Martinů dokončil Vzpouru v listopadu 1925 [sic; srov. autografní partituru: „Paris Janvier 1926“], po prvních těžkých měsících svého pobytu v Paříži. Skládat ji však začal již v lednu 1925 a zmínil se o ní v dopise svému příteli Stanislavu Novákovi (5. února 1925), kde napsal: „Pracuju také na jednom Divadle, což bude svého druhu sensací“. V prvních měsících poznal Pařížskou šestku, což znamená hudbu Dariuse Milhauda, Erica Satieho, Arthura Honnegera. A samozřejmě americký jazz a vystoupení tanečnice a zpěvačky Josehine Baker.