Základní informace
Titul CZŠpalíček [auth.]
Podtitul CZbalet se zpěvem o 3 dějstvích
Titul ENThe Chap-Book
Podtitul ENballet with singing in 3 acts
Titul DEŠpalíček
Podtitul DEBallett mit Gesang in drei Aufzügen
Titul FR
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieBalety
Halbreichovo číslo a přípona214 I
Části (věty)1. DĚJSTVÍ: Overtura; Prolog. Obraz I: Kohoutek a slepička. Obraz II: Pohádka o kocourovi v botách; Tanec se zajícem; Pečení zajíce; Příchod krále a jeho průvodu; U černokněžníka. Obraz III: Hra na pannu; Hra na hastrmana. Obraz IV: Pohádka o kouzelné mošně. -- - -- 2. DĚJSTVÍ: Overtura. Obraz I: Vynášení smrti. Obraz II: Pohádka o Popelce. Obraz III: Česká svatba. -- - -- 3. DĚJSTVÍ: [Obraz I:] Legenda o sv. Dorotě; [Obraz II: Svatební košile, H. 214 I A].
Durata140'
Nástrojové obsazení2222-2220-Timp-Batt-Pf-Archi; Coro femminile (nebo/or Coro voci bianche)
Sólový hlasS T B
Obsazení vokálních rolí
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1932
Započetí kompozice20.01.1931
Dokončení kompozice11.02.1932
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Josef Charvát (dir./cond.); Joe (Josef) Jenčík (choreografie, režie/director); Josef Matěj Gottlieb (scéna/scene)
Charvát, Josef
Gottlieb, Josef Matěj
Jenčík, Joe
Datum premiéry19.09.1933
Místo premiéryPraha, Národní divadlo
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceČeské muzeum hudby
Místo uloženíPraha
Současný vlastníkNárodní muzeum - České muzeum hudby, Hudebněhistorické oddělení, Praha
Poznámka k rukopisuAutografní partitura prvního a druhého dějství. V ČMH uložen také autografní klavírní výtah 1. dějství. -- - -- Autografní klavírní výtah 2. dějství v soukromém vlastnictví ve Švýcarsku. -- - -- Autografní partitura Legendy o svaté Dorotě (spolu s autografem 2. verze baletu, sign. PBM Ac 137) a klavírní výtah cizí rukou (Ladislav Urban) uloženy v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.
Uložení rukopisu 2
InstitucePaul Sacher Stiftung
Stát
Současný vlastníkPaul Sacher Stiftung, Basilej
Poznámka k rukopisuDruhá autografní partitura Legendy o svaté Dorotě.
Vydání
Místo vydání
Vydavatel
Rok vydání
CopyrightDilia, Praha
Poznámka
PoznámkaPrvní verze Špalíčku. -- - -- Druhá verze vznikla o osm let později, viz H. 214 II. -- - -- České texty, autorem Bohuslav Martinů na motivy lidových legend, pohádek, písní a říkadel. -- - -- Svatební košile, H. 214 I A, byly dříve součástí třetího dějství. Jako jediná část první verze Špalíčku byly publikovány (Dilia, Praha 2004).
Informace

Špalíček

Balet se zpěvy “Špalíček“ patří právem k nejúspěšnějším a nejoblíbenějším skladbám Bohuslava Martinů. Jednotlivé části vznikaly pozvolna v letech 1931-1932, definitivní podobu získal při revizi v roce 1940. Martinů, který v době vzniku první verze žil již devět let v Paříži, se podle svých vlastních slov rozhodl pro programový příklon k “českému projevu.” Ve své autobiografii z roku 1945, psané ve třetí osobě, skladatel zdůraznil, že se “po uplynutí epoch Half-Time vrací náhle k českému projevu, a sice přímo k folklóru. [...] Opouští zdánlivě univerzální názor, aby se těsně přiblížil lidovému českému cítění [...] a tvoří novou jednoduchou, takřka národní píseň, beze všech příkras orchestrálních, bez všech komplikací moderní hudby, prostředky obyčejnými hudbu, jež navazuje přímo na českou klasickou produkci”. V mnoha ohledech jde o dílo stěží zařaditelné, srovnatelné (a často srovnávané) se Špalíčkem Mikoláše Alše. Náplní baletu je volné pásmo pohádek, lidových her a říkadel, která Martinů čerpal mimo jiné z Erbena, Němcové, lidových sbírek a jarmarečního divadla evropského středověku. Ve své definitivní podobě z roku 1940, ve které je od té doby hrán, je Špalíček zarámován cyklem dětských her a výjevů z venkovského života - mezi nimi zazní “Pohádka o kocourovi v botách”, “Pohádka o ševci a smrti”, “Pohádka o kouzelné mošně”, “Legenda o svaté Dorotě” a “Pohádka o Popelce”. Při premiéře v Národním divadle v roce 1933 se dílo setkalo s úspěchem. Martinů, který se jí osobně zúčastnil, o tom napsal svému příteli Miloši Šafránkovi následující slova: “Obecenstvo je spíše prvním poslechem desorientováno, ale jeví velký zájem a pozornost a zdá se, že by tomu chtěli porozumět, a myslím, že se jim to podaří. [...] Začátek byl přijat s velkou reservou, ale pomalu se to rozehřávalo a na konec byl spontánní potlesk.” Kromě neobvykle dobrých premiérových kritik se Špalíček dočkal též dvojnásobného oficiálního ocenění v podobě ceny České akademie věd a umění a ceny Nadace Bedřicha Smetany v Brně. Úspěch díla potvrdila i řada repríz a dalších nastudování na mnoha scénách celé republiky. V souvislosti se “Špalíčkem” Bohuslava Martinů bývá zdůrazňován zejména jeho český národní charakter, zřejmý mimo jiné i z volby textových předloh. Bylo by však silně zjednodušující, ba přímo zavádějící, vidět v tomto díle výhradně jen folklórní balet skladatele, který se po mnoha peripetiích konečně dopracoval ke svému pravému, tj. národnímu stylu. Na to měl Martinů v době vzniku Špalíčku příliš mnoho experimentů za sebou a též jeho další vývoj přinesl řadu nových prvků. Již sama textová předloha není výlučně česká - skladatelem vybrané hry a pohádky se nacházejí v menších či větších obměnách u mnoha jiných národů, a Martinů si toho byl samozřejmě velmi dobře vědom. Podle Šafránkova svědectví čerpal Martinů inspiraci pro práci na Špalíčku při návštěvách pařížské lidové čtvrti Belleville, mimo jiné v rue du Temple, kde “prosté publikum na dění na scéně reagovalo přímo a hlasitě”. Ve skladatelově pozůstalosti se též dochovaly třísvazkové Ilustrované obecné dějiny divadla od Luciena Dubecha, jejichž první dva díly vyšly v roce 1931, tedy právě v době započetí práce na Špalíčku. Z nich Martinů načerpal mnoho informací o středověkém lidovém divadle, o formách jeho provozování a také o jeho hlavních námětech. Z Dubechových Dějin divadla skladatel zcela jednoznačně vycházel o tři roky později při koncipování své opery Hry o Marii, cyklu středověkých miráklů, který Martinů sám označil za přímé pokračování baletu Špalíček. V článku, zveřejněném v časopise “Národní divadlo” v době premiéry baletu Špalíček, pak Martinů zcela konsekventně konstatuje: “Co jsem hlavně sledoval, je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo.” Lze dodat: univerzální lidové divadlo, nepostrádající výrazné české prvky. S odstupem času vystupují do popředí kromě momentů, kterými se Špalíček od předchozích děl Bohuslava Martinů liší, i styčné body s jeho starší tvorbou. Od poloviny dvacátých let Martinů ve svých skladbách experimentoval s řadou dobových stylů a tendencí. Za nejvýznačnější z nich skladatel označil “dynamismus”, projevující se v dílech “Poločas”, “Vřava” a jiných, dále “neosobní moderní polyfonii” - jako příklad uvedl Martinů své Klavírní trio z roku 1930, a konečně “concerto grosso”, jehož nejranějším dokladem je Koncert pro violoncello a orchestr č.1 (1930), Smyčcový kvartet s orchestrem (1931) a Sinfonia concertante pro dva smyčcové orchestry (1932). V užití prvků české lidové hudby je možno oprávněně spatřovat další z řady úspěšných experimentů. Snad nejodvážnějším experimentem je ve Špalíčku hudba úvodu 2. aktu - “Pohádce o ševci a smrti”. Ševcův příchod do černého města je doprovázen tragickou, jakýchkoliv folklórních asociací prostou hudbou, jejíž spřízněnost s vrcholnými skladbami Martinů z 50. let - zejména se Symfonickými fantasiemi z roku 1953 je udivující. Chtěl snad autor hudebními prostředky poukázat na analogii mezi městem truchlícím nad princeznou, kterou hlídá hrozný obr a politickou situací ve své vlasti v padesátých letech? K užití folklóru v baletu Špalíček měl Martinů ještě další, jím samým nikde nezmíněný důvod. Byla jím reakce na operní estetiku Richarda Wagnera. V kontrastu k Wagnerově koncepci organicky vyrůstajícího hudebního dramatu zvolil Martinů aditivní směs nejrůznějších záměrně primitivních a navzájem jen velmi volně souvisejících předloh. Naprostým protikladem Wagnerovy koncepce “nekonečné melodie” je ve Špalíčku užití krátkých, přehledně členěných a uzavřených frází. Ve folklóru tak nalezl Martinů jednu z možností návratu k hudebním projevům doby předromantické. Neosobní, objektivizující charakter textových předloh poskytl skladateli vhodnou půdu pro neemocionální hudební ztvárnění a distancování se od subjektivních prvků. V “Legendě o svaté Dorotě” ze 3. aktu Špalíčku se například vyskytuje řada vyloženě drastických scén, hlavní hrdinka je bita a následně popravena. Martinů se přesto nesoustředí na psychologické rozbory na smrt odsouzené Doroty, a vytváří místo toho řadu statických scén. Výroky protagonistů této legendy stáhl skladatel do hutné zkratky a doplnil je stručnými komentáři přihlížejícího sboru. Zřejmá expresivita děje je tím potlačena na minimum ve prospěch objektivního “divadla na divadle”. Martinů dospěl ve Špalíčku zcela samostatně k velmi originálnímu pojetí baletu. Bylo by však chybou přehlížet zásadní vliv, který na jeho vývoj měla scénická díla Igora Stravinského, zejména jeho balet “Svatba” z roku 1917. Ve svém článku z roku 1924 zachytil Martinů své bezprostřední dojmy z provedení “Svatby” Djagilevovým Ruským baletem. Označuje v něm toto dílo za jakýsi “druh kantáty” a spatřuje v něm vyvrcholení úsilí Stravinského o objektivní umělecký výraz. Obdivuje se též práci s motivy, které charakterizuje jako diatonické, uzavřené, krátké a ukončené. Stravinského polyfonie nezabíhá do “kontrapunktických hříček” a hojným užitím souběžných intervalů “budí dojem primitivní jednoduchosti”. Harmonická stránka “Svatby” je podle Martinů “jasnější” a vyznačuje se “až monotónním opakováním určitých míst.” Je nesporné, že všechny zmíněné charakteristiky vykazují řadu styčných bodů s baletem Špalíček. Tato inspirace se však týká výhradně složky ideové - pro vlastní řešení Špalíčku vytvořil Martinů hudbu zcela původní a osobitou. Poukázáním na experimentální charakter skladby a na vliv Igora Stravinského je však možné obohatit chápání Špalíčku o aspekty, včleňující jej do celku tvorby Bohuslava Martinů a do širšího dobového kontextu a takto zproblematizovat zjednodušující chápání tohoto mistrovského díla.

Prameny

« předchozí
ID 62 (záznam 1 / 0)
další »