Řecké pašije
Bohuslav Martinů (8.12.1890 v Poličce) představuje v hudbě první poloviny 20. století postavu světového formátu. Po mládí stráveném v rodné Poličce začal studovat hru na housle na Pražské konzervatoři, odkud byl pro nedostatek píle vyloučen. Následovně se stal sekundistou České filharmonie, po krátkém studiu kompozice u Josefa Suka odjel roku 1923 studovat skladbu k Albertu Rousselovi do Paříže, kde zůstal do roku 1941 a kde vznikla značná část jeho díla. Za války si zachránil život útěkem do USA, kde se věnoval mimo skladby i výuce kompozice. Po roce 1953 žil střídavě v Itálii a zejména ve Švýcarsku, kde 28.8.1959 zemřel.
Hudební jazyk Bohuslava Martinů prošel během jeho tvůrčího období značnými změnami. Po mládí, kdy zcela propadl stylu Clauda Debussyho (podobně jako většina jeho současníků), se ve 20. letech nechal očarovat poetikou novoklasicismu, Igorem Stravinským a francouzským music-hallem. Od 30. let dále pak jeho dílo významně prolíná lidová inspirace a slovesnost, a literatura vůbec byla Martinů trvalá studnice nápadů. Jeho dílo, čítající přes 400 děl, zahrnuje v podstatě všechny možné žánry, od skladeb komorních přes různá dueta, komorní seskupení nástrojů až po symfonie, od písní přes kantáty až po opery, od skladeb určených pro klasický koncertní sál až po kompozice skládané pro rozhlas a televizi. Mezi ve světě stále frekventované kusy patří 3., 4. a 6. symfonie, Dvojkoncert, Rhapsody Concerto, z oper mimo fantazijní Juliette i opera Řecké pašije, v Čechách je hitem kantáta Otvírání studánek.
Právě Řecké pašije patří mezi skladatelova myšlenkově nejhlubší díla. Předlohou pro libreto mu byl příběh řeckého spisovatele Nikose Kazantzakise Kristus znovu ukřižovaný (anglický 1951). Řecký spisovatel nenechal ožít postavu Krista ve svém díle poprvé, předtím tomu již bylo v románu Poslední pokušení. Ježíš byl pro něj velikou inspirací, i když v obou dílech modifikoval jeho celkovou podstatu, pokaždé originálním způsobem. Kristus znovu ukřižovaný se odehrává patrně v prvních dekádách 20. století na drsném řeckém venkově a sám skladatel ve své žádosti o grant charakterizoval dílo takto:
„Děj začíná v okamžiku, kdy kněz Grigoris svolává shromáždění stařešinů vsi Lycovrissi a vybírá z řad vesničanů Krista a apoštoly pro pašijové hry. Hluboký mír, ve kterém ves dosud, možná až příliš pohodlně, žila, je narušen náhlým otřesem. Tak jako prst Boží požaduje důkaz víry, přicházejí na náves běženci z vydrancované a opuštěné vesnice a žádají o azyl. Jsou hněvivě odmítnuti a donuceni hledat si útočiště ve skalnatých horách a ukájet svůj hlad divokou trávou a svá srdce neustálou modlitbou. Avšak nově jmenovaní svatí jdou za strachujícími se uprchlíky, jejichž nejvyšším knězem a duchovním vůdcem je otec Fotis. Běžné denní starosti těchto lidí se postupně vytrácejí; síla jejich víry a jejich role v blížících se pašijích začínají měnit jejich duchovní vědomí do nové zralosti. Ovčák a snílek Manolios prožívá strašný boj o zpodobení Krista. Naivní a hravý obchodník zapomíná na své drobné zlodějny; smilná vdova Kateřina, Máří Magdaléna, draze platí za svou novou víru a divoký Judas je pohlcen svým osudem. Poznáváme každého muže a ženu v proměnách jejich duší, vždy horlivě živoucí a sršící vášnivou energií, aby dosáhli svých cílů. Prožíváme s nimi radostné teplé léto a žně, divoké milostné vzplanutí Nikolia a Lenio ve volné přírodě, zoufalý boj mezi uprchlíky a vesničany a tragickou smrt ovčáka Manolia – Krista. Jako dva potůčky krve procházejí dílem dvě velká témata: lidské dědictví křesťanských ctností a závazky člověka vůči humanitě. Ti, kdo spějí ve své velké víře k všelidské lásce, nalézají svou cestu zatarasenou těmi, kdo odmítají zříci se sobeckosti. Každý muž i žena se postupně vrací k jedinému smyslu svého konání: dobru, nebo zlu. Ohromné síly, vroucí v nitru země, explodují smetávajíce s sebou vše ve zničujícím výbuchu.“
Roku 1957, tedy dva roky od započetí práce na Pašijích, byl Martinů s operou hotov a nabídnul jí k provedení Královské opeře Covent Garden, s předpokladem, že jejího řízení se ujme autorův krajan Rafael Kubelík. Původně příznivé vyhlídky byly nakonec překaženy žádostí o tři „odborné posudky“, které ve finále operu zbavily vyhlídky na brzké nastudování. Skladatel se proto ještě téhož roku rozhodl nabídnout své dílo curyšské opeře a po reklamacích ze strany vedení opery se pustil do závažných úprav díla. Ty sahají od podstatných změn v samotném libretu až po pojetí příznačných hudebních myšlenek pro jednotlivé významné symboly hudebního zpracování. Opera měla premiéru pod vedením Paula Sachera 9.6.1961 - ani jeden z autorů se jí však nedožil. O téměř čtyřicet let později český muzikolog Aleš Březina zrekonstruoval první verzi Řeckých pašijí podle jejích roztříštěných částí, které skladatel rozdal přátelům nebo známým, a dal jí celistvost a původní dramatický ráz. Originál opery se tak nakonec, sice se zpožděním, dočkal roku 1999 premiéry na Festivalu v Bregenzi a v roce 2000 byl proveden v místě, kde si ho skladatel přál - v Královské opeře Covent Garden. Od té doby byla první verze Řeckých pašijí uvedena ještě v Brémách, připravují se nastudování v řecké Soluni a italském Cagliari.
Text: Pavel Mužík