[Nice] Sept.[ember] 16. [19]53.

Drazí:

Váš dopis došel a odpovídám hned abyste měli od nás zprávy. Nic nového vlastně není, počasí je stále krásné, pracujeme se Charlie[1] na zahradě, která je dost zanedbaná, nikdo tu nebyl aby se o ni staral, tak to zpravujeme abychom měli na jaro pěknou zahradu.[2] Ještě máme tady mimosu tak je všude plno vůně. Příŝtí týden mi převezou piano[3] tak se dám do té nové opery.[4] Pořád mě hrají na Radiu někde ale málo kdy se nám to podaří chytnout, máme sebou jen takové malé ruční radio. Ohledně Julietty je to na dobré cestě ve Wisbadenu[5] a Orbis mi teď musí dáti odpověd protože jim vyprší ta lhuta kterou můj advokát jim dal.[6] O chystaném provední nikomu zatím neříkejte dokud nebudu mít z Orbisu odpověd. Ještě je zde plno touristů a dole v městě je pěkný rámus s automobil a ty motorové bycikly které dělají rámus skoro jako avion. Ale já málo do města přijdu jenom co jsem měl zařizování jako hledat piano a.t.d. Utíkají zde dny rychle. Mysleli jsme že by se zde Mařce[7] líbilo ale je to hodně vysoko a samé schody tak by toho moc neužila. Také myslím že se staráte na zimu, nevím zdali jste si mohli opatřit dost uhlí a vím jaká u nás je zima. S těmi atomy se ještě nedá topit[8] zatím je užívají všude jenom na bomby, ačkoliv jsem četl že ve Statech už zařizují topení s atomovou energií. Co se týče té Koledy[9] už jsem Vám psal, letos jsem ji nehledal ve V. Moulin protože ty bedny s notama a knihama jsou zatlučené hřebíky,[10] nechtěl jsem to otevírat. Ženitba bude příŝtí saisonu provedena na několika scénách v Německu,[11] a také v Anglii[12] a v Zurychu, tam se myslím

na to podíváme, to není tak daleko. Komedii na mostě[13] co měli hráti v Bruxellu zatím odložili, dostal se tam nový režiser do divadla a změnili celý program. Nevím zdali jsem Vám psal že jsme si zajeli do Cannes navštívil Firkušného,[14] strávili jsme tam den a jeli jsme do kopců kde jsme měli báječný, pravý francouzský oběd. Hrál můj koncert[15] v Anglii a už se zase vrací do Států. Jinak už bychom se také museli připravovat na cestu ale letos si to přezimujeme zde, což je lepší než N. York.[16] Cítím se moc dobře a jsem jist že nám to oběma prospěje býti v přírodě ven z toho Babylonu co je N. Y. Těŝím se až začnu pracovat, je zde takový klid že to bude radost komponovat. Ten text pro operu je moc krásný. Ta malá opera na Tolstoje vyŝla právě tiskem, je to o tom ševci co čekal že ho pán Ježíš navŝtíví.[17] Co se týče toho textu pro kostel až budu míti trochu času tak se na to podívám, ale nevím jak si to p. farář představuje, pro soli nebo pro sbor.?[18] Tak lituji že Vám nemohu poslat něco čeho je zde nadbytek, to jest skoro vŝechno a Charlie mi připravuje báječné věci k jídlu a spoustu ovoce, všeho druhů. Ani bych Vám o tom vlastně neměl psáti, jenom je vidět v jakém nesmyslném světě žijeme. Charlie napíŝe příŝtě. Tak jsem Vám to vŝe popsal a oba Vás srdečně zdravíme a vzpomínáme.

Váš Bohouš.

[1] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.

[2] Od začátku září pobývali manželé Martinů v Nice - Chemin de Brancolar ve vile Point Clair malíře Josefa Šímy (1891-1971), (Mihule 2002, s. 592).

[3] „[…] tentokrát si ho musel dokonce koupit.“ (Citováno z Mihule 2002, s. 458.)

[4] Začátkem října (PBM Kr 449) 1953 se BM pouští do práce na opeře Žaloba proti neznámému, H 344, podle stejnojmenné divadelní hry Georgese Neveuxe (1900-1982) Plainte contre inconnu. Opera zůstala nedokončena (Halbreich 2007, s. 177).

[5] Opera Juliette, H 253, se svého provedení ve Wiesbadenu dočkala až 25. 1. 1959 (Halbreich 2007, s. 164). „Po pražské premiéře 1938 teprve druhá inscenace Julietty.“ (Citováno z Popelka 1996, s. 134.)

[6] Národní hudební vydavatelství Orbis již v té době neexistovalo, od 1. 1. 1953 bylo včleněno do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „SNKLHU převzalo nakladatelská práva Orbisu, stejně jako předtím už Orbis práva hudebního úseku Melantrichu a dalších znárodněných hudebních nakladatelství. (Citováno z Popelka 1996, s. 131.) V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[7] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[8] BM má na mysli jadernou energii.

[9] Pravděpodobně se jedná o scénické pásmo BM Koleda, H 112, z roku 1917, kombinující tradiční vánoční písně a zvyky, z něhož je známo pouze libreto (Mihule 2002, s. 65). BM byl M. Šafránkem opakovaně vyzýván k dohledání autografu (viz dopisy BM rodině do Poličky PBM Kr 431, 445, 448, 483, 497, 502), k čemuž patrně nikdy nedošlo.

[10] Ve Vieux Moulin si v roce 1952 Charlotte Martinů (1894-1978) pronajala byt v domku, který patřil její tetě Angèle Quennehen (PBM Kr 445, Martinů, Ch. 2003, s. 142). Zde měli manželé Martinů v bednách uloženo vše, co museli ve Francii zanechat při odjezdu do USA v roce 1941.

[11] Prvního „netelevizního“ provedení se Ženitba, H 341, komická opera o dvou dějstvích, dočkala v Hamburger Staatsoper. Podle Šafránka v říjnu 1953 (Šafránek 1979, s. 96), sám BM však o premiéře píše rodině do Poličky až v dopise ze dne 31. 3. 1954 (PBM Kr 457): „Svatbu hráli poprvé v Hamburku, dostal jsem program s foto, zdá se že to dělali moc pěkně.“

[12] V dopise rodině do Poličky ze dne 31. 3. 1954 (PBM Kr 457) BM na téma uvedení opery Ženitba, H 341, v Londýně sděluje: „Čekám na kritiky ale psali mi z Londýna že to mělo velký úspěch.“

[13] Veselohra na mostě, H 247.

[14] Rudolf Firkušný (1912-1994), český klavírista a přítel BM. K setkání došlo 9. 9. 1953 (Mihule 2002, s. 592).

[15] Jedná se o Koncert pro klavír a orchestr č. 2, H 237, (PBM Kr 444). Na premiéře 13. 11. 1935 v Praze jej hrál rovněž Rudolf Firkušný, Českou filharmonii řídil Václav Talich (1883-1961), (Halbreich 2007, s. 295).

[16] To bylo možné díky ročnímu stipendiu, které BM obdržel od tzv. Guggenheimovy nadace (John Simon Guggenheim Memorial Foundation), (Mihule 2002, s. 449).

[17] Čím lidé žijí, H 336, pastorální operu o jednom dějství podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého (1828-1910) vydalo v roce 1953 nakladatelství Boosey& Hawkes London-New York (Halbreich 2007, s. 173).

[18] Autorem básně Hymnus k svatému Jakubu byl kněz Jaroslav Daněk (1916-1982), děkan poličského chrámu v letech 1946-49. Je pochopitelné, že příbuzní z Poličky nemohli v dopise BM (bezpochyby cenzurovaném) popsat veškeré okolnosti vzniku tohoto textu, přestože zasluhují pozornost: když 23. 9. 1949 přijeli příslušníci státní bezpečnosti kněze Jaroslava Daňka veřejně kritizujícího komunistický režim zatknout, sešlo se na jeho obranu před poličskou farou asi sto občanů, kteří eskortování svého faráře zabránili. Stalo se tak i po druhé, těsně po půlnoci, kdy povolané posile policistů vzdorovalo již více než dvě stě Poličanů odhodlaných vzdorovat policejní zlovůli. Kněze ubránili i tentokrát, za což následně mnozí zaplatili tvrdou perzekucí a kriminálem. P. Jaroslav Daněk se již 27. 9. 1949 pokusil uprchnout do Rakouska, z tzv. ruské zóny však byl vrácen k trestnímu stíhání do Československa a odsouzen ke třem rokům odnětí svobody. A právě ve věznici na Mírově napsal Hymnus k svatému Jakubu, patronu poličského kostela, který se mu ve formě motáku podařilo dostat z věznice ven, a text Hymnu byl následně příbuznými BM v dopise odeslán skladateli do USA ke zhudebnění. BM tak učinil o tři roky později (18. 7. 1954) v Nice (Halbreich 2007, s. 441), takže Hymnus k svatému Jakubu, H 347, poprvé zazněl 31. 7. 1955 v poličském kostele v provedení místních hudebníků a sboru, což se vzhledem k politické situaci v Československu v padesátých letech zdá být neuvěřitelné. Farář Jaroslav Daněk sehrál v Poličce důležitou roli ještě jedenkrát, když v místním kostele celebroval zádušní mši za Charlotte Martinů v prosinci 1978 (Mihule 2002, s. 551). Není-li v textu uvedeno jinak, informace čerpány z publikace Stanislava Konečného „Vzbouřenci a veřejné násilí“ v Poličce 23. září 1949 aneb Jak Poličští bránili děkana Jaroslava Daňka. Litomyšl 2005 a ze studie věnované okolnostem vzniku a prvního uvedení Hymnu k svatému Jakubu, H 347 (Synek 2017, s. 22-41).