Oblíbenou formou 17. a 18. století byla partita, obyčejně čtyř až šestivětá cyklická skladba, komponovaná jako řada tanců i netanečních vět na jedno téma. Při vzestupu zájmu o barokní formy ve 20. století začali někteří skladatelé (A. Honegger, H. Kaminski, M. Reger) psát skladby s tímto označením, zachovávající často kombinace tanečních i netanečních vět, avšak se snahou po nové zvukovosti a celkovém sjednocení charakteru všech částí. Bohuslav Martinů vytvořil v prosinci 1931 také skladbu s názvem Partita (Suita č. 1). U této skladby však nešlo o převzetí staré formy, ale spíše o kompozičně technický způsob práce. Vítězslava Kaprálová, která napsala pod vedením Martinů v roce 1938 také skladbu s názvem Partita, se v jednom dopise otci zmiňuje, že “partita znamená kontrapunktické zpracování motivu a ne třídílnost, ještě k tomu běžnou, rozvleklou a kontrastující”. Tento názor zcela jednoznačně vychází z představy Martinů, který svou partitu vykonstruoval na zcela nových základech: převažující homofonní sazba dodává hudebnímu výrazu úsečnost a jasnost, každá věta přináší specifickou rytmickou figuru, která se objevuje v bezpočtu podob. Tato rytmická výbojnost, charakteristická již pro Half-Time, H 142, a La Baggare, H 155, z 20. let, zde předjímá hlavní rysy Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, H 271, z roku 1938.
Přestože má Partita několik vět, její hudba plyne po celou dobu “ve stejném duchu”. Je jadrná, plná radostného náboje, místy možná trochu drsná. Zcela záměrně postrádá poetičnost a intimitu. Žádná z vět není pomalá. Třetí věta má povahu rozverného scherza.
Premiéru skladby uvedla až rok po jejím vzniku v Praze Česká filharmonie pod vedením Václava Talicha. Dílo svou vyvážeností a nábojem oslovilo i slavného Paula Sachera, který je zařadil do jednoho z koncertů se svým Basilejským komorním orchestrem v roce 1933. A tak se skrze tento první podnět započalo veliké přátelství mezi skladatelem a Paulem Sacherem, které Bohuslavu Martinů v budoucnu přineslo objednávky na několik důležitých skladeb, např. Dvojkoncert nebo Toccata e due canzoni, H 311.
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 8. 12. 1998