Základní informace
Titul CZŽaloba proti neznámému
Podtitul CZopera o třech dějstvích
Titul ENAccusation Against the Unknown
Podtitul ENopera in three acts
Titul DEAnklage gegen Unbekannt
Podtitul DEOper in drei Aufzügen
Titul FRPlainte contre inconnu
Podtitul FRopéra en trois actes
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona344
Části (věty)Předehra (Andante); 1. výstup (Prascovie, prokurátor); 2. výstup (Prascovie, prokurátor, Dora Tambov, Michel Tambov, Plouchkin, Kopak); 3. výstup (nedokončený; Prascovie, prokurátor, Dora Tambov, Michel Tambov, Plouchkin, Kopak).
Durata29' 45''
Nástrojové obsazení3232-4231-Timp-Batt-Pf-Archi
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolíPrascovie (mS), prokurátor (B, Bar), Dora Tambov (S), Michel Tambov (T), Plouchkin (B), Kopak (T), Pacha (S), žena (A), sbor
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompoziceNice
Rok dokončení1953
Započetí kompozice
Dokončení kompozice
Poslední úprava
Premiéra
Interpret Václav Nosek (dir./cond.), Anna Barová (Prascovie), Rudolf Novák (procurator), Markéta Ungrová (Dora Tambov), Vladimír Krejčík (Michel Tambov), Jan Hladík (Plouchkin), Jiří Holešovský (Kopak)
Barová, Anna
Holešovský, Jiří
Krejčík, Vladimír
Nosek, Václav
Novák, Rudolf
Ungrová, Markéta
Datum premiéry01.12.1980
Místo premiéryBrno
Ansámbl
Uložení autografu
Instituce
Místo uložení
Současný vlastník
Poznámka k rukopisuRukopis nezvěstný. -- - -- Faksimile torza autografní partitury, fragmentární autografní klavírní výtah a skica (2 strany) uloženy v archivu Českého hudebního fondu. -- - -- Náčrt autografního libreta uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.
Vydání
Místo vydání
Vydavatel
Rok vydání
CopyrightSchott Music Panton, Praha
Poznámka
PoznámkaLibreto (francouzské) B. Martinů podle stejnojmenné hry Georgese Neveuxe. -- - -- Nedokončeno. Premiéra pouze koncertní, scénické provedení se doposud nekonalo. -- - -- Doba vzniku skladby podle monografie J. Mihule: podzim 1953.
Informace

Žaloba proti neznámému

Od příjezdu do Evropy hledá Martinů libreto na operu, neboť má zvláštní závazek, který mu pomohl k cestě do Evropy. Americká nadace The John Simon Guggenheim Memorial Foundation mu poskytla sti­pendium na novou operu. Martinů neměl tehdy přesný plán, co bude psát, ale doufal, že najde v Evropě text na velkou operu. Hned první den v Paříži si koupil v knihkupectví knihu obsahující dvě hry jeho pří­tele a autora Julietty Georgese Neveuxe. Druhá z nich, Žaloba proti ne­známému, se mu zalíbila a ihned se rozhoduje pro její zhudebnění. Měl sice v úmyslu si odpočinout, ale vrhá se hned do práce a upravuje Neveuxovu hru zkušenou rukou rutinovaného divadelníka na operní libreto.

Neveuxova hra, odehrávající se kolem roku 1910 v Rusku, nemá jednoduchý námět. Prokurátor kteréhosi provinčního města dostane zvláštní návštěvu. Tři muži a jedna žena přijdou k němu do bytu, aby podali žalobu proti Neznámému, chtějí ji registrovat a skončit život společně sebevraždou. Důvod má každý z nich zcela jiný. Konstantin Adamovič Kopak žil 20 let v bídě, hladověl a teď vyhrál v loterii milión rublů a je nešťasten. Myslí na milióny těch, kteří hladoví a kterým nemůže dát najíst jako sobě. Probouzí se v noci a slyší hlasy hladovějících. Nejraději by celou výhru rozdal, ale nechce hladovět jako dříve. Podává žalobu proti Bohu, poněvadž nemůže spát a poněvadž hladověl 20 let.

Michel, student medicíny, a Dora, mladí manželé, byli na dva roky od­loučeni. Michel zůstal jako zajatec po válce v Mandžusku. Když se znovu sešli, zjistili, že přítomnost neodpovídá jejich vzpomínkám, že jsou si cizí. Přísahali Bohu, že se budou milovat a zůstanou si věrni do smrti. „Bůh neměl právo nás spojit, aby nás pak rozloučil. „Podávám žalobu“, říká Michel, „proti zneužití důvěry.“

Zde končí torzo opery, kterou Martinů zcela proti své kompoziční praxi nedokončil. Obsahuje pouze 73 stran orchestrální partitury: přede­hru a tři výstupy, asi 18 minut hudby prvního jednání, které si Mar­tinů rozpočetl na necelou půlhodinu. Zato připravil velmi důkladné a podrobné rukopisné scénáře, které mi později poslal z Nizzy.

Žaloba proti neznámému má v divadelní tvorbě Martinů velmi důležité místo, přestože zůstala torzem; její scénáře jsou přesným, dokonalým klíčem k jeho operní práci. Žádnému ze svých scénických děl nevěnoval Martinů tak pečlivou, podrobnou a rozsáhlou přípravu, jako libretu této nedokončené opery. Zachoval se o tom jedinečný dokument. Rukou skladatelovou byly sepsány přípravné práce na Žalobě proti neznámému francouzsky na 40 stránkách obyčejného, laciného školního sešitu. Najde­me v něm několik detailně rozpracovaných a postupně doplňovaných scénářů a několik časových tabulek s přesnou minutáží jednotlivých vý­stupů, a také nástrojové obsazení orchestru (3, 2, 3, 2 — 4, 2, 3, tympány, klavír, smyčce). Celá tato práce zachycuje jakousi metamorfózu diva­delní hry v operní libreto, dokument v dějinách moderní opery, domní­vám se, jedinečný.

„Je třeba“, píše Martinů na prvních stránkách sešitu, „nalézt prostředek, jak udělat 3 akty“ (Neveuxova hra má jediné dějství). Pak chce prodloužit děj až do východu slunce (u Neveuxe do půlnoci). Uvažuje o osvětlení scény. Hlavní důraz klade na neustálý pohyb na scéně, aby osoby nebyly statické.

O úpravě hry informoval Martinů autora, který dlel na venkově, v po­lovině srpna dopisem z Paříže. Píše v něm: „Potřebuji Vaše požehnání. Potřebuji 3 akty pro operu a ptám se, zda souhlasíte. První jednání skončí prokurátorovu první otázkou (aniž by ji řekl), a to zanechá děj otevřený. Druhé jednání začne první otázkou a končí Michelovým ,Vy dýcháte prázdnotu´ a prokurátorovým ,Proč prázdnotu! Co nazýváte prázdnotou?´, což znamená atmosféru velmi napjatou a tragickou. Třetí jednání začíná znovu ,Proč prázdnotou?´.“ Tím dává Martinů ději prudčí spád.

V témže dopise se Martinů rozepisuje dost obšírně o světelných efek­tech. Důvodem je obava, aby opera nebyla statická, a přeje si, aby svě­telné efekty byly předem stanoveny pro celou operu, která začne od­poledne, pokračuje celý večer a celou noc. „Chtěl bych mít východ slunce pro finále, když všichni odcházejí a zpívají za scénou... Je to trochu násilné“, píše Martinů, „ale bude to dobré pro hudbu a pro návrat k životu.“ Nemá rád scény ve stínu, pouze ve scéně III. dějství, když Michel připravuje jed, chtěl by mít pouze světlo modrého pla­mínku plynu a ostatní osoby jako fantomy v šedivém osvětlení. Zde na­stává obrat v ději a od té chvíle se vrací světlo až do konce. „Zkrátil jsem trochu noc, ale život plyne tak rychle, že si to neuvědomíme."

Změny, o něž skladatel žádá autora hry, se navíc týkají II. jednání. Prokurátor jde s dámou do opery, usedne do lóže a přemýšlí, až najde řešení případu samovrahů. Po tuto dobu je slyšet italskou operu zpíva­nou za scénou. Martinů nakreslil v dopise scénu, v níž je osvětlená pouze lóže se dvěma siluetami, vysoce umístěná, zbytek scény je ve tmě. „Toto je odchylka a pro hudbu dobrá příležitost dělat trochu po italsku.“

Ve scénářích mu dělá starost doba, po kterou by zde trvala proměna scény v divadle, ve scénu v bytě prokurátorově. Přesný čas („timing“) je pro Martinů ve scénických pracích moment velmi důležitý. Počítá i s mluveným textem. V jiné tabulce určuje čas jednotlivým výstu­pům, čas uvádí i ve scénářích, v nichž určuje tempo a hudební charak­ter partů jednotlivých osob i ansámblů (například rozkošně, úzkostlivě, agité, calme, oživeně, neklidně, vesele, smutně, appassionato atd.). Pře­vládají recitativy, árie se vyskytují sporadicky, což svědčí o konverzač­ním charakteru libreta, a to právě bylo skladateli nejvíc na závadu.

Konec sešitu obsahuje skladatelův významný celkový pohled na toto dílo. Píše ve francouzštině: „Tragédie a komedie se směšují. Dát pozor a nebrat ,vše´ vážně. Situace jsou tragické, ale dialog je komický, cha­raktery jsou komické, acting [zde: herecký projev — M. Š.] je komic­ký, základ a myšlenka jsou tragické a hluboké. Některé monology jsou tragické a vášnivé, některé situace velmi napjaté, ale je třeba stále vy­užít moment humorného a lehkého dialogu, což hudba dělá, a neupadnout nikdy do patetického. Vcelku má být kus hrán jako komedie. Poněvadž hudba není dramatická — s výjimkou několika scén —, je třeba sledo­vat indikace a charakter hudby. Hudba není popisná a cílí k vybavení stránky lehké, poetické. Dialog má sledovat tentýž smysl. Historie Kopakova a Pluškinova vyhlížejí smutně, ale nejsou smutné, jsou spíše hu­morné. Michel a Dora jsou přepjatě sentimentální. Jedině Paša je figura tragická. Prokurátor je žoviální, veselý, jistý sám sebou, a jeho role je komická, pokud se sám neocitne v tragédii, ale i potom nehraje roli tragickou, poněvadž tragický není. Byl by to velký omyl udělat z té­to hry tragédii, ale také krajní komedii, burleskní parodii. Hudba je psána, aby odkryla poezii, lyrický základ (a ne detaily). Tak zůstává nad tragikou i nad komikou. Ale scéna má být prostá a přirozená, nenaléhat! Ani hudba, ani hra nenaléhají. Pouze sugerují strach před nalé­háním.“. Tento rozbor představuje definitivní a domnívám se, že nejlepší kodifikaci divadelního přesvědčení a pravidel Bohuslava Martinů.

Přítel Neveux jako vždy plně souhlasil s Martinů, s jeho pojetím hry a se všemi jeho vyžádanými změnami. Přesto zůstala opera v torzu, hra byla příliš konverzační. „Poznal jsem", napsal mi Martinů o rok později, „že to nejde, ani hře bych nepomohl, ani sobě."

Čtyři měsíce před svou smrtí, zjara 1959, v odpovědi na můj děkovný dopis za věnovaný Sešit, mi vtipně napsal: „Jsem rád, že jsem Ti udělal radost zásilkou, ale musím to zase trochu zmodulovat: obyčejně nedělám tak velké přípravy na rozvrh opery, a tak ta detailní práce s libretem vlastně ukazuje, že jsem si nebyl jist a že jsem tedy chtěl upravovat. Výsledek je, že jsem to opustil a nedokončil z důvodů, jež už znáš.“.

Boj, který v dějinách opery a jejích reforem vede hudba s divadelní hrou, nebyl v tomto případě vítězně dobojován.

 

Miloš Šafránek

 

 

 

Prameny

« předchozí
ID 266 (záznam 1 / 0)
další »