Hudební divadlo bylo jednou z největších vášní Bohuslava Martinů. Provázelo jej doslova po celý život. Již jako dítě poznával Martinů ve své rodné Poličce divadelní provoz, když s tatínkem Ferdinandem, členem a činovníkem tamního amatérského divadla, chodil na divadelní zkoušky a představení. Jako student Konzervatoře v Praze byl pak Martinů častým návštěvníkem obou velkých pražských operních scén - Národního divadla a Nového německého divadla. Svědectvím těchto zážitků jsou mimo jiné i skladatelovy kresby, ve kterých parodoval výjevy ze slyšených oper - ano, slyšených, ne zhlédnutých, neboť mu jeho omezené finanční prostředky stačily pouze na návštěvu tzv. “slepecké galerie”, ze které nebylo vidět na podium. Později však Martinů vzpomínal, že mu to nijak nevadilo, protože mu šlo vždy hlavně o hudbu a ne o sledování (mnohdy) chatrného libreta.
Ke komponování oper přikročil Martinů krátce poté, co si začal být jist svou skladatelskou zručností. První operu s názvem Voják a tanečnice, H 162, napsal v roce 1928 v Paříži, ve městě, do kterého přišel pět let předtím kvůli studiu u Alberta Roussela a pobýval v něm až do roku 1941. Již tehdy, na konci 20. let, si vytýčil odvážný cíl, který pak vyplňoval krok za krokem až do své smrti: zbavit operu “psychologizujícího škváru” a dát jí řád vycházející z hudební logiky. Ústřední myšlenkou bylo doplnění vývoje českého hudebního divadla o ty složky, které podle jeho názoru české národní obrození opominulo. Právě proto se v katalogu jeho oper nachází opera buffa (Voják a tanečnice, Dvakrát Alexandr, H 255, Mirandolina, H 346), jednoaktová surrealistická hříčka Slzy nože, H 169, opera-film Tři přání aneb Vrtkavosti života, H 175, novodobá varianta středověkých miráklů v cyklu Hry o Marii, H 236, rozhlasové opery Hlas lesa, H 243, a Veselohra na mostě, H 247, televizní opera Ženitba, H 341, opera-balet Divadlo za branou, H 251, vycházející z tradice comedia dell’arte, lyrická surrealistická opera-sen Julietta aneb Snář, H 253, pastorální televizní opera Čím lidé žijí, H 336, surrealistické drama s hudebním zakotvením v raně barokních italských operách Ariadna, H 370, a lyrické drama Řecké pašije.
Řecké pašije existují dnes ve dvou kompletních verzích, lišících se od sebe jak hudebně, tak i po stránce dramaturgie. Důvodem k přepracování díla bylo zamítnutí 1. verze pro její radikálnost nejdříve ze strany Royal Opera House Covent Garden v Londýně a potom i ze strany Městského divadla v Curychu a vídeňského nakladatelství Universal Edition. Ve své druhé verzi se opera dočkala premiéry v Curychu v roce 1961. První – dramatická - verze, kterou skladatel rozebral na jednotlivé listy a rozdal na různé strany, se po své rekonstrukci dočkala premiéry na festivalu Bregenzer Festspiele v roce 1999 a o rok později vyšla i na CD.
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Selected Masterpieces, © 2001 Supraphon Music a.s