Smyčcový kvartet č. 3 je dedikován Rothovu kvartetu, proslulému zejména interpretací soudobé hudby. Tři z jeho členů byli žáky legendárního Jenö Hubaye. Snad právě představa premiéry v podání tohoto souboru vedla Martinů k napsání svrchovaně experimentálního díla, vymykajícího se jeho ostatní tvorbě. Se svými 12 minutami trvání je ze všech jeho kvartetů s odstupem nejkratší.
Hudba Třetího kvartetu se pohybuje na hranici mezi tonalitou a atonalitou, s občasnými přesahy na jednu či druhou stranu. I částečně tonální úseky se vyznačují vysokým množstvím příkrých disonancí. Pro Martinů nezvyklá je též míra objektivity výrazu, která se zejména v obou krajních větách výrazně prosazuje proti občasným zábleskům vřelejší, tonálně určitější hudby. Dosahuje jí mimo jiné důsledným vystříháním se charakteristického sytého a teplého zvuku smyčcových nástrojů a naopak hojným užíváním technik, zkracujících délku tónu, zejména hojným užíváním pizzicata, hrou smyčcem u kobylky (sul ponticello), nebo rozechvíváním strun dřevěným prutem místo žíněmi (col legno) atd. Svou vynalézavou zvukovostí a preferencí rytmické složky nad složkou melodickou evokuje toto dílo místy spíše mimoevropskou hudbu, než do té doby obvyklý západní estetický kánon.
Začátek první věty Allegro uvede přímo demonstrativně některé z výše uvedených technik – tichá, temná pizzicata ve spojení s mlaskavými údery prutu vytvářejí rytmický koberec. Nad pravidelným podkladem nastoupí první z rytmicky rozevlátých, krátkých melodických floskulí. Po tomto úvodu přednesou housle krátkou, spíše rytmicky než melodicky výraznou pentatonickou melodii, která začne vzápětí být rozvíjena. Martinů pak buduje pomalou gradaci, střídavě zpracovává tuto melodii a úvodní rytmicko-melodický motivek, po dosažení vrcholu oblouku začne větu postupně ztišovat a zakončí ji v pianissimu variantou úvodního taktu.
Druhá věta Andante je výrazně subjektivnější a tonálně určitější, než obě věty krajní. Je to jakési lamento, plné potlačovaného patosu. Melodie jsou svěřeny pouze oběma hlubokým nástrojům, v případě violy je možné pozorovat nápadnou inklinaci k tónině c moll. Věta končí smířlivě akordem C dur.
Třetí věta Vivo začíná a končí in c, jinak je pro ni ale charakteristická motoričnost, nepřetržitý pohyb tonálně nejednoznačných stupnicových běhů. Ty se zastaví jen na chvíli v prostředku věty, kde nad ostinátní figurou přednesou housle ve flageoletech podivně kolovrátkovou melodii, chromaticky opřádající centrální tón c.
Premiéra díla se uskutečnila v podání Rothova kvarteta v roce 1930 v USA, první evropské provedení uskutečnili stejní interpreti v dubnu 1932 v Paříži.
Aleš Březina, program koncertu Pražského jara, 20. 5. 2003