Základní informace
Titul CZJuliette (Snář) [auth.]
Podtitul CZlyrická opera o 3 dějstvích
Titul ENJuliette (The Key to Dreams)
Podtitul ENlyric opera in 3 acts
Titul DEJuliette
Podtitul DElyrische Oper in drei Aufzügen
Titul FRJuliette (La clé des songes)
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona253
Části (věty)
Durata146' (45' + 61' + 40')
Nástrojové obsazení3322-4331-Timp-Batt-Camp-Fisarm(na scéně/on the stage)-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolíHlavní role: Juliette (S), Michel (T); další role: 5 mS, 2 A, 3 T, 3 Bar, 6 B, 1 Sp, smíšený sbor [např. komisař (T), muž s helmou (Bar), muž v okně (B), malý arab (mS nebo A), starý Arab (B) a další]
Dedikant Talich, Václav
Diplomatický přepis věnováníMilému příteli | V. Talichovi | ku krásnému prvnímu | provedení Julietty | v Praze 1938
Poznámka k věnováníVěnování na titulní straně autografu.
Původ
Místo kompozicePaříž
Rok dokončení1937
Započetí kompozice17.05.1936
Dokončení kompozice24.01.1937
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Václav Talich (dir./cond.), Jindřich Honzl (režie/direc.), František Muzika (scéna/stage design), Joe Jenčik (choreografie), Ota Horáková (Juliette), Jaroslav Gleich (Michel)
Gleich, Jaroslav
Honzl, Jindřich
Horáková, Ota
Jenčík, Joe
Muzika, František
Talich, Václav
Datum premiéry16.03.1938
Místo premiéryPraha, Národní divadlo
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceNárodní divadlo v Praze
Místo uloženíPraha
Současný vlastníkNárodní divadlo v Praze
Poznámka k rukopisuV Centru Bohuslava Martinů v Poličce uložen autografní klavírní výtah a kopistův opis skladatelova klavírního výtahu s připsaným francouzským textem rukou B. Martinů. -- - -- Náčrt uložen v Moravském zemském muzeu v Brně.
Vydání
Místo vydáníPraha
VydavatelMelantrich
Rok vydání1947
CopyrightDilia, Praha
Poznámka
PoznámkaČeské libreto Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe. -- - -- Francouzský překlad B. Martinů (v tomto překladu poprvé provedeno až v roce 2006 v Paříži, všechny francouzské inscenace do té doby využívaly překladu Bronislawa Horowitze); německý překlad Ludwig Kaufmann, nové německé znění Aleš Březina a Dietfried Bernet (2001); anglické překlady G. Thomsen, Walter Schmolka, David Poutney. -- - -- 1. dějství dokončeno 17.06.1936, 2. dějství 03.11.1936, 3. dějství 24.01.1937, klavírní výtah 26.01.1937.
Informace

Juliette, aneb snář

Bylo šestnáctého března 1938. Při večerním představení opery Národního divadla v Praze se po sugestivních tónech plných neklidu rozhrnula opona před podivuhodným scénickým dílem. Na veřejnosti zazněla tato hudba poprvé. Divadlo připravilo premiéru opernímu dílu skladatele, žijícího v té době již dlouhou řádku let v zahraničí. Byl to Bohuslav Martinů: seděl se svou ženou, Francouzkou Charlotte Martinů v přítmí hlediště, napjat více než jindy. Premiéra pro něho měla obzvláštní význam. Poprvé se představoval veřejnosti hlubokým, celovečerním operním dílem, v němž pojal orchestrální složku s koncepcí vpravdě symfonickou; a poprvé se chopil látky vysloveně netradiční, surrealisticky laděné, zcela vzdálené tomu, co obvykle nabízelo operní jeviště. Vedle manželů Martinů seděl muž neklidného temperamentu, vždy plný nápadů, pohotového vtipu i ochotné vlídnosti. Praha ho v té době znala jako dramatika, neboť Georges Neveux zde byl již na divadle uveden. Martinů si napsal libreto pro svou novou operu - Julietta, aneb Snář - podle jeho divadelní hry. A ta sama již v Praze byla tehdy hrána, třebaže od uvedení pařížského (1930) neuplynul ještě příliš dlouhý čas.

Po letech si Georges Neveux (1900-1983) zavzpomínal. „Nikdy nezapomenu na první setkání. Martinů byl již v té době proslulý. Sám Darius Milhaud mně o něm předtím vykládal jako o jednom z největších hudebníků naší doby. A tak jsem očekával slavnou osobnost. Byl jsem pak zcela překvapen, že jsem se octl před mužem tak nejupřímněji skromným, jakého jsem kdy potkal. Dlouhý, štíhlý, diskrétní, a co okamžitě překvapilo, to byl pohled a jeho hlas. Trochu pomalý, trochu zpěvavý, uchovávající i ve franštině český přízvuk, který má tolik půvabu. Domnívám se, že mezi Bohuslavem Martinů a mnou vznikla okamžitá sympatie. Citlivost, kterou jsme vytušili pod jeho zdánlivým klidem, jeho vzácný půvab a jeho prostota - to vše pocházelo z jeho vlasti.". Martinů mu poslal v červnu 1936 dopis. „Přečetl jsem znovu vaši hru Julietta, aneb Snář - a aniž bych věděl, jak se to stalo, vidím, že jsem zhudebnil první jednání." Georges Neveux tedy přišel na návštěvu, Martinů, rodák z pomezí Čech a Moravy (nar. 8. prosince 1890 v Poličce), žil od podzimu 1923 v Paříži; přišel na stipendijní pobyt k Albertu Rousselovi, ale zůstal až do pádu Paříže (další vývoj událostí jej zahnal do Spojených států a po roce 1938 se už do své vlasti nevrátil).

„Bydlel v klidné čtvrti nad jezírkem parku Montsouris. Očekával mne. Byl jsem spokojený a zároveň mrzutý. Spokojený samozřejmě, že se má hra líbila Martinů. Mrzutý, protože jsem obdržel několik dní předtím dopis od zástupce Kurta Weilla, skladatele Žebrácké opery, tlumočící mi žádost upravit Juliettu na hudební komedii. Dal jsem už zásadní souhlas a chystal jsem se říci Martinů, že má hra není volná. Neměl jsem však odvahu hned o tom mluvit. O půlnoci jsem však sestupoval po schodech domu hluboce rozrušen. Do světa Julietty jsem opravdu vstoupil nyní - ve svém životě poprvé. Martinů měl zjevně Juliettu rád a hru umocnil v půvabu a hloubce. Udělal z ní mistrovské dílo - a já jím byl přímo oslněn. Na druhý den jsem napsal americkému agentovi Kurta Weilla, že jde o nedorozumění a že má hra není volná ..."

Praha byla operní Juliettou nadšena; hlavní rolí zpívala tehdy zbožňovaná krasavice s nádherným hlasem, Ota Horáková, u dirigentského pultu stál Václav Talich - na vrcholu svého mistrovství. Ostatně si ho Martinů pro tuto uměleckou práci výslovně vyžádal („připravuji novou operu ... je to vlastně jakýsi bizarní sen ... partie orchestrální je velmi rozvinutá a zahrál byste si pěkně s orchestrem; je to těžké a nemohl bych to svěřit nikomu jinému" - z Paříže 12. 6. 1936). Na nastudování se podílel vynikající režisér (Jindřich Honzl) a scénu navrhl jeden z nejvýznamnějších českých malířů dvacátého století: František Muzika. Tomu utkvěla v mysli spolupráce na této jedinečné premiéře tak hluboko, že ze snového světa Julietty vytěžil v zápětí celou sérii obrazů. Ovšem sám byl ideálně k této spolupráci předurčen svým přirozeným inklinováním k imaginativnímu světu fantazie bez hranic. Talich svůj zážitek shrnul za všechny ostatní interprety: „Sešel se tu v nadšené shodě ke spolupráci soubor, vedený krásným úsilím pokloniti se hluboce autoru i jeho dílu. Dík onomu vzácně družnému zaujetí jsme rukou společnou a nerozdílnou dosáhli nevšedního výsledku, který nesporně patří k nejradostnějším vzpomínkám mé operně dramatické činnosti." Premiérové publikum i kritikové pražských denních listů byli zajedno v tomto nadšeném tónu. Vše bylo tehdy mimořádně příznivé pro novinku, která měla ovšem v sobě leccos provokativního a snad i riskantního - ostatně už pařížská premiéra (Theátre de I' Avenue, 1930) vyvolala námětem značné rozpaky. Opakovaly se i při činoherním nastudování díla v Praze. Jeden z největších českých herců té doby, Eduard Kohout, píše, že byl nesmírně roztrpčen, když na nějaký hlas shora (že hra není srozumitelná) musil režisér Frejka postavit na začátek postel „a položit mě do ni, aby bylo hned jasné, že se Michelovi všechno zdá; závěrečné odhalení tím ovšem ztratilo polovinu svého kouzla, které spočívalo v tom, že si divák pozvolna uvědomuje, že jde o sen ...".

Martinů se Juliettou sám zabýval i literárně a její klavírní výtah uvedl zajímavou úvahou. Lidem v Juliettě chybí paměť. „Svět se zde jeví jenom v daném okamžiku, vystřídán příštím okamžikem, vše se tedy řítí do prázdna. Je to v zásadě psychologický problém a vpravdě velmi starý lidský problém: Co je Člověk, co jsem já, co jste vy, co je pravda?" V centru opery však stojí Michel, který si jediný podržel schopnost uchovávat si vzpomínky, jednat a myslet podle svého přesvědčeni logicky. „Celá hra je zoufalým bojem opřít se o něco stabilního, o konkrétnost, o paměť, o vědomí, které je každým okamžikem podlamováno, převáděno do tragických situací, v nichž Michel bojuje o udržení své vlastní stability, o udržení svého zdravého rozumu. Podlehne-li, zůstane v tomto světě bez paměti, bez času navždy." Zhudebnění této látky podtrhlo však nečekaný nový rys: touha Michela po Juliettě, hledáni její ztracené písně, láska k dívce stále kamsi unikající, nevyzpytatelné v reakcích, svéhlavé - to vše tu náhle zaznělo s netušenou intenzitou výrazovou, jakou umí dát emocionálnímu kontextu právě jen hudba. Pro Bohuslava Martinů se staly motivy z této opery motivy životního hledání. Nikdy se již od ni v myšlenkách neodloučil. Když se svou ženou opouští Evropu a začíná novou, „americkou" tvůrčí kapitolu, charakterizovanou především řadou symfonií, připomíná si znovu ozvěnu Julietty, jako by chtěl přivolat po vzoru Michela živou minulost. V roce 1947 se nad ní zamýšlí úvodem k jejímu klavírnímu výtahu. V roce 1953 dokončil svou nejslavnější symfonii - Fantaisies symphoniques, Symfonické fantazie; poznamenal tehdy: „Jedna z mých malých fantazií je ta, že jsem tu použil několikataktový citát z jiné skladby, ze své opery Julietta"

Myslí na ni i později - na podzim roku 1958 píše do Prahy ze Švýcarska, kde tehdy žil, svému příteli: Julietta - „to je jediná věc, kterou bych ještě rád slyšel, než se odeberu mezi anděly...". Skutečně se nového nastudování Julietty dočkal ve Wiesbadenu počátkem roku 1959, však rozčarován temným pojetím díla. A téměř na smrtelném loži má před sebou tři svazky rukopisného klavírního výtahu této opery a vepisuje sem pokus o vlastní variantu libreta - o zpětný návrat textu z češtiny do francouzštiny ... (Zemřel krátce na to na rakovinu žaludku v kantonální nemocnici v Liestalu dne 28. srpna 1959.)

 

Jaroslav Mihule

Zdroj: booklet k CD Juliette, © Supraphon 2002

 

 

Prameny

« předchozí
ID 178 (záznam 1 / 0)
další »