Je opatřena tempy a dynamikou, minutáží úseků děje a tanců. Tento způ­sob detailní, přesné práce se scénou je pro Martinů příznačný. Uplatňo­val tuto metodu ve své divadelní tvorbě po celý svůj život, zejména, jak se dále dočteme, ve scénáři Žaloby proti neznámému. Jeho scénář Istar je nepoměrně citlivější a bohatší na údaje a pokyny choreografické a scé­nické ve spojení s hudbou, než strohý provozní scénář Národního divadla, vyhotovený s běžnou rutinou.

V dalších dochovaných rukopisech Martinů najdeme textové skici a parafráze libreta Istar. Na prvním z nich, rozděleném na dva sloupce, je vlevo volná expozice I. jednání. Protější sloupec, dějově totožný, obsa­huje skicu scénáře I. jednání, odlišnou pouze v některých světelných efektech (žlutý paprsek) od definitivního scénáře, jehož text zde otisku­jeme. Pro druhé a třetí jednání volí skladatel v těchto skicách tentýž postup.

V prvním sloupci obsah; druhý sloupec přináší skicu scénáře druhého
a třetího jednání.

K interní potřebě Národního divadla jsou zřejmě určeny skladatelovy rukopisné Poznámky k Istar, které lapidárně vystihují promyšlenou kon­cepci díla po všech stránkách: hudební, choreografické a výtvarně scénic­ké. Uvedené skici skladatelovy a také jeho

K premiéře Istar napsal Martinů v Paříži v roce 1924 a zveřejnil v Pra­ze dva články; k jejich zhodnocení je třeba zdůraznit, že tyto písemné projevy dělí od kompozice Istar několik let.

První pařížský rok Martinů byl naplněn hudebními zážitky, z nichž nejsilnější byl pro Martinů Igor Stravinskij. Napsal o něm v roce, kdy psal uvedené dva články o Istar, do pražských časopisů pět článků, v nichž jako první z českých hudebníků vyjádřil mocný a drsný úder nové hudby, jak se mu zjevila v dílech Stravinského. Jeden z těchto článků je věnován Svatbě, kterou Martinů viděl provedenou tanečně Ďagilevovým Ruským baletem. Významný - z téže série - je rovněž člá­nek Balety Igora Stravinského, v němž se zabývá reformou tanečního umění (hlásí se k tanci výrazovému) a konfrontuje jeho rychlý vývoj se stavem současné hudby, která se, podle jeho názoru, vrací k absolutním hodnotám hudebním. Proto považuje za přirozené, že došlo k obnovení formy baletu, formy, která v nejvyšší míře skýtá možnosti hudbě, neomezujíc její logický vývoj a její svobodu. Proto bylo, soudí Martinů, upuštěno od baletu klasického a vlastní těžiště přesunuto na pole tanečního výrazu. Tyto vývody jsou zřejmě ovlivněny Ruským bale­tem Ďagilevovým, ale vztahují se na taneční provedení Istar, které učinil závislé na výrazu jednotlivých scén, tvořených v určitých a jasných for­mách, jako by v hudbě instinktivně přejímal „avant la lettre“ názory, které si v Paříži dodatečně potvrdil a přesně formuloval.

Hudba k Istar zčásti zazněla o 9 let později na jiné scéně a ke zcela ji­nému libretu. V Městském divadle vinohradském uspořádala 18. března 1933 Jelizaveta Nikolská, která vytvořila titulní roli Istar v Národním divadle, samostatný baletní večer za účasti orchestru České filharmonie, řízené Karlem Šejnou. Na tomto večeru provedla J. Nikolská mimo jiné taneční kompozici na Březinovu báseň Ruce. Večer, na němž spoluúčinkovali tanečníci z pařížské Velké opery, Drozdov a Bonifacio, a baletní soubor, měl dvě reprízy, 22. a 30. března. Časopis Tempo referuje, že „báseň Ruce s hudbou Bohuslava Martinů zaujala jako poměrně zdařilý a scé­nicky účinný pokus o choreografickou paralelu k mystické poezii Březi­nově, umocňovanou rytmicky zprostředkováním [sic!] hudby.“ Prager Presse z 22. března uveřejnila fotografii scény z baletu Ruce.

Martinů popřel tyto zprávy a údaje dopisem z 15. dubna 1933, adresovaným sourozencům a matce do Poličky. Píše: „S tou pí Nikolskou nevím vlastně, co bylo; to si vzala nějakou mou kompozici, ale nevím kterou, protože já jsem na Březinovy Ruce nikdy nic nenapsal.“.

V roce 1955, když jsem pracoval na biografii B. Martinů, obrátil jsem se dopisem na Karla Šejnu a dostal jsem 6. července 1955 tuto odpověď: „Děkuji za dopis a pokud má paměť sahá, vzpomínám na zmíněný koncert, myslím, že to jedině mohla být hudba z baletu Istar, který tehdy již Nikolská v Národním divadle tančila, rozhodně to nebyla žádná kompo­zice z klavírní neb jiné tvorby. Můj dojem je, že z toho baletu si část vza­la. Ovšem nemohu na to přísahat.“. Podotýkám, že Šejnovy pochybnosti vznikly z mého upozornění na informaci dirigenta Bohumila Lišky. Viděl za protektorátu rukopis skladby Ruce od B. Martinů pro klavír na 4 ruce, kterou hrál tehdy ve Smetanově síni ruský běženec Tajlin jako skladbu neznámého autora (Martinů byl v emigraci). Jde, podle mého názoru, o kla­vírní úpravu téže části Istar, kterou použila J. Nikolská.

Tím však historie baletu Istar nekončí. Skladatel nám pověděl, jak nemilosrdně pohlíží po třiceti letech na své první velké scénické dílo. V roce 1948 mělo dojít v Národním divadle v Praze k nastudování Istar v nové, podstatně zkrácené úpravě. Bylo proto jednáno se skladatelem, který ve své kladné odpovědi z října 1948 dal choreografu Sašovi Machovovi sou­hlas k úpravě baletu v jakékoli redukci nebo úpravě. „Myslím“ - napsal v dopise Karlu Šebánkoví, řediteli hudebního nakladatelství Melantrich - „že i redukce na 30 minut, je-li možná, by byla prospěšná.“ Tento podmí­něný ortel skladatelův uvedl Istar do skromnějších rozměrů, pokud jde o délku a rozvrh látky, ale nikterak tím neodsoudil zbývající půldruhé hodiny hudby, kterou naopak bylo možno zachránit ve formě symfonické ve dvou orchestrálních suitách v celé její třetině.

 

Miloš Šafránek

 

 

Prameny

« předchozí
ID 128 (záznam 1 / 0)
další »