Klavírní koncert č. 5 B dur, H 366, známý rovněž jako Fantasia concertante, je posledním sólovým dílem Bohuslava Martinů pro tento nástroj. Vznikl ve švýcarském Schönenbergu poblíž Pratteln v období mezi zářím 1957 až lednem 1958. Třívětý koncert je věnován klavíristce Margrit Weberové, která jej 31. ledna1959 spolu s Berlínským rozhlasovým orchestrem pod taktovkou Gottholda Ephraima Lessinga také poprvé provedla.
V letech 1957 – 1959 nalezl Martinů azyl v rezidenci Maji a Paula Sacherových na Schönenbergu, vědom si toho, že jeho návrat do vlasti není z politických důvodů možný. Snad právě proto je v jeho zejména posledních kompozicích tolik přítomen duch rodné Vysočiny. „Nevidím však svou budoucnost v růžových barvách a začínám se obávat, že už nikdy nenaleznu klid a nebudu se moci vrátit do Prahy, což by bylo pro mne nejlepší řešení.“, píše Martinů. 4. července 1957 Paulu Sacherovi. Důvody zmiňuje v jiném z dopisů z 22. července 1957 tentokrát svému příteli z USA Franku Rybkovi u příležitosti jeho cesty do Čech: „...vysvětli našim, že kdybych já se objevil, že by z toho byla velká propaganda, jako že schvaluji režim a tak dále.“ Tento rozpolcený duchovní stav Bohuslava Martinů velmi přesně reflektuje zejména první věta pátého klavírního koncertu.
Kompozice vznikla v době mezi napsáním druhé a třetí orchestrální Paraboly, H 367 a kvůli jeho již předem stanovené premiéře byly odloženy i výrazné úpravy opery Řecké pašije, H 372. Jakkoliv má koncert podtitul Fantasia concertante, je psán v klasické třívěté formě a spíše než volnou fantazijní formu, evokuje slovem fantazie „fantastické“ motivy, se kterými Martinů pracuje. Úvodní téma první věty Poco allegro risoluto působí mírně neuroticky, zatímco druhé téma je neseno až naivními lidovými náznaky a něžnou lyrikou „Vysočiny“, jejíž nálada je dále rozvíjena ve druhé větě, tempově označené jako Poco andante. Ta začíná sólem klarinetu, které je dále předáno hoboji a trubce a spolu s jemnými smyčci nenápadně připraví první, ryze sólový vstup klavíru. Nejen výrazný podíl dechových nástrojů na orchestrální barvě druhé věty, ale i tématická a harmonická práce nezapře inspiraci impresionismem. Třetí věta Poco allegro je temperamentním závěrem celého více než dvacetiminutového díla. Úvodní dynamický pohyb šestnáctinových not nenese žádné výraznější téma. To se objeví zhruba ve třetině této věty v sólovém klavíru podpořeno sólovým klarinetem a je dále rytmicky rozvíjeno v celém orchestru. Part sólového klavíru je v této části koncipován jako virtuozní toccata. Harmonické vztahy jsou v celé skladbě, podobně jako i v jiných dílech Martinů, uvolněné, tóniny se vzájemně prolínají, skladatel nabízí různá modulační překvapení.
Lenka Foltýnová, program koncertu Festivalu Bohuslava Martinů, 19.– 20. 12. 2002