1. května 1955 se Svaz československých skladatelů připojil k prosincové výzvě Svazu sovětských skladatelů, aby podpořil spolupráci na písňové tvorbě mezi hudebními skladateli a básníky. Vyzval proto Svaz československých spisovatelů ke společné tvorbě. Na konci června 1955 zaslal básník Miloslav Bureš skladateli Bohuslavu Martinů básnický cyklus Píseň o studánce rubínce. O rok později mu Bureš poslal další „píseň": Na starou maminčinu píseň a za rok Píseň o Mikši z hor. První z nich Martinů zhudebnil okamžitě a přejmenoval na Otvírání studánek, H 354. Píseň ale nezůstala ani v názvech pozdějších kantát. Během května 1957, kdy skladatel básníka očekával v Římě, zhudebnil následující předlohu. Nazval ji Romance z pampelišek, H 364. Dříve zhudebnil jiný Burešův cyklus, přejmenovaný na Legenda z dýmu bramborové nati, H 360. Martinů touto kantátou protestoval na podzim 1956 proti potlačení Maďarské revoluce. Poslední Burešovu „píseň" odložil o několik let, až na začátek roku 1959. Tuto kantátu nazval Mikeš z hor, H 375 a věnoval ji zakladateli a prvnímu sbormistrovi Kühnova smíšeného sboru, Pavlu Kühnovi, pro první veřejný koncert tohoto tělesa 18. 6. 1959.
Na kantátě Legenda z dýmu bramborové nati začal Martinů pracovat počátkem října 1956 v Římě, kde tehdy žil. Kantátu dokončil v polovině listopadu - v době, kdy již bylo povstání v Maďarsku přemoženo sovětskými tanky a stíhačkami. Přestože se v Praze již plánovala premiéra, Martinů se rozhodl partituru skladby do Čech neposlat a vyjádřit takto nesouhlas s tím, co se stalo v Maďarsku a jakým způsobem tomu Československo napomohlo. Skladatelův odmítavý postoj ke komunistickému režimu v Československu je dnes znám, a proto jeho reakce nepřekvapí. Bylo to však poprvé, kdy jednoznačně vyjádřil své stanovisko. Sourozencům do Poličky k tomu 29. listopadu 1956 napsal: „Romanci jsem musel rozhodnout teď neposílat rovněž z důvodů, jež musíte jenom uhodnout a chtěl bych, abyste to řekli B., až přijede do Poličky." Obavy před cenzurou ho vedly k pouhému náznaku problému a ke zkrácení básníkova jména na iniciálu. Martinů pokračoval v pasivním odporu až do Vánoc. Tehdy dostal od dirigenta Miloslava Venhody z Prahy sbírku Moravských lidových textů nazvanou Zbojníci. A právě díky ní Martinů vycítil možnost, jak svůj protest vyjádřit ještě lépe. Dosavadní pasivní rezistenci nahradil přímými podněty k aktivnímu odporu v Československu. Pod dojmem tištěného vydání Burešovy básně se rozhodl, že její ústřední téma, sestoupení Panny Marie mezi lid na zemi, bude pro posluchače v Československu mnohem silnějším poselstvím než pouhý pasivní protest. Pochopil, že provedení kantáty v zemi, kde religiózní témata byla tabuizována, přinese posluchačům více než skladatelovo politické gesto. Martinů pak v polovině ledna zaslal kantátu do Čech a v květnu měla premiéru na Pražském jaru.
Jak dnes víme, ani premiéra Zbojnických písní, H 361, ani uvedení Legendy z dýmu bramborové nati nakonec k bojovnosti v Československu nepřispěly. Nepochybně však rezonovaly v myslích mnohých o několik let později, když se v srpnu 1968 octli v podobné situaci jako Maďaři v polovině 50. let. To se však již psal další revoluční příběh, kterého se Bohuslav Martinů nedožil.
Vít Zouhar, Hudební rozhledy, 73/2020; Lidové noviny, 24/2017