Základní informace
Titul CZSerenáda č. 3
Podtitul CZpro hoboj, klarinet, čtvery housle a violoncello
Titul ENSerenade No. 3
Podtitul ENfor oboe, clarinet, four violins and violoncello
Titul DESerenade III
Podtitul DEfür Oboe, Klarinette, vier Violinen und Cello
KategorieKomorní hudba
PodkategorieSeptety
Halbreichovo číslo218
Části (věty)1. Poco allegro; 2. Tema con variazioni: Andante poco moderato
Durata7' 30''
Nástrojové obsazeníOb Cl Vl Vl Vl Vl Vc
Dedikant
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1932
Započetí kompozice1932
Dokončení kompozice01.04.1932
Premiéra
Interpret
Datum premiéry1940-01-29
Místo premiéryPraha
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceČeské muzeum hudby
Místo uloženíPraha
Současný vlastníkNárodní muzeum – České muzeum hudby, Hudebněhistorické oddělení, Praha
Poznámka k autografuV Centru Bohuslava Martinů v Poličce uloženy party cizí rukou.
Copyright
CopyrightBärenreiter Praha
Odkaz na prodejcekoupit
Prameny
Odkazy Související korespondence
Dokumenty v Knihovně
Poznámka Název na titulní straně autografu: "Kleine Serenaden. | N. 3. | Serenada. | B. Martinů. | Aubade (Sol. m.) | Kleine Serenade in C. | für Oboe, clarinet, 4 violons und violoncello." Premiéra se uskutečnila v rámci III. abonentního cyklu koncertů sdružení Přítomnost.
O skladbě

Cyklus čtyř serenád zkomponoval Martinů v roce 1932 v Paříži. Podle dat dokončení je zřejmé, že Serenádu č. 4 (Divertimento pro komorní orchestr, H 215) složil jako první (dokončil ji 29. 2. 1932). Podle Šafránka bylo Divertimento teprve „později zahrnuto do cyklu čtyř malých Serenád pro malé komorní enesembly“.  Serenády č. 1–3 poté již vznikly chronologicky – 25. 3. 1932 (č. 1), v březnu 1932 (č. 2, v autografu chybí přesnější datace), a 1. 4. 1932 (č. 3). Kromě českého názvu (Martinů je v korespondenci označoval jako „Malé serenády“) mají tyto skladby také název německý (Kleine Serenaden) a francouzský (L’Aubade, ten ale nezahrnuje Divertimento H 215). Na titulní stránce autografu Serenády č. 4, H  je autorovo věnování „A la Société d’Etudes Mozartiennes, á Paris“. Nemáme však k dispozici žádný doklad, že by je tato společnost kdy provedla. Je naopak velmi pravděpodobné, že se v Paříži v roce 1932 vůbec nehrály. Dokládá to skladatelův dopis Janu Kuncovi, ve kterém mu nabídl Serenády k provozování, ale hned dodal, že dosud nemá provozovací materiál. V roce 1932 nabídl celý cyklus nakladatelství Schott, kterému se skladby velmi líbily a bylo ochotno je vydat i přesto, že pro ně údajně nebyly nakladatelsky nijak výhodné. Nakladatel argumentoval tím, že jde o skladby krátké, nevhodné k půjčování a určené pro omezený trh – malé komorní soubory, konzervatoř – a proto si kladl podmínku podílu na výnosech z tantiem. Nabídku 1200 franků, která měla uhradit i vydání Rytmických etud, H 202, Martinů odmítl, byl přesvědčen o budoucím úspěchu tohoto díla a požadoval od nakladatele částku 2000 franků. Další skladatelova korespondence s nakladatelstvím Schott vydání Serenád neřeší, podle korespondence je pravděpodobné, že cca 9. 5. 1932 došlo na schůzce v Paříži k ústní dohodě. Schott poté vydal pouze Rytmické etudy a zaplatil ně autorovi 1200 franků. Z dopisu Miloši Šafránkovi, který obsahoval seznam skladeb včetně data jejich prvního uvedení, vyplývá, že Serenády nebyly provedeny ani do roku 1935. V roce 1937 začal Martinů jednat o jejich vydání s nakladatelstvím Melantrich, z korespondence mj. vyplývá, že Serenády patrně zazněly před rokem 1937. Skladatel v ní zmiňuje, že pošle partitury, které „dostal dohromady“, mimo jiné i „Malé Serenady“. V dopise 25. 5. 1937 píše, že zasílá materiál a partituru „Malých Serenád“. Melantrich po obdržení partitur dostal povolení s nimi disponovat, bylo pouze potřeba vyřešit podmínky těchto dispozic. V dalších letech se autor o provozování tohoto cyklu ani jeho jednotlivých částí nezmínil, za premiéru je tedy obecně považováno provedení 16. 10. 1947 v podání hráčů orchestru FOK, které uvádí Harry Halbreich. Bohužel se z něj nedochoval program, recenze ani žádné jiné prameny. Poté o peripetiích vydání Serenád nemáme žádné záznamy až do roku 1949, kdy vyšly v nakladatelství Melantrich. Ze skladatelovy korespondence s Karlem Šebánkem (Melantrich) vyplývá, že tyto partitury poslal do Prahy již v květnu 1935 (viz výše), o dvanáct let později ovšem s vydáním váhal. Šebánek je ostatně nejspíš nemohl najít, proto ho autor odkázal na „Radio“, kde by snad mohly být, nebyl si ale jistý, jestli je nevěnoval Smetáčkovi. Teprve na konci 40. let souhlasil Martinů s vydáním kapesní partitury Serenád v nakladatelství Melantrich, nijak se na něm ale nepodílel. Provozovací materiál vyšel také bez skladatelovy účasti až v roce 1954.

Jitka Zichová, Souborné vydání děl Bohuslava Martinů IV/4/I, © 2015 Editio Bärenreiter Praha

« předchozí
ID 65 (záznam 1 / 0)
další »