Záměr složit Concerto da camera (Smyčcový kvartet č. 7) pojal Martinů v květnu 1947, tedy jen dva týdny po premiéře Smyčcového kvartetu č. 6. Rozhodl se ho věnovat své ženě Charlottě a dokončil ho 24. června 1947. Krátce po dokončení díla provedl v notovém textu korektury, týkající se zejména změn artikulace, v menší míře také notových výšek. Již při dokončování díla měl Martinů na mysli název Concerto da camera. Premiéra v podání Krollova kvarteta se uskutečnila 10. ledna 1949 v newyorské Times Hall za autorovy přítomnosti, který z ní měl dobrý dojem. Druhé provedení se uskutečnilo 14. ledna 1949 v The Coolidge Auditorium ve washingtonské Library of Congress, koncert Krollova kvarteta byl vysílán stanicí WQQW-FM a natočen na magnetofonový pás. Poté upadlo Concerto da camera dočasně v zapomenutí. Existoval sice rukopisný provozovací materiál, uložený v Boosey &Hawkes, ale dlouhé čekání na tištěné vydání – své dílo nabídl skladatel postupně čtyřem různým nakladatelstvím - zřejmě přispělo k tomu, že se nenašly žádné další soubory, které by se díla ujaly. V květnu 1957 uvažoval Martinů, že by skladbu nabídl Novákovu kvartetu, ale vydání partitury a partů došlo v nakladatelství Southern Music Publishing až v polovině roku 1958. Skladatel nebyl spokojen s party, u nichž bylo nevhodně řešeno otáčení stran.
Přestože Martinů v korespondenci se svojí manželkou několikrát zmínil, že jí chce Concerto da camera věnovat, žádné věnování na autografní partituru nezapsal a ani jej nezmiňuje v korespondenci s dalšími osobami. Charlotte si nicméně do svého zápisníku zapsala, že jí je dílo věnováno. Vzhledem k tomu, že dedikaci neobsahuje ani jeden z dochovaných pramenů, kritické vydání ji nedoplňuje.
Aleš Březina, Hudební rozhledy, 6/2020