Základní informace
Titul CZČím lidé žijí
Podtitul CZpastorální opera o jednom dějství
Titul ENWhat Men Live By [auth.]
Podtitul ENopera-pastoral in one act [auth.]
Titul DEWovon die Menschen leben
Podtitul DEPastoral-Oper in einem Aufzug
Titul FR
Podtitul FR
KategorieJevištní díla a filmová hudba
PodkategorieOpery
Halbreichovo číslo a přípona336
Části (věty)Předehra a 5 výstupů.
Durata40'
Nástrojové obsazení2232-2110-Timp-Batt-Pf-Archi (66432 / 44332)
Sólový hlas
Obsazení vokálních rolíMartin Avdějič (Bar), starý sedlák (B), Stěpanič (B), žena s dítětem (S), stará žena (A), vypráveč (T), chlapec (Sp), malý sbor (vokální kvartet či kvintet - SSATB).
Dedikant
Diplomatický přepis věnování
Poznámka k věnování
Původ
Místo kompoziceNew York
Rok dokončení1952
Započetí kompozice20.12.1951
Dokončení kompozice11.02.1952
Poslední úprava
Premiéra
Interpret
Datum premiéry
Místo premiéryNew York, USA (televize)
Ansámbl
Uložení autografu
InstituceCentrum Bohuslava Martinů v Poličce
Místo uloženíPolička
Současný vlastníkNadace Bohuslava Martinů, Praha
Poznámka k rukopisuV Centru Bohuslava Martinů uložen také autografní klavírní výtah a blueprintová kopie autografní partitury (majetek CBM).
Vydání
Místo vydáníNew York
VydavatelBoosey & Hawkes
Rok vydání1953
CopyrightBoosey & Hawkes, London-New York
Poznámka
Poznámka(Anglické) libreto Bohuslava Martinů podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého Pohádka o ševci. -- - -- Německý překlad libreta Ernst Roth, český překlad Jaroslav Pokorný.
Informace

Čím lidé žijí

K operní činnosti se Martinů dostává v Americe téměř náhodou a určitě bez pretencí a bez očekávání úspěchu na výši vítězného maratónu své tvorby orchestrální. Po tři školní roky (1947, 1948 a 1955) učil kompo­zici na Mannesově hudební škole v New Yorku, kde působil také Enescu a George Szell; pro komorní sdružení Mannes Trio složil k jeho první­mu veřejnému vystoupení v r. 1947 Kvartet pro hoboj, housle, violon­cello a klavír. Z iniciativy Leopolda Mannesa, ředitele školy a dlouhole­tého obdivovatele umění Martinů, vznikl nápad provést se žáky školy menší operní dílo. K tomu účelu objednal Martinů v Praze partituru Veselohry na mostě. Nikoliv tedy Juliettu, jejíž klavírní výtah, vydaný v Praze, měl v New Yorku k dispozici a jistě se tímto svým velkým oper­ním dílem nikomu netajil. Zvolil starší, jednoduchou, půlhodinovou ak­tovku se 4 sólisty a komorním orchestrem, která po Jeremiášově úspěš­ném prvním provedení v pražském rozhlase zjara 1937 odpočívala plných deset let v tamním archívu.

V New Yorku byla Veselohra na mostě provedena divadelně 28. květ­na 1951. „Byl to“, napsal Martinů domů, „úplný triumf" a dodává: „To jsem nečekal, že taková stará věc tu bude mít tolik úspěchů.“. Je to české, lidové, prosté, neformální a zdá se mi, že to lidem něco říká." Dodejme, že nejen obecenstvu, ale také kritice, která prostřednictvím newyorského Kruhu hudebních kritiků přisoudila Veselohře na mostě hned v prvním kole titul nejlepší opery provedené v r. 1951. Tak vyrostla v Americe přes noc pověst Martinů i v operním oboru, hrnou se mu nabídky a ob­jednávky a dostává se na cestu menších divadelních her; má v úmyslu „napsat nové divadelní hry". Hlásí se dokonce i Broadway, kde prý je zá­jem, píše domů v červnu téhož roku. Ovšem to, co připravuje, se hodí velmi málo nebo vůbec ne pro divadelní podnikání na Broadwayi, kde platí především zaručené, velké úspěchy finanční. Již v červnu, bezprostřed­ně po newyorské premiéře Veselohry na mostě, píše si domů o Gogo­lovu Ženitbu. Ale volí dříve jiný námět: jednu z Lidových povídek L. N. Tolstého, podle níž si sám upravuje anglické libreto pro krátkou operu What men live by (Čím lidé žijí); skládá ji v době od 20. 12. 1951 do 11. 2. 1952. Je to jednoaktová pastorální opera se 7 osobami a malým sbo­rem. Pro orchestr předpisuje skladatel 37 nástrojů, 13 dechových, 21 smyčcových, klavír a bicí nástroje. Jeho divadelní představa je zjevná z této jeho anglické poznámky k inscenaci, vepsané do partitury (citujeme v překladu podle klavírního výtahu, Boosey & Hawkes 1953): „Tato opera se má hrát na způsob miráklu. Děj je nutno více naznačovat než 'hrát'. Mluvčí a sbor jsou na scéně a účastní se hry, osoby opery se mo­hou usadit ve sboru, není-li jich třeba na scéně. Slovům mluvčího se ne­má rozumět jako doslovnému popisu děje, jenž se v daném okamžiku odehrává. Jeho komentář má povšechný ráz. Scéna nemá představovat realisticky místnost a ulici. Scéna je rozdělena stěnou, která odděluje místnost od ulice. Ulice je zvýšená, ale ne víc než je potřeba, aby vznikl dojem suterénní místnosti. Švec dosahuje ulice, když jde kolem stěny."

Skladatel scénu v partituře schematicky vykreslil. Tento inscenační plán shrnuje ve zkratce a uskutečňuje s přirozenou samozřejmostí v plné míře divadelní zásady, o nichž dopodrobna a přes­ně psal a které ve své tvorbě aplikoval před 20 lety v Paříži. Vzpomeňme, že dva hlavní akty Her o Marii jsou rovněž mirákly, ovšem mnohem dramatičtější a dějově bohatší; přes čtrnáctiletou přestávku dokazuje skladatel kontinuitu své scénické tvorby hned prvním operním dílem.

Jeho libreto, které si sám podle Tolstého povídky napsal, se diametrál­ně odlišuje od světově úspěšné Veselohry na mostě. Oproštěné divadelní zpracování této jednoaktové pastorální opery znamená mezník (čili „sign-post", jak Martinů říkával) v jeho divadelním vývoji. Píše samozřejmě hudbu divadelní s barokními recitativy a jejich mezihrami, ale harmo­nické a rytmické postupy jsou typické a vyhraněně jeho; slyšíme z ní, jak se cítí doma v této historii dobrého člověka s účinnou láskou k bliž­nímu, jak jeho vztah k biblické tematice je radostně kladný.

Dojímavá krása skladby tkví v rovnováze mezi oběma póly lidského údělu: ideálním i pozemským. Český lidový element je úmyslně konzer­vativní, kdežto orchestrální práce a sbory a ovšem divadelní rozvrh hry shromažďuje všechny skladatelovy výboje; používá jich a operuje jimi nenápadně, se samozřejmostí dokonalého mistrovství.

I když impuls k tomuto scénickému dílu byl příleži­tostný, klade volba Tolstého povídky několik otázek, na něž nemohu od­povídat přímým svědectvím — rozloučil jsem se s Martinů v newyorském přístavu o čtyři léta dříve. Ale z naší korespondence a ze svědectví osob kolem něho, manželky Charlotty a přítelkyně-ošetřovatelky Roe Barstowové vím, jak jeho těžký, téměř smrtelný úraz v červenci 1946 ovlivnil jeho život a jeho práci. Nechci vyvozovat z příčiny rovnou cestou dů­sledky — kauzalitu Martinů důsledně zavrhoval. Spíše bych řekl, že ně­které jeho základní bytostné rysy se víc vyjasnily, vyhranily, a z nich nej­více touha po dokonalé jednoduchosti, spojená s pokorou a nenáročným postojem. Zaznamenal to ostatně sám v programu Basilejského komorní­ho orchestru v roce 1949 v komentáři své Koncertantní symfonie: „Za­pomenout na vlastní já a postavit se zcela jednoduše do služeb hudby.".

Biblické libreto pastorální aktovky klade další otázku po roli Bible v díle Martinů. Vozil ji neustále s sebou a obdivoval ji znalecky jako čtenář i jako myslitel; často mu vypomohla v nesnázích s librety, mj. v Pannách moudrých a pošetilých v Hrách o Marii, kde doplnil původní text citátem z evangelia. Bible mu pomohla i v kantátě Hora tří světel, ale její hlavní obsah (agónie v zahradě Getsemanské) není zpracován „ja­ko takový [B. M.: treated as such], ale jen jako poměr lidí k němu a zkrátka lidská touha po krásnu. Je to jednoduše ten starý problém, že stavím svou produkci s malými výchylkami ne na napsané hudební este­tice, ale na nepsané a více méně ztracené historii, tedy lidový projev." To mi psal z Říma zjara roku 1957, když byl v práci na Řeckých pašijích.

Bible mu poskytla text pro jeho poslední dílo, Proroctví Izaiášovo. By­la to poetická a dramatická stránka Bible, která na Martinů silně půso­bila a jejíchž textů používal v kantátách a operách od r. 1918 po celou dobu své zralé tvůrčí práce, v České rapsodii, ve Hrách o Marii, v Polní mši, Hoře tří světel a v Řeckých pašijích.

S prací na pastorální opeře Čím lidé žijí byl hotov v únoru 1952.

 

Miloš Šafránek

 

Prameny

« předchozí
ID 258 (záznam 1 / 0)
další »