Obálka [BASEL 2 BRIEFVERSAND/18-19/19 V/1958]

May 17. 1958.

Mily Karle:

Odpovidam ti na dva dopisy a tak to vezmu po poradku. 

Pro provedeni Ceske Rhapsodie davam souhlas,rovnez pro Spalicek a Juliettu v rozhlasovem provedeni,ac pochybuji ze k tomu dojde.[1]To se tyka i Half–timu.[2]

O provedeni Veselohry mi psala jiz pi Tumova.[3] Ale Juliettu museli dostat celou. 

Mozna ze tam chybi nejake hlasy,snad alty ale partitura dosla cela,ja v kazdem pripade nemam nic.[4] Ovsem ze nemam dalsich zprav jak pokracuje preklad.[5]

Homolku neznam.[6] Meli by s tim pospisit,zajem je zde a pozdeji to muze zase kolidovati s Pasijema.[7]

Nevis nahodou kdo provedl Celovy koncert v Berline asi pred 14 dny? Nechytil jsem kdo to hral, Fournier to nebyl a hrali zase to stare vydani ktere ma byti uz z trhu pryc,a take provedeni bylo spatne.[8]

O zbojnicke pisne ma zajem Schott.[9] Willy Strcker asi vis ze zemrel,[10]nevim kdo to ted vede.[11]

Ted s tim kvartetem, nevim zdali se nejak spatne v dopisech vyjadruji ale uz jsem to popsal nekolikrate ze ten kvartet vyjde v Americe a sice tyto dny dosud jsem nic nedostal,tak nemohu nic poslat.[12] Ale co se tyce toho jineho starsiho kvartetu ktery si odvezl Safranek a ktery jsem nechtel aby byl hran tedy jsem si to rozmyslel a psal jsem jemu i St. Naklad. aby to provedli abychom videli co to je,ja se na to moc nepamatuji,je to asi z roku 1936.7? [13] Od te doby zadna odpoved neprisla a tak nevim co se s tim stalo.[14] Tak aby bylo konecne jasno ten Novy kvartet vyjde v America a ten stary je v Praze.

Jsem rad ze posilas nemecky preklad Sacherovi,ostatni mu vysvetlim a vyjdouli ty disky tak to jeste vice pomuze.[15]

Jestli jsi do Londyna jel nebo ne jsem nevedel a proto jsem tam take nepsal. Ja vim ze to je sama nejistota a doufam ze se do Parize dostanes a napis mi vcas kdy. Zde zustaneme asi do cervence a pak mozna pojedeme take do Francie.[16] Tak bychom se mohli mozna setkat.[17]

Dekuji ti za tvoji duveru a cenim si ji mnoho a jestli ti nekdy neco vycitam tedy chapej ze to nemyslim vazne. Jsme vsichni v ponekud prapodivne situaci,ktera k veselosti nepridava. Ja ti nechci nic psat a vis proc.[18] Proc si to nehledis zaridit abyste jeli pres Basel do Parize ?To vis ze bych te uvidel rad.Ovsem nevim zdali se ti to   podari a v nynejsi situaci snad by bylo lepsi aby se to nezdarilo, protoze na Festival prijeti nemohu,jsem zde v tom plne, leceni s rukou a nemohu se ted z nemocnice uvolnit,tak to bude velke zklamani,hlavne u nasich v Policce ale neda se nic delat.[19]

Doufam ze nasi budou mit roaum [rozum] a na Gilgameshe do Prahy nepojedou,[20]je to rpo ne prece jen velka unava q Fanous by asi stejne jeti nemohl.[21]

tak jsem ti na vse jasne doufam odpovedel. Dostal jsi ten koncert pro clavecin[22] a kopii Petrklice?[23] Ze St. Nakl. nemam ted dlouho zpravy a tak nevim co chystaji.[24] Kdy dojde k provedeni Pampelisek?[25] Potreboval bych take nahrany pas nebo desky.[26] Nebudou natacet Studanky na dlouhe disky?[27]

Tak nech o sobe zase brzo vedet a drz hlavu vzhuru.

Mnoho te zdravim

tvuj

Bohouš[28]

[1] Martinů se snaží „rozpohybovat“ uvádění svých skladeb v Československu. Dne 24. března 1958 píše rodině do Poličky ohledně opery Juliette, H 253: „Partitura Julietty uz konecne do Prahy dosla a tak jsem rad mel jsem uz obavy ze se ztratila a jinou nemam. V Praze poridi ted novy material a orchestralni hlasy a take nemecky preklad, tak snad se to ted s operama pohne.“ (CBM, PBM Kr 592). 

[2] Na vydání této skladby uzavřel skladatel na jaře následujícího roku nakladatelskou smlouvu s Pantonem (srov. dopisy z 3. května a 10. června 1959; vlastník Supraphon Praha, kopie v IBM, PAN 1959-05-03 a PAN 1959-06-10).

[3] Jiřina Tůmová z DILIA informuje skladatele v dopise z 25. února 1958: „Veselohru na mostě provede Divadlo D34 (E.F. Burian). Ale současně hrají ji i žádci Akademie musických umění v Disku […] Vaše zpěvohra v tomto mladém obsazení vyznívá tak kouzelně, mladě, půvabně, že strhuje na sebe zájem a představení jsou plná.“ (vlastník NBM, kopie v IBM, DLA 1958-02-25).

[4] Dne 12. března 1958 informuje Vojtěch Strnad z DILIA skladatele, že dostali kompletní zásilku provozovacího materiálu k opeře Juliette, o čemž dle tohoto dopisu spravili skladatele také telegramem, dále V. Strnad dodává: „Rozepisujeme podrobnosti: ze smyčců jsou to 6 violini I, 5 violini II, 4 viole, 3 celli, 3 contrabassi. Ze sborových hlasů : 9 sopránů, žádné alty, 5 tenorů a 6 bassů. Bude se musit tedy tato část doplnit náležitě.“ (vlastník NBM, kopie v IBM, DLA 1958-03-12a).

[5] Vojtěch Strnad již 12. března 1958 také dotazuje skladatele kvůli překladu operu Juliette, H 253: „Operu dáme ihned přeložit do němčiny. Obvykle překládá pro nás dirigent Národního divadla Robert Brock. Jistě že ho také znáte. Prosíme Vás, sdělte nám obratem, máte-li nějaké námitky, chtěli bychom Vám vyhovět co možno ve všem tak, abyste byl opravdu úplně spokojen.“ Dalším postupem překladu se další vzájemná korespondence nezabývá (vlastník NBM, kopie v IBM, sig. DLA 1958-03-12a).

[6] Kurt Honolka byl pověřen překladem opery Juliette, Martinů si hned v následujícím dopise Šebánkovi stěžuje na jeho liknavost: „Myslim ze ten p. Homolka na preklad nespecha nebot to tam mel v komissi uz od zacatku to jest pred peti lety […].“ (CBM, PBM Kkš 1045). Nespokojen vyjadřuje také v dopise Miloši Šafránkovi ze 7. září 1958: „S Juliettou jak vidim se to tahne, doporucoval jsem uz davno aby to tomu Homolkovi vzali.“ (CBM, PBM Kmš 880). Ačkoliv skladatel opakovaně zmiňuje jméno Homolka v dopisech Šebánkovi i Šafránkovi, z dopisu od Karla Šebánka ze 2. ledna 1959 se dozvídáme: „Kurt Honolka /je to N a ne M/, který je hudebním expertem Alkoru pro jevištní úpravy a překlady děl, pochází odněkud od Liberce. Hlavně se rád dělí se skladateli o tantiemi. Poslední jeho obětí se stal nebožtík Janáček se svou operou Osud /Stuttgart/.“ (CBM, pozůstalost K. Šebánka, nesign.).

[7]  Obavy z kolize s operou Řecké pašije, H 372, byla zbytečná. Po odmítnutí první verze této opery se Martinů rozhodne pro radikální revizi, na níž pracuje od února 1958 do poloviny ledna 1959. Tato verze je označena jako „curyšská“, jelikož je premiérována v Curychu 9. června 1961, tedy až po skladatelově smrti (srov. Dostálová–Březina, 2003, s. 38).

[8] Pierru Fournierovi jsou dedikovány všechny tři verze Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1, H 196 I-III (Halbreich, 2007, s. 312-313).

[9] Zbojnické písně, H 361, z roku 1957 vydává v roce 1959 Státní hudební nakladatelství v Praze (Halbreich, 2007, s. 435). 

[10] Jedná se o ředitele nakladatelství Schott v Mainzu Wilhelm Streckera (1884–1958). O jeho smrti informuje skladatel také do Poličky, a to v dopise z 24. března 1958: „Take umrel ten muj prvni nakladatel v Mainz, Dr Strecker, byl to hodny pan a jeste mi ted psal byl interesovan na operach a nahle zemrel.“ (CBM, PBM Kr 592). „Willi“ Strecker ještě v dopise 24. února 1958 plánuje basilejské jednání s B. Martinů ohledně opery Juliette, H 253 (srov. CBM, PBM Kd 303).

[11] Již od roku 1952 byl v čele nakladatelství Schott v Mainzu Heinz Schneider-Schott (1906–1988), který na tomto postu zůstává i po smrti Wilhelma Streckera.

[12] O vydání Smyčcového kvartetu č. 7 (Concerto da camera), H 314, u Southern Music Publishing v New Yorku informoval skladatel Šebánka poprvé již v srpnu 1957 a poté také ve dvou dopisech z dubna 1958 (srov. CBM, PBM Kkš 1038, 1042 a 1043).

[13] Jak uvádí Harry Halbreich, Smyčcový kvartet č. 4, H 256, z roku 1937 „[…] blieb zwanzig Jahre lang veschollen. Erst 1956 fand Miloš Šafránek die Originalhandschrift bei der Widmungsträgerin [Helena Pucová] wieder auf.“ („[…] byl dvacet let ztracený. Teprve v roce 1956 Miloš Šafránek znovu objevil originální rukopis u osoby, jíž je skladba věnována [Helena Pucová].“). Skladba je nakonec vydána, ale až v roce 1963 ve Státním hudebním vydavateství v Praze (Halbreich, 2007, s. 364–365). 

[14] Miloš Šafránek Smyčcový kvartet č. 4, H 256, odvezl pravděpodobně z Paříže během svého rok a půl dlouhého nasazení coby agenta Státní bezpečnosti. Jeho činnost v Paříži byla přerušena konci roku 1956 a 16. května 1957 mu Martinů píše z Říma: „Co se kvarteta tyce nemyslim ze dostanes něco od Helenky a ten co jsi privezl bych radeji nechtel dat provest,leda ze by si jej prehrali a videlo se co v nem je,ja o nem mam spatne mineni jak vis.“  (CBM, PBM Kmš 855).

[15] Má na mysli německý překlad rozhlasové kantáty Kytice, H 260, který Šebánek pravděpodobně slíbil zaslat Paulu Sacherovi, o čem si Martinů se Šebánkem korespondují již v prosinci 1957 (srov. CBM, PBM Kkš 1039). Dne 26. dubna 1958 píše Martinů Šebánkovi: „Tu Kytici dostal ale ten nemecky partikl o nemz jsi mi psal nedostal, tak se stim neda nic delat.“ (CBM, PBM Kkš 1043) a v tomto dopise se žádost znovu opakuje. Přijetí partitury i překladu ze strany Paula Sachera oznamuje Martinů Šebánkovi až v dopise z 21. prosince 1958 (CBM, PBM Kkš 1048).  

[16] Martinů odjíždí na prázdniny do Francie 18. července 1958 (Mihule, 2017, s. 539).

[17] Nakonec se setkávají až těsně před Martinů smrtí v srpnu 1959. 

[18] Podobně jako v další korespodenci do Československa Martinů pouze opatrně naznačuje své názory, jelikož si je vědom cenzury. 

[19] Své rozhodnutí nepřijet do Československa zdůvodňuje skladatel v dopise do Poličky ze 4. května 1958: „Jak jsem vam uz rekl to proc si musite domyslet sami nebot v dopise se o tom zminovat nemohu. Je to pro mne velke zklamani a nevim sam jak vam dodat odvahy tomu uverit nebot ja sam jsem tim velmi rozrusen a nestasten, takze mne nic netesi a vidim jak se vsechny nadeje a s nimi o nase prani rozplyvaji pro pricinu za kterou my nemuzeme, vsak vy to sami vite jak to na svete ted je ale vy zijete na venku a vite z toho jenom malo. Ja sam jsem skoro v centru a prece jsem si nepredstavil na jake dulezite prekazky budu muset narazit a ted jsem mezi dvema narazniky, nas navrat a jeho dusledky pro mne a nevim kde je cesta z toho ven.“ A jelikož se v tomto období také zhoršil zdravotní stav Martinů bratra Františka, který musel být hospitalizován, dále v dopise skladatel dodává: „Mam obavy jak to bude pusobit na Fanouse a pro mne take zmizelo ze sveta neco. Nevim jak bych vam to vysvetlil musite si predstavit celou situaci. Je to k zoufani a nevidim z toho cestu ven.“ (CBM, PBM Kr 595). Se svými zklamanými nadějemi se svěřuje Marie Martinů v dopise Šebánkovi z 15. května 1958: „Jenom, že nás stihlo velké zklamání, Bohušovým příjezdem – na co jsme skládali největší naději – že nás pozdraví a povzbudí. Ale nesměla jsem B. napsat, jak to na nás působilo, abych mu neudělala větší bolesť; jsou věci a okolnosti, které ani naše obapolné touhy nepředělají. Musíme se s tím, i když s bolestí smířiti.“ (CBM, pozůstalost K. Šebánka, nesign.).

[20] Epos o Gilgamešovi, H 351, byl Praze uveden 28. května 1958 v rámci festivalu Pražské jaro orchestrem FOK s dirigentem Václavem Smetáčkem (Halbreich, 2007, s. 454).

[21] Marie Martinů popisuje 20. dubna 1958 Šebánkovi stav svého bratra Františka: „12/4 dostal srdeční záchvat, že jen rychlou lékařskou pomoci se vzpamatoval, zdálo se, že je líp a 18/4 se dostavil nový záchvat – a přivolavší lékař,jej po injekci, nechal okamžitě převézti do nemocnice […].“ A 15. května 1958 Marie Martinů dodává: „Fanouš se po 18 dnech navrátil z nemocnice.“ Ve stejném dopise také informuje Šebánka, že na Pražské jaro určitě nepřijedou (CBM, pozůstalost K. Šebánka, nesign.).

[22] V roce 1958 vychází u vídeňské Universal Edition Koncert pro cembalo a malý orchestr, H 246 (Halbreich, 2007, s. 318).

[23] Skladatel iformuje Šebánka ohledně kopíí Petrklíče, H 348, již 26. prosince 1956: „Nove dvojzpěvy jsou Petrklic a ten snad jsi dostal a nebo ho maji naši. Věnovanou kopii má Zouhar a ta patří jemu.“ (CBM, PBM Kkš 1031). Dnes 22. února 1958 skladatel píše rodině do Poličky: „Ten Petrklic muzete pujcit ja vam poslu jinou kopii.“ (CBM, PBM Kr 590). V dopise Šebánkovi z 26. dubna 1958 pak Martinů slibuje zaslání další kopie této kompozice (srov. CBM, PBM Kkš 1043).

[24] V roce 1958 nevyšly u Státního hudebního nakladatelství v Praze žádné Martinů kompozice, v roce 1959 to pak jsou: Smyčcový kvartet č. 5, H 268; Nonet č. 2, H 374; Loutky III, H 92 a Zbojnické písně, H 361 (Halbreich, 2007, s. 366, 384, 392 a 435).

[25] Romance z pampelišek, H 364, byla z důvodu úmrtí Jana Kühna odložena až na 26. října 1958, kdy ji uvedl Český pěvecký sbor za řízení Markéty Kühnové (srov. Zouhar, 2016, s. XXXIX).

[26] K dotazované nahrávce Vít Zouhar uvádí: „Je možné, že na podzim roku 1958 pořídila Markéta Kühnová s Českým pěveckým sborem pro Československý rozhlas první nahrávku Romance z pampelišek. Žádné z vysílání kantáty však skladatel nezachytil, a o vzniku nahrávky nemáme krom nepřímého svědectví Bureše žádné zprávy.“ (Zouhar, 2016, s. XL). 

[27] Ačkoliv měl Martinů zájem, aby kantáta Otvírání studánek, H 354, vyšla také na dlouhohrajících deskách, došlo k reedici této nahrávky v nakladatelství Supraphon v roce 1957, CD verzi pak vydala Nadace B. Martinů v roce 2013 (srov. Zouhar, 2016, s. XXXIV).

[28] Podpis tužkou rukou Bohuslava Martinů.