Na jedné ze svých kantát, Legendě z dýmu bramborové nati, H 360, začal Martinů pracovat počátkem října 1956 v Římě, kde tehdy žil. Kantátu dokončil v polovině listopadu - v době, kdy již bylo povstání v Maďarsku přemoženo sovětskými tanky a stíhačkami. Přestože se v Praze již plánovala premiéra, Martinů se rozhodl partituru skladby do Čech neposlat a vyjádřit takto nesouhlas s tím, co se stalo v Maďarsku a jakým způsobem tomu Československo napomohlo. Skladatelův odmítavý postoj ke komunistickému režimu v Československu je dnes znám, a proto jeho reakce nepřekvapí. Bylo to však poprvé, kdy jednoznačně vyjádřil své stanovisko. Sourozencům do Poličky k tomu 29. listopadu 1956 napsal: „Romanci jsem musel rozhodnout teď neposílat rovněž z důvodů, jež musíte jenom uhodnout a chtěl bych, abyste to řekli B., až přijede do Poličky." Obavy před cenzurou ho vedly k pouhému náznaku problému a ke zkrácení básníkova jména na iniciálu. Martinů pokračoval v pasivním odporu až do Vánoc. Tehdy dostal od dirigenta Miloslava Venhody z Prahy sbírku Moravských lidových textů nazvanou Zbojníci.
Venhoda žádal skladatele už od října o novou skladbu pro mužský sbor. Ale až tentokrát, a jistě ne náhodou, přiložil sbírku lidových písní o zbojnících. A právě díky ní Martinů vycítil možnost, jak svůj protest vyjádřit ještě lépe. Dosavadní pasivní rezistenci nahradil přímými podněty k aktivnímu odporu v Československu. U dnešního pohledu se může ten způsob zdát naivní, tehdy se však jednalo o zcela legitimní snahu, která vycházela ze zkušeností z druhé světové války. Martinů proto ve velmi krátkém čase zhudebnil lidové verše o zbojnících a vznikl tak cyklus mužských sborů nazvaných Zbojnické písně, H 361.
Jak dnes víme, ani premiéra Zbojnických písní, H 361, ani uvedení Legendy z dýmu bramborové nati, H 360 nakonec k bojovnosti v Československu nepřispěly. Nepochybně však rezonovaly v myslích mnohých o několik let později, když se v srpnu 1968 octli v podobné situaci jako Maďaři v polovině 50. let. To se však již psal další revoluční příběh, kterého se Bohuslav Martinů nedožil.
Vít Zouhar, Lidové noviny, 24/2017