Základní informace
Titul CZTři přání aneb Vrtkavosti života
Podtitul CZfilmová opera o 3 dějstvích
Titul ENThree Wishes or Inconstancy of the Life
Podtitul ENFilm-opera in 3 acts
Titul DEDie drei Wünsche oder Die Wechselfälle des Lebens
Podtitul DEFilm-Oper in drei Aufzügen
Titul FRLes Trois Souhaits ou Les vicissitudes de la vie [auth.]
Podtitul FROpera-film en 3 actes [auth.]
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona175
Části (věty)
Durata135'
Nástrojové obsazení2222-4331-Timp-Batt-Pf-Archi; jazz instruments: 2 Sass-JazzFl-Flex-Banjo-Pf-Fisarm
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolíNina Valencia/Indolena (S), Serge Eliacin/Adolphe (T), Arthur de Sainte-Barbe/pan Juste (Bar), Lilian Nevermore/Nulle (mS), Adelaida (A), Ebloie Barbichette/snoubenka (S), Dinah (mS), 10 menších rolí, sbor, mužské kvarteto, smíšené kvarteto sólistů
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1929
Započetí kompozice11/1928
Dokončení kompozice28.05.1929
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Václav Nosek (dir./cond.), Evald Schorm (režie/direc.), Ladislav Vychodil (scéna/scenography), Jaroslav Souček (Juste), Milada Šafránková (Indolende), Eva Výmolová (Nulle), Josef Škrobánek (Adolphe)
Nosek, Václav
Šafránková, Milada
Schorm, Evald
Škrobánek, Josef
Souček, Jaroslav
Vychodil, Ladislav
Výmolová, Eva
Datum premiéry16.06.1971
Místo premiéryBrno, Národní divadlo
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Poznámka k rukopisuAutografní partitura a klavírní výtah. -- - -- V Moravském zemském muzeu v Brně uložen náčrt.
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelDilia - Divadelní a literární agentura
Rok vydání1970
CopyrightSchott Music Panton (ČR, SR: Dilia, Praha)
Poznámka
PoznámkaFrancouzské libreto: Georges Ribemont-Dessaignes; německý překlad: Marcus Gammel; český překlad: Václav Renč. -- - -- Vydala Dilia, Praha 1970 (klavírní výtah), 2000 (partitura), 2001 (klavírní výtah, 2. vydání). -- - -- Autografní klavírní výtah dokončen 01.06.1929. -- - -- Autografní partitura 3. dějství: desky se třemi sešity, 2. sešit je Filmová hudba H. 175 B; 3. sešit je Le Départ, H. 175 A.
Informace

Tři přání aneb Vrtkavosti života

Bohuslav Martinů byl vášnivým vyznavačem života. Proto se náměty většiny jeho oper odehrávají v současnosti a dotkne-li se někdy minulých dob, aby obnovil nebo oslavil dávno polozapomenuté hodnoty českého divadelního umění, prolíná se v tako­vých dílech minulost organicky se současností.

Základními zdroji, z nichž čerpá Bohuslav Martinů inspiraci pro svoji hudebně dra­matickou tvorbu, je tedy jednak lidový umělecký projev a jednak atmosféra současnosti, život člověka našeho století. Tyto dvě inspirace se doplňují, ovlivňují, prolínají a mnohdy i splývají.

Bohuslav Martinů chtěl od divadla, aby se s ním mohl divák ztotožnit, aby to, co vidí, bylo dnes, aby viděl na divadle sebe, své známé, a to nikoliv ve svátek za hlaholu slav­nostních fanfár, ale ve všední den.

Málokdo dokázal oslavit poetické kouzlo všedního dne jako Bohuslav Martinů. Inspi­roval ho stejně řev sportovního stadiónu jako nadšený jásot davu při Lindberghově přele­tu Atlantického oceánu v symfonických skladbách Poločas a Vřava. Zaujala ho jak komi­ka neúspěšné zkoušky manželské věrnosti v opeře Dvakrát Alexandr, tak tragika sociální nerovnosti a bezohledného sobectví v Řeckých pašijích. Obdivoval rozvíjející se nové prostředky masové komunikace, rozhlas a televizi, a viděl v nich i nové možnosti pro operní tvorbu. Napsal pro rozhlas opery Veselohra na mostě a Hlas lesa, pro televizi Ženitbu a Čím lidé žijí. Ale kupodivu ještě před tím dokázal využít pro balet i pro operu nové umění - film.

Zatímco balet Natáčí se je ještě naivní hra na filmování podmořského života, opera Tři přání je už definitivní zralé dílo, které nás přivádí do prostředí filmových ateliérů, aby nám předvedlo filmovou pohádku o lidských tužbách a ošidnosti neuvážených přání, doslova „o vrtkavosti života", jak zní podtitul opery. A aby podtrhl aktuálnost této soudo­bé pohádky, využívá Bohuslav Martinů bohatě melodie a rytmy své současnosti. Součas­ná taneční hudba - evropská modifikace importovaného amerického jazzu - je pro Bohu­slava Martinů hudebním vyjádřením poezie všedního dne, výrazem životního optimismu.

Jak svou divadelní formou, tak taneční jazzovou intonací, stala se tato opera jakýmsi předchůdcem dnešního muzikálu.

Libreto k této třetí opeře Bohuslava Martinů napsal francouzský spisovatel, dramatik, malíř, hudebník i skladatel Georges Ribemont-Dessaignes, který patřil k zakladatelům a předním představitelům hnutí Dada po roce 1916. Bylo to po Slzách nože již druhé jeho libreto, které Martinů zhudebnil. Jejich hluboké přátelství bylo trvalé, o čemž výmluvně svědčí vzpomínka Georgese Ribemonta-Dessaignese z r. 1930:

„Osobně považuji Martinů za jednoho z největších hudebníků přítomnosti. Je to tvůr­ce, který provádí kouzla s novými světy, donutí je, aby vstoupily do vaší mysli ušima. Takto ruku v ruce, vyzbrojeni skoro jen jedním plnicím perem, sestavili jsme kus, který neuvedly do rozpaků staré formule. Mísí se v něm před diváky kinematograf, pohádka a hra divadelních techniků. Ale to vše by nic neznamenalo bez mimořádné rozmanitosti hudby Martinů, a co v ní dokázal!"

Rámec této opery tvoří filmování pohádkového příběhu o víle, která za svoji svobodu splní tři přání. Je to příběh v příběhu, současnost v současnosti. Tragikomika pohádky, jejímiž postavami jsou současní lidé, se stává paralelou životních osudů herců, kteří ve filmových ateliérech pohádkový příběh natáčejí. Hudebním obrazem současnosti se stá­vá jazzová inspirace a ve scéně v baru je taneční jazzová hudba přímo dramatickou rekvi­zitou, podobně jako v ději fungující gramofonový šlágr argentinského zpěváka. Děj fil­mované pohádky je vložen do pracovní atmosféry filmových ateliérů. Celé dílo uvádí sbor a cappella skandující několikamístné sumy jako motto vyjadřující osudovou moc peněz, která většinou přináší místo štěstí zkázu. Po dvou jednáních filmování končí. Třetí jednání opery nás uvádí do reálného života. Jsme svědky shonu před slavnostní premié­rou, následuje uvedení filmu, poté odlet účinkujících do Ameriky a scéna v baru, který je pojmenován po úspěšném filmu Tři přání. A v tomto reálu se náhle na konci objeví i reálný vokální kvartet známý už z druhého jednání filmovaného příběhu, aby připomněl složitost lidských vztahů, aby upozornil, že umění je často i proti naší vůli odrazem života.

Bohuslav Martinů napsal operu Tři přání za necelý jeden rok, od léta 1928 do 1. června 1929. S výsledkem práce byl spokojen a byl přesvědčen, že operu uplatní na některé z předních evropských scén. Velice spoléhal na Berlín. Ve hře byli Erich Kleiber, Wilhelm Furtwängler, Heinz Tietjen, Otto Klemperer, Fritz Zweig a další. K provedení však nedošlo. Na jedné straně prestižní spory interpretů, na druhé pak riziko plynoucí z nezvyklého námětu a zvláště pak nároky na finančně i organizačně náročnou spolupráci s filmaři znemož­nily tehdy uvedení opery, o jejíchž hudebních a divadelních kvalitách nebylo pochyb.

První nastudování této opery se uskutečnilo až v roce 1971 v Brně, a to s úspěchem, který plně potvrdil její životnost. Záhy nato vzbudilo toto dílo takový zájem ve francouz­ském Lyonu, že se tamní opera rozhodla nastudovat Tři přání v roce 1990, kdy premiéra této opery v Praze patřila už k mimořádným úspěchům opery Národního divadla.

 

K historii prvního uvedení opery Tři přání B. Martinů

 

Od svého nástupu do brněnské opery v roce 1952 jsem usiloval o dramaturgickou orientaci opřenou o díla L. Janáčka, B. Martinů a S. Prokofjeva, která mě uchvacovala svou odlišnou hudebně dramatickou poetikou a současným divadelním názorem. Po kom­pletním provedení celého Janáčkova operního díla v r. 1958 (včetně do té doby neprove­dené scénicky opery Osud) jsem se zaměřil na soustavné uvádění oper B. Martinů už proto, že brněnská opera věnovala jeho divadelní tvorbě pozornost od samých jeho tvůr­čích počátků. Cílem bylo postupné uvedení všech jeho oper i baletů včetně dosud nepro­vedených. Díky panu Františku Popelkovi, otci známého muzikologa Iši Popelky, jsem mohl v trezoru poličského muzea prostudovat všechny rukopisy B. Martinů, které tam byly uloženy. Našel jsem tam mimo jiné dvě dosud neprovedené opery, shodou okol­ností obě na text předního francouzského dadaisty Georga Ribemonta-Dessaignese, ko­morní jazzovou operu Slzy nože a velkou operu Tři přání. Abych mohl provést Slzy nože, založil jsem v Brně experimentální soubor „Miniopera" a úspěch toho komorního díla, jímž jsem si ověřil životaschopnost této tvůrčí etapy B. Martinů, mě přivedl k reali­zaci velké filmové opery Tři přání. Měl jsem přímo životní štěstí, že se mi podařilo získat pro tuto inscenaci vynikajícího filmového režiséra Evalda Schorma. Premiéra šokovala svým aktuálním divadelním názorem, který rezonoval s pronikajícím muzikálem, ale také současným pocitem života, kde se prolíná realita prostého žití s profesí filmových hvězd. Předložená audioverze opery Tři přání se snaží o maximální informaci o předsta­vě její scénické podoby, ale zároveň si uvědomujeme, že řada scén se bez vizuálního vjemu jen těžko obejde. Martinů byl tak bytostný divadelní autor, že i jeho hudba je sama divadlem; ona spoluvytváří scénickou akci, je nedílnou složkou teatrální syntézy.

Proto jsme se vzdali scén, kde by hudba bez ostatních složek divadla osiřela. Nicméně jsem se snažil, aby procházka touto operou měla logiku dramatického dění, aby měla průběžnou dějovou souvislost, a v ní aby se uplatnily nejcennější hudební části díla. Jsem přesvědčen, že i v této podobě tato nevšední opera Bohuslava Martinů najde nadše­né posluchače, protože každé setkání s hudbou B. Martinů znamená radost. Pro mě bylo objevování jeho neprovedených děl nevšedním dobrodružstvím a nejšťastnějšími chvíle­mi života.

Václav Nosek

 

Stručný obsah opery

 

Prolog

 

Nervózní prostředí ve filmových ateliérech před natáčením. Telefony drnčí, zřízenci chystají dekorace, osvětlovači i garderobiéři lítají z místa na místo, herci se líčí.

Artur de St. Barbe bude hrát hlavní roli Justa, jeho žena Nina Valencie Justovu man­želku Indolendu a mladý Serge Eliacin Indolendina bratrance Adolfa. Mezi Ninou a Sergem se za zády Arturovými začíná flirt. Vše je připraveno, štáb je na svém místě.

„Natáčíme!"

 

Děj filmu

 

Stárnoucím manželům Justovi a Indolendě se příliš nevede. Skromné poměry a man­želská nuda pohodu nevytváří. Situaci řeší každý po svém: Indolenda sněním, Juste lo­veckou vášní. Indolenda tím utíká od života do neuskutečnitelné touhy, Juste naopak zabíjením bezbranných tvorů kompenzuje svoji neschopnost aktivně žít. Jednoho dne se stane lov Justovi osudným. V nastrojené pasti v lese najde půvabnou vílu. Nedbaje jejích proseb odnáší ji domů.

Jeho žena se snaží najít rozptýlení v marné snaze svést svého mladého bratrance Adolfa, který má ovšem jediný zájem - vymámit ze své obstarožní tetičky peníze na zábavu s mladými děvčaty. Indolenda zuří.

Čeká ji však ještě horší překvapení. Juste si přináší domů krásnou vílu. Indolenda, ačkoliv zpočátku Justa podezírá z nevěry, ráda přistoupí na návrh víly, která nabízí man­želům za svou svobodu splnění tří přání. „Chci být bohatá!" vykřikne Indolenda.

Dům se ihned promění v přepychový palác. Vybraní hosté z nejvznešenější společ­nosti přicházejí na návštěvu - generál, ministr, kardinál a další, mezi nimi i slečna Eblouie Barbichette, nehezká a nepříliš chytrá, ale zato nepředstavitelně bohatá, ověšená nej­dražšími šperky. Víla, která byla v ústraní nikým nepovšimnuta, náhle vystoupí a ozna­muje, že toto vše je vlastně svatební hostina snoubenců Adolfa a Eblouie, jimž ona sama věnuje jako svatební dar zlatý zámek na zlatém ostrově, kam jsou všichni přítomní zváni.

Loď odplouvá se vzácnou společností ke zlatému ostrovu. Čím více se mu přibližuje, mění se vše ve zlato. Na zlatou palubu se slétají zlatí ptáci, ve vodě plovou zlaté ryby, zlátnou šaty, Indolenda má zlaté i vlasy, na nebi je zároveň zlaté slunce i zlatý měsíc. Loď přetížená vším tím zlatem se potápí.

Víla zachraňuje trosečníky na pustý ostrov. Juste pochopil, že Indolenda chybila, když si přála bohatství, rád by čas vrátil zpět, a proto si přeje, aby jeho žena omládla. Víla jeho přání okamžitě vyplní, ale omládlá Indolenda dá před nudným starým Justem přednost mladému Adolfu, který jen tak tak unikl ze spárů vášnivé černošky.

Blažení milenci Indolenda s Adolfem unikají do zchátralého lázeňského městečka, za nimi se plíží nešťastný odvržený Juste. Jejich štěstí jej uvádí do zoufalství a poslední naději hledá u víly ve třetím přání - chce být milován.

Splnění tohoto přání však vede k tragickému konci. Místo vytoužené Indolendy vzplane touhou po Justovi žebračka, ztroskotaná a zcela zchudlá Eblouie, která ho zahrne lásky­plnou, leč dotěrnou péčí. Justova apatie ji dožene k hysterické žárlivosti a v zuřivém záchvatu ubije Eblouie Justa k smrti.

„Ach, jak je ten život těžký!"

 

Epilog

 

Konec filmu. Režisér nadšeně děkuje všem za spolupráci, nešetří pochvalou a zve účinkující na oslavu.

V improvizovaném baru, ve který se proměnil filmový ateliér, se rozproudila neváza­ná zábava. Napětí opadlo, pracovní soustředění se uvolnilo. Do bezstarostného veselí však jako by pronikalo něco z právě dokončeného filmu, něco jako odlesk banálního románku, který se vtírá do života. Artur de St. Barbe je sám. Je smutným svědkem flirtu své ženy Niny s jejím partnerem Sergem Eliacinem. Paralela filmu a života se podivuhod­ně naplňuje. Ale není tu žebračka, která by ukončila Arturův život. Je však možno odejít dobrovolně...

„Ach, jak je ten život těžký!"

 

Zdroj: CD Tři přání aneb Vrtkavosti života, © Supraphon 1996, 3103-20611

 

Prameny

« předchozí
ID 146 (záznam 1 / 0)
další »