Rozhlasová kantáta Kytice vznikla v létě roku 1937 a je věnována malíři Janu Zrzavému, skladatelovu příteli z pařížských let. Tento cyklus skladeb na texty české lidové poezie pro sóla, smíšený, dětský sbor a malý orchestr napsal Bohuslav Martinů na objednávku Českého rozhlasu, pro který již dříve složil operní aktovky Hlas lesa, H 243, a Veselohru na mostě, H 247. Kytice sestává z osmi částí, které se vždy pojí po dvojicích, tvořených vždy jednou orchestrální a jednou orchestrálně-vokální částí (Předehra - Sestra travička, Selanka - Kravarky, Intrada - Milá nad rodinou), jedinou výjimku z tohoto pravidla představuje závěrečná orchestrálně-vokální dvojice Koleda - Člověk a smrt. V malém orchestru použil Martinů podobně jako např. v Tre ricercari, H 267, nebo v Concertu grossu, H 263, dva klavíry, ke kterým přidal ještě harmonium. Lidové texty si vybral z lidových sbírek Františka Sušila a Karla Jaromíra Erbena (Koleda).
Téma smrti prochází celou tvorbou Bohuslava Martinů od nezralých raných pokusů, jakými je např. symfonická předehra Smrt Tintagilova, H 15, (označená v rukopise jako opus 1), až po smrt pastýře Manolia v opeře Řecké pašije (1954-9), H 372. Ve všech kantátách a oratoriích, které Martinů napsal (vedle Kytice to jsou ještě Česká rapsodie (1918), H 118, Polní mše (1939), H 279, Hora tří světel (1954), H 349, Epos o Gilgamešovi (1954-5), H 351, a čtyři lidové kantáty z let 1955-9) je zastoupeno téma smrti. V Kytici jí ale Martinů věnoval celou jednu část a to tu závěrečnou, nejvýznamnější a nejrozsáhlejší - Člověk a smrt tvoří téměř třetinu trvání celé kantáty. Je-li v madrigalu Na tom světě nic stálého (č. 3 z Madrigalů pro smíšené hlasy, H 380) smrt pojednávána rezignovaně, takřka smířlivě, v závěrečné části Kytice je vylíčena jako něco strašlivého, před čím se člověk marně snaží utéci. V souladu se svým tehdejším zájmem o středověké lidové divadlo používá Martinů hrůzostrašných zvukomalebných efektů – opakované údery dřev, žesťů a obou klavírů, dělící slova: „Střelila ho smrti střelou přeukrutnou střelou přeukrutnou. A píchla ho v srdce převelice těžce“ se vryje do paměti po prvním poslechu a zůstane v ní navždy jako archetyp děsu ze smrti. Jako v každém správném moritátu je v závěru osud jednotlivce zobecněn do podoby výstrahy: „Rozmilí přátelé, z toho příklad vemte: co na mně vidíte, na sobě čekejte“. Nebyl by to však Martinů, aby celé dílo nezakončil hudbou, která – navzdory svému textu - skýtá útěchu.
Kytice patří k těm dílům Martinů, která jsou až do dnešních dnů provozována více v Československu, než v zahraničí. Snad se na tom podepsala její textová předloha, přece jen srozumitelnější ve skladatelově vlasti než mimo ni, snad je na vině i složitý provozovací aparát, vyžadující kromě orchestru ještě dva velké sbory. Složitá mezinárodní politická situace a fakt skladatelova exilu ale nepochybně negativně ovlivnily počet provedení tohoto vrcholného díla. Dvacet let po jeho vzniku, v roce 1959, se o něm Martinů zmiňuje v dopise příbuzným do Poličky: „Už se nám dovolená ostatně také končí a těším se zpět na Schönenberg, tam se cítíme více doma a naši přátelé se také už na nás těší. Čekají tam na nás desky, tak konečně něco uslyšíme. Paul Sacher si je hrál a moc se mu líbí, píše, že jsou dobře nahrány, tak uslyším aspoň Kytici, kterou jsem nikdy neslyšel.”
Aleš Březina, Bohuslav Martinů: Selected Masterpieces, © 2001 Supraphon Music a.s