Základní informace
Titul CZSlzy nože
Podtitul CZopera o 1 dějství
Titul ENTears of the Knife
Podtitul ENopera in one act
Titul DEMessertränen
Podtitul DEOper in einem Aufzug
Titul FRLarmes de couteau [auth.]
Podtitul FRopera en 1 act [auth.]
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona169
Části (věty)
Durata20'
Nástrojové obsazení0111-Sass alto-0220-Banjo tenore-Tam-tam-Pf-2 Vl-1 Vc (soli). Fisarm (za scénou/behind the stage)
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolímatka (A), Eleonore (S), Satan (T)
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1928
Započetí kompozice15.03.1928
Dokončení kompozice24.03.1928
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Václav Nosek (dir./cond.), Luboš Ogoun (režie/direction.), V. Štolfa (scéna/scenography), Libuše Lesmanová (matka/mother), Jaroslava Jánská (Eleonora), René Tuček (Satan)
Jánská, Jaroslava
Lesmanová, Libuše
Nosek, Václav
Ogoun, Luboš
Štolfa, Vojtěch
Tuček, René
Datum premiéry22.10.1969
Místo premiéryBrno, Národní divadlo
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisuAutografní partitura a autografní klavírní výtah.
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelDilia - Divadelní a literární agentura
Rok vydání1982
CopyrightSchott Music Panton (ČR, SR: Dilia, Praha)
Poznámka
PoznámkaFrancouzské libreto: Georges Ribemont-Dessaignes, německý překlad: Iris Wenderholm, český překlad: Eva Bezděková. -- - -- Podtitul "Opera en 1 act" uveden pouze v autografním klavírním výtahu (nikoli v autografní partituře). -- - -- Klavírní výtah dokončen 27.03.1928.
Informace

Slzy nože

"Nebyl jsem nikdy avantgardistou", prohlásil Bohuslav Martinů, když se v roce 1935 ohlížel za svou dosavadní tvorbou. O tom, že to není tak úplně pravda, svědčí mimo jiné i tato nahrávka. Martinů, který se až do konce svého života intenzivně vyvíjel kontaktem s novými idejemi a směry, zcela opomenul zahrnout do svého bilancování svou tvorbu 20. let, tedy díla vzniklá v prvních letech po jeho příchodu do Paříže (1923). Je také nutno specifikovat, vůči jaké avantgardě se snažil vymezit. Určitě ne vůči pařížskému neoklasicismu 20. let, reprezentovanému např. jmény Igora Stravinského a skladatelů pařížské Šestky - jejich stopy nalézáme v tehdejší tvorbě Martinů takřka v každém taktu. Chtěl tedy zřejmě zdůraznit odlišnost své skladatelské estetiky od autorů dodekafonní avantgardy, k jejímž průkopníkům opravdu nepatřil.

Ve svých textech z 20. let označoval Martinů za jednu z nejdůležitějších složek skladate­lova vývoje experiment. Ten pro něj představoval chronologicky první vývojovou fázi a ne­zbytný předpoklad fází dalších, jejichž vyvrcholením mu byla závěrečná syntéza všech experimentálně nabytých poznatků. Pro jeho vlastní skladby té doby je charakteristická zvu­ková hutnost, „děravá" instrumentace, časté užívání příkrých disonancí, upřednostňování kom­plikovaných rytmů, uvolněná tonalita kontrastující s častým užíváním jednoduchých diatonických melodií a velký vliv dobové jazzové hudby. Jedním z typických děl tohoto období je operní jednoaktovka Slzy nože.

Toto dílo odráží atmosféru „roaring twenties“ v Paříži, tehdy jednom z hlavních světových center zábavy. Martinů, který v té době bydlel v rue Delambre přímo na Montparnassu, se v něm vyřádil instrumentačně i harmonicky. Ostatně obdobnou míru experimentální svobody si dopřál i Georges Ribemont-Dessaignes, autor divadelní hry „Larmes de couteau“ (1926), podle níž si Martinů upravil své libreto. Je podivuhodné, že pouhé čtyři roky po příchodu do Paříže získal Martinů ke spolupráci jednoho z nejvýznamnějších pařížských dadaistů, vydavatele le­gendární surrealistické revue „Bifur". Ribemont-Dessaignes, sám původně hudebník, vyjádřil v souvislosti s další společnou operou Tři přání své vysoké mínění o Martinů slovy: „..Martinů byl plný nápadů ohledně libreta a musím doznat, že v protikladu k tomu, co se všeobecně stává u hudebníků, dosti strnulých, pokud jde o dramatickou akci a svobodu ducha. Martinů mi dodával nejživější myšlenky pro naši hru Tři přáni aneb Vrtkavost života [...] Jestliže mě někdo mohl přimět k tomu, abych podepsal alianční smlouvu s hudebníky, byl to právě on. Hudba má takovou moc, že je třeba zaváhat, než v ní riskujeme malíček. Osobně považuji Martinů za jednoho z největších hudebníků přítomnosti. Je to tvůrce, který provádí kouzla s novými světy, donutí je, aby vstoupily do vaší mysli ušima.“.

Slzy nože se vysmívají romantické „citové estetice“ a „psychologizování“: dívka Eleonora se zamiluje do oběšence („vždy jsem snila o oběšenci“) a trápí ji, že ten je zcela netečný vůči jejím citům. Teprve její sebevražda přesvědčí mrtvého milence o síle jejího citu a přivede jej k životu. Ačkoliv se jedná o typickou francouzskou dadaistickou operu („českého“ na ní není opravdu nic), jde o více, než jen o doklad Martinů dočasného okouzlení dadaismem: Slzy nože totiž obsahují celou řadu prvků, které je možno zpětně označil za konstanty veškeré operní tvorby Bohuslava Martinů. Patří k nim zejména rozdvojení osobnosti, brechtovské dělení na „řečené“ a „předváděné“, záměrné vystříhání se psychologismu, střídání zpěvu s mluveným slovem, užití akordeonu a žánrová pestrost hudby, podmíněná vždy jevištní situací.

Původně plánovaná premiéra na festivalu soudobé hudby v Baden-Badenu v roce 1928 ztroskotala na námitkách k textu, který šokoval i avantgardní porotu (Burkard, Haas a Hindemith). Ta ale neměla žádné námitky vůči hudbě a objednala si u Martinů jako náhradu orchestrální skladbu, nezávislou na hudbě Slz nože. Martinů obratem složil suitu Le Jazz, jejíž dvě prostřed­ní části s velkým úspěchem zazněly v Baden-Badenu ještě v roce 1928.

Také vídeňské nakladatelství Universal-Edition dílo odmítlo na základě výhrad vůči textové předloze. Slzy nože byly poprvé uvedeny až v roce 1969 v Brně a zahájily řadu „francouz­ských“ oper Martinů, které se všechny bez rozdílu dočkaly premiér až po autorově smrti. Tato nahrávka opery se stala podkladem pro televizní film, který získal na mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha 1999 jednu z hlavních cen.

 

Aleš Březina

 

Prameny

« předchozí
ID 157 (záznam 1 / 0)
další »