Fresky Piera della Francesca, H 352, z roku 1955 jsou v několika ohledech jakýmsi návratem Bohuslava Martinů ke svým skladatelským počátkům. Po dlouhé době – přesně řečeno po 40 letech od vzniku symfonické skladby Balada k Böcklinovu obrazu „Villa na moři“, H 97, inspirované slavným obrazem Arnolda Böcklina – v nich skladatel odkázal na nějaké konkrétní výtvarné dílo jako podnět pro vznik čistě orchestrální skladby. Není podstatné, že Francescovy fresky v době vzniku skladby neznal reálně, nýbrž jen z obrazové publikace, kterou mu při pobytu v jižní Francii ukázal jeho blízký přítel, malíř Rudolf Kundera. Nesrovnatelně významnějším návratem je ale znovuobjevení okouzlujícího světa impresionismu, se kterým se rozloučil na počátku dvacátých let. Je ovšem nutné podotknout, že zatímco tehdy jej impresionismus Debussyho, Dukase a Roussela zcela pohltil, tentokráte jej pojal již naprosto osobitě a nezaměnitelně. Domů do Poličky Martinů o této skladbě napsal: „Samozřejmě, že to není deskriptivní, ale vyjadřuje to ten dojem, který na mne ty fresky v kostele v Arezzu učinily. První věta je ta známá skupina žen s královnou ze Sáby, druhá je sen Konstantinův a třetí je povšechný dojem z těch fresek. Je to hodně impresionistické.“ Dílo je věnované Rafaelu Kubelíkovi, který je také o rok později na festivalu v Salzburku premiéroval.
Eva Benešová a Aleš Březina, program koncertu Festival Bohuslava Martinů, 12. 12. 1996.