Rozsáhlá koncertantní tvorba Bohuslava Martinů čítá kolem třiceti skladeb pro sólové nástroje či skupiny nástrojů s orchestrem a je velmi různorodá. Tyto kompozice různých druhů, forem a obsazení bychom i přes jejich rozmanitost mohli rozdělit do dvou hlavních skupin. Důležitým rysem první z nich je princip concerta grossa. Ten však Martinů nepoužil v tradičním smyslu slova, čili pouze ve skladbách pro skupinu sólových nástrojů na jedné straně a orchestr na straně druhé. Některé koncerty tohoto typu jsou určeny i pro sólový nástroj s orchestrem, jako např. Koncert pro cembalo a komorní orchestr s klavírem, H 246, nebo Concerto da camera pro housle, smyčcový orchestr s klavírem a bicími nástroji, H 285. Druhou skupinu pak tvoří díla vycházející z klasicko - romantické tradice virtuózního instrumentálního koncertu.
Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 má za sebou bohatou historii přeměn. Z původně koncipovaného concerta grossa se postupem času stal monumentální sólový koncert s velkým orchestrem. První verzi koncertu zkomponoval Bohuslav Martinů v Poličce a v Paříži roku 1930 a věnoval ji Gasparu Cassadó, který ji premiéroval v roce 1931 v Berlíně. Po devíti letech se Bohuslav Martinů ke koncertu vrátil a přepracoval ho pro velký orchestr, protože nebyl spokojen s komorním obsazením. Ani tato podoba však nebyla konečná. Martinů totiž slyšel skladbu v roce 1955 z pařížského rozhlasu a zděsil se nad hutnou orchestrací, dílo nově přeinstrumentoval a vylehčil sólový part. Tuto, podle vlastních slov “korektní a definitivní” verzi pak věnoval (stejně jako druhou verzi) slavnému violoncellistovi Pierru Fournierovi, s nímž konzultoval změny v sólovém nástroji.
Celková koncepce koncertu sleduje obvyklé pořadí vět: rychlá, pomalá, rychlá. Vstupní Allegro moderato, plné života a energie dává velký prostor sólovému violoncellu. Svou extrovertní povahou je pravým opakem ke střednímu Andante, v němž je díky veliké škále výrazových prostředků dosaženo obrovské hloubky, naléhavosti až nostalgie. Bohatá melodičnost přináší plochy vnitřního klidu i napětí, v nichž hlavní tíha leží opět na sólovém violoncellu a orchestr má doprovodnou funkci. Finální rychlá věta má střední díl Andante se sólovou kadencí, které je svou povahou reminiscencí druhé věty. Třetí věta užívá podobných prostředků jako věta první. Synkopický rytmus, častá staccata a široká dynamická hladina dodávají hudbě spád a vitalitu. V tomto duchu se celý koncert slavnostně uzavírá.
Sandra Bergmannová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 17. a 18. 12. 1998