[Schönenberg] Leden 7. 1958.

Mily priteli Buresi.

Dekujeme vam se Charlottoe za prani do NovehoRoku a take je opetujeme, aby vam prinasl hodne nametu na dalsi basne a hodne duvery v sebe. Jak vidim stale se trapite vasim Rimskym pobytem a nadarmo, nebot vite, ze jsme vas radi v Rime privitali a ja jeste mam radost ze aspon jste videl jiny svet a krasny a co se tyce meho casu, vubec s vami ztracen nebyl, ja mam stale dost casu na praci a tak jste mne nijak nevyrusil, prave naopak  udelal mi radost ze jsem vas poznal.[1] Tak tim jsou ty vase cerne myslenky zniceny. Ze jste pobihal, jak rikate, jako zajic to bylo samozrejme, ja jsem byl prave takovy kdyz jsem poprve prijel do Parize tak se zda ze je to logicke a prirozene. Rad bych vas uvidel zase.[2]

S premierou opery to nejde tak rychle jak bych si pral ale take na ni dojde.[3]

Trojan mi poslal mily dopis a jedo desky,[4] poslal jsem mu jen listek nebot prave jsem  dokoncil novou vec[5] a venuji se korrespondenci, ktera se mi nastradala za nekolik tydnu, tak mu za mne vyridte moje pozdravy, jsem jist ze vam napise peknou hudbu k versum.[6]

Jak vidim Studanky pokracuji v kariere, coz je dobre a doufam ze na ty ostatni take dojde. Tesim se na Pampelisky.[7] Legendu jsme bohuzel nechytili a tak to dosud neznam.[8] Dla jsem ji Nakladatelstvi a museli se domluvit s Kuhnem [Kühnem] jak to obchodne upravit, ta harmonika a fletna tam budou delat obtize.[9]

Co se Mikese tyce, myslim ze byste se po case na neho mel znovu podivat, podle prvniho dojmu ze cteni se mi zda ze neni dost jasne recena cela ta snehova zapletka.[10] Na tu Lipu bych se tesil mnoho.[11]

O slavnosti v Policce mam uz zpravy a mel jsem rake radost i kdyz jsem tam nebyl.

Prosim vas jsteli nejak ve styku s Artia, zeptejte se zdali dostali muj dopis, zadal jsem je jeste o nejake partiturky Dvoraka, mimo tech co mi poslali ale nemam od nich nic po dlouhou dobu.

Myslim ze preklad Golgameshe[12] by byl pro vas obtizny, protoze to je hudebni preklad jez musi jiti pod noty a je to vlastne expertni prace a tezka do cestiny.

Ctu ted Eisneruv Chram a tvrz, bajecna kniha, mel byste ji znat. Tak to je myslim vse prozatim v odpoved na vas dopis.

Rikal jste mi v Rime o nejake jine moc dobre komedii od Kli Klicpery, mysli, co to bylo?[13]

SE Safrankem[14] jsem ve spojeni a on toho o mne hodne vi.

Pozdravte Kuhna [Kühna] i pani  a vsechny zname.

Mejte se tedy moc hezky a hodne pracujte.

Se Charlottoe vas zdravime a mnoho stesti prejeme.      

vas 

B. Martinů

[1] Má na mysli Burešův pobyt v Římě 16. – 24. května 1957.

[2] Miloslav Bureš znovu navštívil Martinů až v červenci 1959 v nemocnici v Liestalu (Mihule, 2002, s. 509 a 544).

[3] „Curyšská verze“ opery Řecké pašije, H 372 II, na níž Martinů pracoval od února 1958 do 15. ledna 1959, byla premiérována 9. června 1961 v Curychu za řízení Paula Sachera (Habreich, 2007, s. 187).

[4] Václav Trojan napsal Martinů: „Děkuji Vám co nejupříměji za důvěru, kterou jste mi projevil tím, ě jste mne doporučil jako skladatele panu Burešovi. Komponuje se mi  sice v poslední době velmi špatně ale přesto se budu snažit, abych Vaši důvěru nezklamal. […] Jsou to suity z filmů „Princ Bajaja“ a „Císařův slavík.“ (22. prosince 1957, CBM, PBM KD 401).

[5] Jedná se o Koncert pro klavír a orchestr č. 5 („Fantasia Concertante“), H 366, na němž Martinů pracoval od 2. září 1957 do 3. ledna 1958 (Halbreich, 2007, s. 302).

[6] Možnost zhudebnění některého z Burešových textů Václavem Trojanem (1907–1983) nastiňuje Martinů již v dopise ze dne 26. srpna 1957 (CBM, PBM Kr 654). K této spolupráci však nikdy nedošlo.

[7] Kantátu Romance z pampelišek Martinů slyšel poprvé dle svědectví Miloslava Bureše až v červenci 1959   na švýcarském Schönenbergu, kde mu skladbu přehrál na gramofonu M. Bureš. (Zouhar, 2016, s, XXIV ).

[8] Ani tentokrát Martinů nezachytil rozhlasové vysílání z Československa, podobně jako dřívější vysílání, o němž se zmiňoval rodině do Poličky: „Ja sam bych byl rad slysel Legendu, vysilali ji potom odpoledne ale to my v ten cas Prahu nechytneme.“ (5. června 1957, CBM, PBM Kr 569).

[9] K problému nástrojového obsazení se Martinů vyjadřuje také v dopise Burešovi o rok později: „Mam takovy napad zdali by nebylo vyhodne vydat legendu v partiture ale take s klavirnim vytahem dole cimz by se mohlo hodne usnadnit provedeni, jez by jinak se potkalo s obtizemi vzhledem k e komplikaci nastroju.“ (18. ledna 1959, CBM, PBM Kb 658). A měsíc později dodává: „Ted je jedna vec jaksi nevysvetlitelna. A sice ze mimo Studanek nebyl vubec zajem u publikaci cyklu i pres to ze jsem jist ze by se partituty prodavaly jako Studanky. Rovnez zadny zajem o natoceni na desky coz by jiste naslo mnoho ohlasu. Proc?  Ani pokus o privatni nataceni treba na pas nebo privatni desku abych aspon sam vedel jak ty vsechny pisme zni, pres Radio se mi to nepodarilo chytnout a ostatne to jsou zase jenom Studanky, jez jsou nahrany.“ (9. února 1959, CBM, PBM Kb 659).

[10] Další poznámky a výhrady k textu Píseň o Mikši z hor zaznamenáváme v Martinů dopise Burešovi z října 1958: „Co se Mikse tyce, tedy se na to po navratu podivam, trochu mi na tom vadi ten jaksi narativni ton, popisny, ponekud mi to vaze ruce, jako v pripade Legendy, kde musim sledovat akcni vyvoj a tedy i dle toho hudbu ridit. Mam rad takove basne kde poesie panuje jaksi na plno, tedy bez popisu, spise meditativni, jako ve Studankach, kde se dynamism zvysuje vnitrnim pojetim, je to jaksi mimo cas a zde hudbabere svoje misto aniz by popisivala, vsak vy vite co myslim; i Romance je v tom stylu i pres to za castecne popisuje, ale vse je jaksi v mlhach  a popis deje je zastren, je tam misto jen pro poesii a tudiz hudbu. v Legende uz jsou mista jez svadi ku dramatickemu vyrazu a dejova akce uz musi byti znazornena a potrebuje tedy i urcity doprovod a zkratka tohle vam vse pisu  protoze bych od vas chtel nove sbory a sice prave v tomto stylu jakesi meditativni poesie, jsem jist ze chapete co chci rici, u komponisty je to totez jako u basnika, jakmile vers zpiva i hudba zpiva nezavisle na nicem i vase verse jsou takove. Nechci abyste se nejak ridil dle Studanek, to neni v mem smyslu, je to zkratka jako narodni pisnicka, volna a bezprostredni. Tak kdybyste mel naladu napiste zase nove verse a poslete mi je. Nevim zdali jsem to vse dobre vyjadril ale vracim se jeste k prikladu narodni pisnicky, kde druha i treti i dalsi sloky maji treba jiny obsah ale hudba je stale opakovani prvni sloky a pri tom stale stejne krasna, i kdyz se musi v dalsich slokach dopoustet i deklamacnich chyb, v tom je prave ta poesie.“ (CBM, PBM Kb 656). Další krátká poznámka k tomuto textu se objevuje ještě v dopise Burešovi ze dne 18. ledna 1959: „Mikes ma dlouhou exposici.“ (CBM,  PBM Kb 658).

[11] Miloslav Bureš vydal v roce 1956 sbírku pohádek, pověstí a bájí z Českomoravské vysočiny Zpívající lípa: Pověsti a příběhy z Vysočiny.

[12] Autorem české verze Eposu o Gilgamešovi, H 351, je Ferdinand Pujman (Halbreich, 2007, s. 454). Z korespondence Bohuslava Martinů se Zdeňkem Zouharem je zřejmé, že o překladu také uvažoval brněnský klasický filolog Jan Šprincl. Martinů se jej ptal pouze na akcenty: „Když je filolog možná že bude vědět, (jestli je to vůbec známo) kde je tonický akcent u jmen Gilgamesh nebo Gilgamesh? Enkidu? Uta – Napishtim ? Snad na první slabiku.“ (Zouhar, 2008, s. 88).

[13] Jedinou realizovanou kompozicí Martinů na motivy V. K. Klicpery je Veselohra na mostě, H 247, z roku 1935 (Halbreich, 2007, s. 159), v dopise Miloši Šafránkovi ze dne 30. března 1958 však Martinů poznamenává: „Teď bych chtěl kdybys se trochu podíval zdali by se ještě něco nenašlo v Klicperovi, myslím že má několik her ale já hledal tenktráte jen aktovku, Bureš mi poslal Zlého jelena také spíše akt ale je možno že by se tam ještě něco našlo co by po případně adaptaci se mi mohlo hodit, on má báječný smysl pro scénu a i pro humor.“ (CBM, PBM Kmš 869).

[14] Miloš Šafránek (1894–1982), český diplomat, hudební spisovatel a první životopisec Bohuslava Martinů; fond jejich vzájemné korespondence z let 1928–1959 čítá 186 položek (CBM, PBM Kmš 708–893).