Základní informace
Titul CZSonáta pro dvoje housle a klavír
Podtitul CZ
Titul ENSonata for Two Violins and Piano
Podtitul EN
Titul DESonate für zwei Violinen und Klavier
Podtitul DE
Titul FR
Podtitul FR
KategorieKomorní hudba
PodkategorieTria s klavírem
Halbreichovo číslo a přípona213
Části (věty)1. Allegro poco moderato; 2. Andante - Allegretto - Allegro
Durata12' 30''
Nástrojové obsazeníVl Vl Pf
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolí
Dedikant Lindesay, Betty
Ramsay, Mary
Diplomatický přepis věnováníà Mary Ramsay et Betty Lindesay
Poznámka k věnováníVěnování na první straně tištěné partitury (Raymond Deiss, Paříž 1933).
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1932
Započetí kompozice01/1932
Dokončení kompozice01/1932
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Mary Ramsay, Betty Lindesay (The Sonata Players)
Lindesay, Betty
Ramsay, Mary
Datum premiéry20.02.1934
Místo premiéryLondýn
Ansámbl
Uložení autografu
Instituce
Místo uložení
Současný vlastník
Poznámka k rukopisuRukopis nezvěstný.
Vydání
Místo vydáníPaříž
VydavatelRaymond Deiss
Rok vydání1933
CopyrightSchott Music Panton, Praha
Poznámka
Poznámka
Informace

Klavírní tria

Klíč k pochopení díla Bohuslava Martinů spočívá v rušném příběhu života, prožitého mezi řadou rozdílných kultur. Narodil se v Poličce, ve věži kostela, která byla domovem jeho otci, požárníkovi a ševci v jedné osobě. V šesti letech se začal učit hře na housle a v deseti letech začaly vznikat jeho první skladby. Mezi lety 1907 a 1910 studoval na pražské konzervatoři, jejíhož studia musel nakonec vzdát pro svůj „nedostatek píle" a léta první světové války prožil jako učitel hudby v rodném městě. Na konci války počet jeho děl, zpočátku ovlivněných stylem německého romantismu a smetanovskou tradicí, dosáhl čísla 120. Mezi lety 1919-1923 působil jako sekundista České filharmonie, s níž procestoval Londýn, Paříž, Ženevu a další města a poté, co roku 1923 získal stipendium, odjel do francouzské metropole, aby dokončil u Alberta Roussela studie kompozice, která začal v Praze u Dvořákova nejoblíbenějšího žáka, Josefa Suka. Když na začátku 40. let napadla německá vojska Paříž, Martinů uprchnul do Ameriky. Svá poslední léta strávil v Římě a Švýcarsku.

V interview pro New York Herald Tribune z roku 1942 byl Martinů požádán, aby vyjmenoval hlavní inspirace, které utvářely jeho osobitý styl; Martinů vyjmenoval moravskou lidovou hudbu, anglické madrigaly a impresionistické idiomy Claude Debussyho; jasněji snad nelze charakterizovat Martinů tvůrčí úsilí, než slovy jeho kolegy Marcela Mihalovici: „Jeho hudba je hudbou pro naší dobu: vystihuje elementární problémy, nese rysy autorovy osobnosti a je tak charakteristická, že je rozpoznatelná na první poslech. Všechno to ji činí nesmrtelnou. Prostoupena melodickými a rytmickými prvky lidové hudby, hudba Bohuslava Martinů sálá steskem po domově, po tom maličkém koutu světa, kde prvně spatřil denní světlo."

Raným příkladem tohoto stesku po domovině je Sonáta pro flétnu, housle a klavír, napsaná v Paříži roku 1937. V proměnlivé umělecké formě je obsažena spousta touhy po vlasti, v té době ohrožené nacisty. Stylizovaný rytmus polky a obraty frází typické pro moravskou melodiku odkazují na inspiraci lidovým uměním.

Jinou, světově proslulou skladbu, reprezentuje technicky oduševnělá a brilantní Madrigalová sonáta pro flétnu, housle a klavír, kterou Martinů napsal v New Yorku roku 1942. záměrně vyvolávající svým „staromódním" trylkováním ducha hudby francouzských cembalistů uplynulých dob. První klavírní trio neboli 5 krátkých kousku (5 Pieces breves) z roku 1930 zaujímá v tvorbě Bohuslava Martinů významné místo, zejména v jeho komorní tvorbě, kterou složil ve Francii. Je neuvěřitelné, že Martinů kompozicí tohoto díla strávil pouhých deset dní. Neomylně použité krátké, ale řízné motivy předjímají neodmyslitelné formové principy, které vyzdvihují jeho symfonie, které začal psát až v Americe. Z hlediska formy, svou skladatelskou novostí připomínají ponejvíce šest malých symfonií pro komorní orchestr Daria Milhauda. Martinů si toho byl zřejmě dobře vědom, když napsal: „Nemám ponětí, jak jsem tohle trio vlastně napsal: bylo to náhle, jako by mě vedla cizí ruka a já složil něco úplně nového!"

Dvě desetiletí dělí první klavírní trio od Martinů druhého počinu v tomto žánru, otevřeněji nazvanému Trio pro housle, violoncello a klavír (1950). Moravské zabarvení je vyjádřeno nenásilně se pohupující tektonikou v úvodních taktech díla, poté výrazným lyrismem v druhé větě a nakonec živým rytmem poslední věty, ze které inspirace lidovou hudbou čiší nejjasněji. Ostinátní figura v introdukci houslí a klavíru dodává hudbě nový náboj svým šelestem a šepotavým zvukem, který byl později bohatěji zpracován v Symfonických fantaziích (1951-53).

Tento zajímavý efekt je dále využit v trylkujícím klavíru na konci Tria in C pro klavír, housle a violoncello, Martinů třetího a zároveň posledního klavírního tria, dokončeného roku 1951 v New Yorku. Tento mistrovský kus končí rytmicky vzrušující směsí ronda a toccaty. V dopisu Miloši Šafránkovi z roku 1956 Martinů píše: „Je to čistě komorní hudba, při jejímž komponování jsem ve svém živlu.“ - poznámka, která vždy platila.

 

© Koch Classics, 3-6728-2

Překlad Pavel Mužík

 

Prameny

« předchozí
ID 120 (záznam 1 / 0)
další »