Skladby pro velký orchestr provázejí všechna tvůrčí období Bohuslava Martinů. Symfonická tvorba jej přitahovala již od prvních kompozičních pokusů, větší význam však přikládal teprve dílům, která vznikla po jeho příchodu do Paříže v roce 1923. Již koncem následujícího roku měl pod taktovkou Václava Talicha v Praze premiéru fotbalovým utkáním inspirovaný Half-time, H 142, první z trilogie jednovětých orchestrálních skladeb třicátých let, které skladateli zas o něco více otevřely dveře do světa. O dva roky později následovala La Bagarre, H 155, kterou v listopadu 1927 s Boston Symphony Orchestra premiéroval Serge Koussevitzky.
Velký úspěch, se kterým se provedení La Bagarre setkalo v Bostonu a dalších (nejen) amerických městech, podnítil Martinů k pokusu o ovládnutí větší formy. K příležitosti desátého výročí odevzdání praporu I. československému pluku ve francouzské obci Darney, které předznamenalo oficiální uznání samostatného československého státu, se rozhodl zkomponovat symfonii vojenského charakteru. Zůstal nicméně jen na půl cesty: z nepovedeného pokusu o první symfonii vzešlo originální jednověté symfonické allegro La Symphonie, které pod tímto názvem 14. prosince 1928 poprvé provedl Serge Koussevitzky v Bostonu. Martinů si v té době své nové skladby velmi považoval a nebál se ji označit za „jednu ze svých nejlepších věcí“. V následujících letech se dílo skutečně setkávalo vesměs s nadšenými ohlasy, v roce 1929 navíc získalo druhou cenu v soutěži Jubilejní nadace B. Smetany v Brně. Po pražské premiéře 12. března 1930 pod taktovkou Ernesta Ansermeta se Martinů rozhodl skladbu přejmenovat, zřejmě proto, že svou formou ani charakterem závažnosti symfonie neodpovídala. Pařížské publikum ji v dubnu 1930 slyšelo v podání Waltera Strarama a jeho orchestru pod názvem Allegro symphonique, později téhož roku se Martinů přiklonil k definitivnímu pojmenování Rhapsodie. Přesto ještě na začátku 40. let ve své autobiografii o díle hovořil jako o Symphonie militaire.
Rhapsodie symbolizuje jeden ze zlomů v Martinů tvorbě. Touto skladbou končí pařížská „etapa dynamismu“, jak ji sám nazýval, a až do roku 1942, ze kterého pochází jeho první symfonie, se k velkému orchestru vrací pouze v případě Inventions, H 234, opery Juliette, H 253, a nové verze baletu Špalíček, H 214 II. S Half-timem a La Bagarre spojuje Rhapsodii inspirace davem či bohaté využití žesťových nástrojů, na druhou stranu se v ní ohlašuje další tvůrčí období Bohuslava Martinů. Trojdílně vystavěnou Rhapsodii se zpěvným a skromně instrumentovaným středním Andante, silně kontrastujícím s úvodním úderným Allegrem i jeho zahuštěným opakováním, zdobí svérázná harmonie a heterofonie s půltónovým třením, jedním z hlavních znaků Martinů osobitého stylu ve třicátých letech. Do popředí vystupuje lyrismus a vyhraněné rytmické prvky, uplatňuje se také polyfonická složka. Koncertantní charakter nástrojových skupin navíc předznamenává skladatelův rostoucí zájem o princip concerta grossa.I přes neoddiskutovatelnou originalitu, svěžest a působivost Rhapsodie bohužel její počáteční úspěch dlouho nepřežil. Dnes pozapomenutá skladba tak stále čeká na své „znovuobjevení“.
Marek Pechač, Zprávy Společnosti Bohuslava Martinů, 34/2012