Základní informace
Titul CZČeská rapsodie [auth.]
Podtitul CZpro orchestr, baryton, smíšený sbor a varhany
Titul ENCzech Rhapsody
Podtitul ENfor orchestra, baritone, mixed choir and organ
Titul DETschechische Rhapsodie
Podtitul DEfür Orchester, Bariton, gemischter Chor und Orgel
Titul FR
Podtitul FR
KategorieVokální hudba
PodkategorieKantáty s orchestrem
Halbreichovo číslo a přípona118
Části (věty)
Durata31´
Nástrojové obsazení2223-4331-Timp-Batt(GC,Ptti,Tam-tam)-Arpa-Org-Archi; Coro misto
Sólový hlasBar
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Jirásek, Alois
Diplomatický přepis věnováníMistru | Aloisu Jiráskovi
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePolička
Rok dokončení1918
Započetí kompozice05/1918
Dokončení kompozice06/1918
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Ludvík Vítězslav Čelanský (dir./cond.)
Čelanský, Ludvík Vítězslav
Datum premiéry12.01.1919
Místo premiéryPraha
Ansámbl Pražský Hlahol (Prague Hlahol); Česká filharmonie (Czech Philharmonic)
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisuV Centru Bohuslava Martinů v Poličce též skica.
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelBoosey & Hawkes
Rok vydání2007
CopyrightBoosey & Hawkes, London-New York
Poznámka
PoznámkaNa titulní straně rukopisné partitury název "Česká Rhapsodie". -- - -- Kantáta na Martinů text s použitím "Žalmu 23" v překladu Jiřího Strejce, básně "Čechy" Jaroslava Vrchlického a "Svatováclavského chorálu".
Informace

Česká rapsodie

Vypuknutí války ohlásilo konec nadějí pro ty, kdo věřili v relativní úspěch čes­kých politiků uvnitř rakousko-uherské monarchie. Posílilo ovšem velmi silně i tendence germanizační: stav věcí uvnitř státu se octl ve vyhroceně protičes­ké poloze. V očích německy orientovaných vrstev šlo ve válce o boj se vzpurným slovanským živlem. Důsledky doléhaly na český národ každý další rok války stále citelněji: praxe centrálních úřadů se nyní vedla již pouze v němči­ně, stíhán byl každý projev vlastenectví a cenzura se stávala stále zběsilejší. Z fronty se vraceli invalidní vojáci a denně docházely smuteční telegramy se zprávami o padlých. Od úst k ústům se však šířily i zprávy o českých legiích bojujících proti centrálním mocnostem.

Semknutí českého živlu v těchto poměrech, navíc stále ubožejších po stránce materiálního zabezpečení obyvatelstva ve městech i na venkově, bylo za této situace zcela přirozené. Již 6. ledna 1918 podala skupina českých poslanců na Říšské radě tzv. Tříkrálovou deklaraci, v níž reklamují právo na svobodný život národní a hlásí se o samostatnost pro národ český a ovšem i pro „porobenou a umlčenou větev slovenskou v Uhrách“.

Zřetelnou stopu těchto nálad lze nalézt i v postojích Martinů. Počátkem roku 1918 požádal dopisem Stanislava Nováka, aby mu poslal z Prahy do Poličky příznačný materiál: smetanovské partitury! Odkaz Bedřicha Smetany a živá idea husitského hnutí nabývaly nové aktuálnosti. „Můžeš-li mi vypůjčit někde partitury Vlasti a Z. Nejedlého Dějiny husitského zpěvu, tedy je dej Šolcovi, on mi je pošle, psal jsem mu o to.“ Asi v polovině února opakuje nalé­hání znovu: „Prosím Tě, pošli mi ty partitury Vlasti a toho Nejedlého.“

Důvod této neobvyklé žádosti ukázalo Stanislavu Novákovi teprve další písemné sdělení: „Mám v hlavě něco, ale vrtá mi mozkem, aby se to nezdálo bombast, a sice je to Česká rapsodie, velký orchestr s barytonovým sólem a sborem, na konci Svatý Václave, což je překrásný chorál, ale mohlo by se zdát, že se chce působit na lid, viď? Ta věc mě v tom teda znepokojuje velmi, dohovoříme se o tom. Na nějakou symfonii jsem příliš klidný, vůbec musím teď udělat nějaký český verk, jasný, nic složitého.“ Rodila se v něm myšlenka na kantátu. „První počátky její datují se od mých návštěv v evangelickém chrámu v Boro­vé, kde zpívaný žalm 23. - Hospodin je můj pastýř svojí krásou tak mne uchvátil, že jsem se rozhodl užíti jej v některé příští skladbě [...], a již tenkrát jsem začal přemýšleti o nějakém českém, národním projevu,“ napsal později.

Vznikalo epicky rozlehlé dílo (v trvání kolem 36 minut), k němuž Martinů připojil krátký sumarizační text. V něm člení kantátu do tří částí.

„První: Jediná vstupní gradace až po nástup sboru, utrpení, boj.

Druhá: Nástup sboru, modlitba celého národa, vzmáhající se z největšího pianissima až po do největ­ším důrazem projevující se modlitbu žalmu 23, výrazu to projevu víry v lepší budoucnost a nastupující motiv svobody, vítězství, v plné síle horen převádí do třetího dílu, který je takřka samostatným dílem, tvořící[m] závěr a apoteózu celé skladby.

[Třetí:] Po rapsodických nástupech harf přichází barytonové sólo na text J. Vrchlického básně Čechy, která je hymnem na krásu vlasti a na víru ve vítězství. Sólo graduje za pomoci sboru a varhan až k vrcholu, věštící[mu] návrat českého knížete Václava a nové budoucnosti, toužené Svobody. Sbor nastupuje a dovršuje celé dílo pomocí úplného aparátu v grandiózu Svatováclavským chorálem.“

Obecné schéma koncepce by bylo možno vyjádřit obratem „per aspera ad astra“, přes protivenství ku hvězdám. Vstup do díla vyvolává asociaci chrá­mového obřadu, jak to navozuje atmosféra zbožné pokory s citací chorálu. Zhudebnění dvacátého třetího žalmu získalo v Biblických písních Antonína Dvořáka světovou proslulost. Martinů se spolehl na účin harmonizovaného chorálu, který znal z evangelického zpěvníku z Borové.

Nálada díla se nyní proměňuje v apoteózu české krajiny viděné očima Jaro­slava Vrchlického, jenž opěvá prostou krásu vsí, ruch starých měst, pole a řeky, dávnou minulost země. Jako by se tu chtěl připomenout slavný citát ze Smetanových poznámek k „Vyšehradu „Harfy věštcův začnou“, vytvoří tóny harfy úvodní prostor pro nástup rapsóda (barytonového sóla). Sbor se přidá­vá v stále mohutnějícím proudu hudby spolu s apostrofou rodné země: „Věř v lásku svých dcer, matko, věř v zmužilost svých synů!“ Země Karla, Husa, Žižky bude znovu volná, Blaník se otevře. Kulminace je spjata se sborovou citací chorálu k sv. Václavu, do něhož je s jedinečnou dramatickou působností vkomponována jako druhé pásmo nadzemská vize knížete Václava, uzavírají­cí Vrchlického báseň:

Juž jede kníže Tvůj,

nad jeho hlavou vlaje

ta stará orlice

a v ústret jemu plaje

sta ohňů zářících jak hvězdný k slávě most...

V kantátě se poprvé objevily výraznější prvky kontrapunktické práce, doklá­dající rozvoj kompoziční techniky Martinů, do té doby v podstatě sledujícího převážně linii homofonní. Podobná hudební poselství českých skladatelů nové doby se v čase krize vracejí ke smetanovským pramenům - například i Josef Suk zamýšlel během válečných let psát cyklus symfonických básní, který by byl ja­kousi novodobou paralelou Mé vlasti. Také Martinů rozezněl Českou rapsodii velmi vydatně vlasteneckými tóny. Jedním rázem se zdála být smazána skladatelská minulost jeho prvních dekadentních počátků, ale i období exotické melancholie a barevných zrcadlení. Kdyby se byl Martinů po České rapsodii k impresionismu nevrátil, snadno by se nabízela domněnka, že jeho první období bylo předstíranou pózou, která byla nyní odvržena a následoval návrat k „zdravým“ zdrojům domácím. Byl by to však omyl, před kterým cítil potřebu varovat sám Martinů, třebaže v trochu jiné souvislosti. „Jestliže jsem došel k jasnosti a koncíznosti formy i projevu, není to proto, že jsem se ,osvobodil´, ,osamostatnil´ od oněch vlivů, které [...] mi překážely v realizaci mého národního uvědomění. Zde je veliké nedorozumění, které je nutno jednou provždy opraviti.“

Manifestační poslání České rapsodie podnítilo snadno pochopitelnou ten­denci k akademicky uhlazenému, slavnostnímu projevu, jak tomu často bylo a bývá i u jiných skladatelů při podobných příležitostech.

Slouží ke cti Bohuslavu Martinů, že za těchto okolností nevytvořil pompézně hlučnou kulisu, nýbrž stále působivou meditaci nad osudy a budoucností národa, seriózní umělecké dílo, byť v něm soupeřila meditativní vážnost s romantickým gestem.

Česká rapsodie byla pravým dítětem své doby.

Pozvolný příchod červánků svobody se ukazoval na horizontu od jara roku 1918 stále znatelněji, třebaže situace byla po všech stránkách zlá. I v Poličce se dal vycítit v posledních měsících války zvláštní nepokoj, který signalizoval příchod pronikavých společenských změn, spojených s prohra­nou válkou mocnářství. Martinů byl vnímavý k pohybu sil, jež se okolo něho dávaly v chod. Bylo stále zřejmější, že habsburská říše prožívá agonii, z níž měla pro český národ vzejít po třech stech let svoboda a státní svr­chovanost. Slavné shromáždění, při němž dne 13. dubna 1918 přednesl ve Smetanově síni Obecního domu Alois Jirásek tzv. Národní přísahu, mělo ohlas po celé zemi. Poličská Jitřenka zveřejnila záznam tohoto textu, poznamenaný ovšem cenzorovými škrty. V této době ještě bývaly čestně při­znány: o třicet let později bude cenzura mnohem rafinovanější, zatímco slib národa neztratí svou platnost ani poté. „Nechtěli jsme a nechceme nežli žíti životem svobodným a samostatným, spravovati osudy své (konfiskováno) a budovati nespoutáni a volni bytí svoje, jak o to usiluje každý uvědomělý národ po všem kulturním světě. To je právo naše nejposvátnější, právo národní (konfiskováno), právo národa, jenž má zásluhy o kulturu světovou a jenž svou vzdělaností, svými silami mravními a svým rozvojem hospodář­ským s hrdostí se postavil vlastní prací svou do prvé řady demokratických národů světa.“

Podobný patos je znát i v pozadí první kantáty Bohuslava Martinů. Do deníku si tehdy zapsal: „Vznikla v květnu a červnu 1918 po slavné přísaze národa českého a pod dojmem krásné řeči spisovatele Aloise Jiráska.“ Jemu byla skladba dedikována a Jirásek poctu přijal: „Přeji nejkrásnějšího provede­ní Vaší České rapsodii a všeho zdaru Vašemu uměleckému dílu. Pozdravuje Vás a ruku Vám tiskne Váš oddaný Alois Jirásek,“ odepsal skladateli dne 18. listopadu 1918.

Není pochyb, že při práci na České rapsodii tanula skladateli na mysli jako interpret Česká filharmonie, v níž občas působil jako výpomocný houslista. „Přísaha národa českého“, o níž se zmiňuje, tehdy rozbouřila vlnu patriotického nadšení, která se přelila i do České filharmonie: ta se totiž postavila proti svému dosavadnímu šéfovi (kterým byl dr. Vilém Zemánek) jako před­staviteli staré doby; rozhodnutí to bylo krajně emocionální, neboť Zemánek udělal ve své době pro filharmonii maximum. Rozhodovalo se pak mezi dvěma potencionálními kandidáty - Václavem Talichem a Ludvíkem Vítězsla­vem Čelanským.

Každý měl za sebou vlivné přímluvce. Talich Hudební revue, tedy dvořákovský tábor, Čelanský naproti tomu časopis Smetana, redigovaný Zdeňkem Nejedlým; jemu názorově tehdy blízko stojící muzikolog a sbormistr Vladimír Helfert vyzýval již dříve k výměně Zemánka za Čelanského.

Bylo však zejména výsledkem tlaku orchestru samého, že se nyní vynořil v jeho čele Ludvík Vítězslav Čelanský. Poněkud neuvážené přání orchestrál­ních hráčů bylo velmi silně prosazováno zejména koncertním mistrem Sta­nislavem Novákem a violistou Ladislavem Kabešem. S Čelanským si symbolicky spojovali příchod nových časů, protože měl u veřejnosti značný kredit a navíc již s orchestrem v roce 1901 pracoval. Talich ještě podobnou auru zřejmě neměl, takže právě pro nastávající manifestační chvíle se ukazoval jako vhodnější jeho protikandidát. Filharmonické družstvo tedy nabídlo Talichovi místo druhého dirigenta (ostatně samo bylo rozhodnutím orche­stru zaskočeno, protože místo s Čelanským hodlalo i nadále počítat se Ze­mánkem).

Čelanský dočasně v nové funkci zazářil - v repertoáru zvláště se Smetano­vou Mou vlastí, nadšeně aklamovanou.

Jinak se tomu mělo se systematickou uměleckou prací orchestru a s jeho dalším programem. V tom se Čelanský - jak se rychle ukázalo - s Talichem měřit nemohl. Naznačoval to i fakt, že se nehodlal příliš zabývat ani drama­turgickou prací a pro sezónu 1918-1910 svěřil vypracování generálního programu České filharmonie Stanislavu Novákovi. Ten podobnou zkušenost rov­něž neměl (programovou nabídku celé orchestrální sezóny totiž sestavoval doposud dr. Zemánek), a tak Čelanskému navrhl ve svatém nadšení neoby­čejně obsáhlou přehlídku české i světové hudby. Měla ukázat sílu a samo­statnost české hudby ve srovnání se světem - proti 37 skladbám zahraničním stálo u něho 58 návrhů domácích. V Hudební revue to s obdivem uvítal Vác­lav Štěpán: „... jedním slovem ideální; není takřka přání, jež by nejvybíravější česká hudební duše mohla vysloviti, aby v něm nebylo splněno.“ Jenže už po několika měsících i on vystřízlivěl - bylo patrné, že projekt nebude moci Čelanský nikdy naplnit.

Novák tehdy navrhl zařadit do slavnostního repertoáru i premiéru kantáty svého přítele Bohuslava Martinů - Českou rapsodii. Zda bude přijata k nastu­dování, nebylo zcela jisté, a tak v létě 1918 čekal Martinů jistě s netrpělivostí na konečný verdikt.

 

z knihy Jaroslava Mihule: „Martinů - osud skladatele“, Karolinum 2002

Prameny

« předchozí
ID 402 (záznam 1 / 0)
další »