Jan. 30. 55.

Milý příteli:                                                      

Nějak jsem se nedostal dříve ku psaní tak vám teprve dnes děkuji za všechny vaše projevy které mi udělaly radost. Za zdravici[1] a za dobré zprávy, za koncert  a za vaši snahu. Děkuji vám též za zaslání překladu Gilgamesh který je velmi krásný.[2] Lituji že ho okamžitě nemohu užíti, prakticky musím užít anglický překlad[3], ale snad později bude možnost provedení i v našem jazyku tak myslím že by to šlo adaptovat.[4] Co se vaši pološeptem žádosti týče, myslím baladu,[5] nemohu vám ji slíbit protože Gilgamesh sám o sobě je velká práce[6] a mám jiné věci jež na mne čekají[7], tak bych neměl čas na baladu[8]. Snad byste mohli užít některou partii z Kytice[9], jež jak mám zprávy bude provedena též v Praze[10] a tak material by byl k disposici[11]. Těší mě že už chystáte nové narozeniny, prosím nespěchejte, jinak budu rychle stárnout. Mám též radost z Novákových[12] úspěchů a přeji mu je ze srdce. Ze Státu teď nemám zprávy tak musíte na nové partitury čekat. Doufám že budu moci poslat Čelovou sonatu[13]. Z domu[14] mi stále píší jakou radost jste jim způsobili Vaší návštěvou v Poličce[15]. Napište mi zase co je u vás nového a lituji že Vás nemohu uspokojit s baladou. Bartoš – Janáček mi stále dává mnoho radosti a jsem rád že jsem toto dílo poznal. Stejně bych měl ještě žádost ale až budete míti čas. Není tam u vás někdo kdo ještě hraje na cymbal? Já bych ho chtěl užít v moji nové opeře[16] kterou plánuji, a bohužel informace o tomto nástroji v instrumentacích jsou slabé a neuplné, jenom kvotace že takový nástroj existuje. Kdybyste někoho znal dejte mi zprávy.

Mnoho a srdečně vás všechny zdravím.

Váš B. Martinů

[1] Zdravice k šedesátým čtvrtým narozeninám B. Martinů, kterou podepsali:

Antonín Balatka (1895-1958), dirigent a skladatel, studoval na pražské konzervatoři skladbu u Vítězslava Nováka. V letech 1929-49 působil v brněnské opeře jako dirigent, 1938-42 jako šéf operního orchestru a dramaturg. V Brně premiéroval 23. února 1935 operu Hry o Marii H. 236.

Břetislav Bakala (1897-1958), dirigent, studoval skladbu u Leoše Janáčka, dirigování a klavír. Od roku 1920 se stal dirigentem v brněnské opeře, kde 31. ledna  roku 1925 premiéroval balet Bohuslava Martinů Kdo je na světě nejmocnější H. 133. V roce 1937 se stal šéfem brněnského rozhlasového orchestru. Od 1936 byl sbormistrem Vachova sboru moravských učitelek a roku 1956 se stal šéfem Státní filharmonie Brno. 

František Kudláček (1894-1972), houslista, studoval u Štěpána Suchého a Otakara Ševčíka na konzervatoři v Praze. Od roku 1921 profesor na konzervatoři v Brně. Od 1947 na Janáčkově akademii múzických umění. 1969-1972 rektor Janáčkovy akademie v Brně.

Zbyněk Mrkos (1919-1993), dirigent a skladatel, studoval skladbu na konzervatoři v Brně, muzikologii v Praze a dirigování u Václava Talicha na Mistrovské škole v Praze. Od roku 1951 byl šéfem Symfonického orchestru kraje Brněnského, v letech 1956-1960 dirigent Státní filharmonie Brno. Od roku 1951 stál v čele Filharmonického sboru Besedy Brněnské a v letech 1958-1962 vedl Vachův sbor moravských učitelek. 

Dále zdravici podepsali Jan Kunc, Jan Novák, Eliška Nováková, Josef Veselka a Zdeněk Zouhar, Věra Zouharová, František Kopečný, Karel Sovíček aj. Již v polovině ledna skladatel reagoval na dotaz z Poličky: "Do Brna jsem též neodpověděl, měl jsem práci a čas rychle utíká […]. Odpovím jim na zdravici […]." (Dopis 16. ledna 1955, archiv PBM.) Tato "zdravice" byla uložena v archivu PBM, v současnosti je však nezvěstná.

[2] Zdeněk Zouhar poslal Martinů volné zpracování eposu o Gilgamešovi od Ferdinanda Stiebitze (1894-1961),  klasického filologa a profesora univerzity v Brně (Gilgameš. Starobabylónský epos. Brno, 1944). Martinů zaujal také český překlad Lubora Matouše, o němž mu napsal Miloš Šafránek: "Zajímal by mne moc český překlad, zvláště Matoušův a potřeboval bych kopii tablet. I)., II.) zdali ji má [...]  a I2., taky jen pár stránek jenom jako ukázku k porovnání. Celé to nelze dělat, to by vzalo moc času." (Dopis 1. listopadu 1954, archiv PBM.) Šafránek se o tom zmiňuje ve své monografii: "Vyžádal si ode mne ukázky českého překladu (zajímaly ho zejména tabulky I, XI – Potopa), jako ukázky k porovnání, neboť na použití českého textu bylo pozdě, byl už s dílem hotov; vyslovil nad tím lítost, neboť shledal český text věrnější a krásnější: cítil v něm současnost a moderní básnický výraz." (Šafránek 1961, s. 318). Matoušův překlad vyšel v roce 1958 v pražském SNKLHU pod názvem Epos o Gilgamešovi. Martinů na překlad znovu vzpomínal v dopise Miloši Šafránkovi několik měsíců před tím, než ho vytištěný dostal z nakladatelství: "Teď je mi moc líto že jsem nedostal ten Matoušův  překlad v čas, tj. dostal jsem jej až celá věc byla v Angličtině hotova. Ten jeho preklad je překrásný a mám jej bohužel v Nice kam nemůžeme." (Dopis 13. dubna 1958, archiv PBM.)

[3] Bohuslav Martinů vytvořil vlastní libreto podle anglického překladu Reginalda Cempblella Thompsona The Epic of Gilgamish.

[4] O adaptaci anglického textu sdělil básníku Miloslavu Burešovi: "Myslím že překlad Gilgameshe by byl pro vás obtížný, protože  to je hudební překlad jež musí jíti pod noty a je to vlastně expertní práce a těžká do češtiny." (Dopis 7. ledna 1958, archiv PBM.) Při prvním provedení oratoria Epos o Gilgamešovi  H. 351 v Praze na Pražském jaru 28. května 1958 byla použita česká adaptace textu Ferdinanda Pujmana.

[5] Zouhar požádal skladatele o další kompozici pro brněnské pěvecké sdružení OPUS v obsazení pro smíšený sbor.

[6] Charlotte Martinů cituje svého manžela: "Ten Gilgameš mi dělá těžkou hlavu ('such headache'), kdybych si tak mohl dovolit s orchestrem víc!". (Martinů Charlotte 2003, s. 159).

[7] 20. února 1955 začal pracovat na orchestrální skladbě Fresky Piera della Francesca H. 352.

[8] Tato žádost nebyla vyslyšena.

[9] Kytice. Cyklus skladeb na lidové texty pro smíšený sbor, sóla a malý orchestr, H. 260 z roku 1937.

[10] 31. března 1955 skladbu v Praze provedla Česká filharmonie, Český pěvecký sbor a Kühnův dětský sbor pod vedením Karla Ančerla.

[11] Zdeněk Zouhar uvedl záznam z pražského provedení Kytice,  H. 260 Českou filharmonií  z  března 1955 na 4. večeru z díla Bohuslava Martinů v Universitní knihovně v Brně. 14. ledna 1956 zazněla společně s operou Veselohra na mostě, H. 247.

[12] Jan Novák (1921-1984), hudební skladatel, studoval na brněnské konzervatoři u Viléma Petrželky, na Akademii múzických umění v Praze u Pavla Bořkovce a na letních kurzech v Tanglewoodu u Aarona Coplanda. Od července 1947 do února 1948 byl soukromým žákem Bohuslava Martinů v New Yorku. Od roku 1968 žil v Dánsku, Itálii a Německu, kde také zemřel. S Martinů byl v písemném kontaktu až do skladatelovy smrti. Bohuslav Martinů svého žáka doporučoval také Karlu Šebánkovi: "Věnuj ve fondu trochu pozornosti tomu Janu Novákovi z Brna, to je slibný talent, jeden z nejlepších potud tak znám u nás." (Dopis 8. září 1954, archiv PBM.)

[13] Opět zmínka o 3. sonátě pro violoncello a klavír, H. 340. Velké písmeno Č zde charakterizuje uvolněný styl Bohuslava Martinů.

[14] Tento obrat Martinů často používal, když referoval o dopisech svých sourozenců z Poličky. Srovnej také poznámku v předchozím dopise. Ve stejném významu psal také výraz "naši".

[15] Opětovná zmínka o Zouharově návštěvě v Poličce z konce října 1954. Viz poznámka k předchozímu dopisu a fotografie na s. XXX.

[16] Patrně také pod vlivem Janáčkovy stati o cimbálu v úvodu sbírky Bartoš 1901 Martinů uvažoval o využití tohoto nástroje v opeře Řecké pašije, H. 372. Od této úvahy však upustil.