| Diplomatický přepis dopisu | Obálka [BASEL 1 BRIEFANNAHME/16-17/I.X/1956]
Oct 1. 56.
Milý Karle:
Dopisy jsem dostal, typewriter je už na cestě a tak se musíš spokojit rukopisem nečitelným.[1] Na tvé otázky jsem už dávno odpověděl. Teď jsou zde tyto věci které bys mi mohl zařídit. Řekni Motlíkovi, viola z Filh. že Sonata není dosud vydána jak bude tak ji pošlu.[2]
Řekni Smetanovi, čello že ty dvě malé korektury jsou správné.[3] A že jsem mu poslal tu 3tí Sonatu na jeho žádost jen s podmínkou že ji po premieře dá k disposici ostatním čelistům, jednomu v Brně (jehož jméno jsem zapoměl)[4] a také Sádlo mě o ni už dávno žádal, tak ať dá kopii Sádlovi k opsání a sice ihned.[5]
Dále jak ti asi Bureš řekl (protože se jedná o provedení v Brně a snad i v Praze) v Polní Mši[6] je nutno opravit chybu, ta arie na str. 18", s harmoniem je pro baryton Solo a ne pro sbor, jinak tam ten solista by neměl co dělat.[7] Také bych rád věděl kde se nalézá manuskript Polní Mše?
Řekni Bartíkovi[8] piano, že jsem litoval že jsem ho nemohl vydět a děkuji ti za Kytici, moc se mi líbí.[9] Teď bych ovšem chtěl vědět zdali to patří do Edice a je to na prodej a.t.d.
Fota už jsou v kufrech,[10] tak musíš ty i K. Šolc[11] počkat až se usadím v Římě.[12] Karlovi jsem dlužen odpověd!
Hobojový koncert není dosud k mání, tak Tancibudkovi o něj napiš.[13]
Gilgamesh také ne, to jsem ti už psal.[14]
Tak teď máš co dělat, tak si nestěžuj.
Moc tě zdravím
B. Martinů
Odlétáme zítra!
Ty noty pro tahací harmoniku (koncertní) a flute a beck jsi mi neposlal![15],[16]
|
| Věcné poznámky k DP | [1] Martinů se v tomto období opět stěhoval, tentokrát ze Schönenbergu do Říma, kde nastupuje na začátku října 1956 na American Academy.
[2] Stejnou prosbu skladatel vyslovuje v předchozím dopise (srov. CBM, PBM Kkš 1028). Sonáta pro violu a klavír, H 355, kterou Martinů komponuje v New Yorku v listopadu a prosinci 1955, vychází v nakladatelství Associated Music Publishers v New Yorku v roce 1958. Jaroslav Motlík a Zora Lochmanová ji uvedou v Praze až 30. června 1959 (Halbreich, 2007, s. 345).
[3] Violoncellista a člen Českého tria František Smetana (1914–2004) evidentně upozornil Martinů na drobné chyby ve smycích, které obsahovala skladatelem zaslaná Sonata č. 3, H 340, pro viloloncello a klavír. Martinů mu za první připomínky děkuje již v dopise ze 13. července 1955: „Budu rád když upravíte smyky a.t.d. a případně některé nemotornosti pro cellovou techniku.“ (CBM, PBM Ko 1166). V dopise o téměř půl roku později skladatel evidentně reaguje na další Smetanovy dotazy celou stranou poznámek ke korekturám (srov. CBM, PBM Ko 1167). Dne 11. března 1957 pak Martinů potvrzuje další korektury: „Jestli vas St.Naklad. pověřilo revisi cellového partu k tisku,ačkoliv dosud nic definitvne sjedanoo nebylo,tak schvaluji vase opravy […].“ Následuje celá jedna strojopisná strana korektur. (CBM, PBM Ko 1168). Skladba vychází u Státního hudebního vydavatelství v roce 1957 (Halbreich, 2007, s. 343).
[4] V korespondenci s Františkem Smetanou Martinů své podmínky upřesňuje: „Ale za podmínky! Musíte udělati jednu kopii a posleti na adresu. Zd. Zouhar, Universitní knihovna, hud. odděl. Brno. Slíbil jsem ji tamnímu čelistovi a za reciprocitu služeb které mi v Brně prokázali. Eventuelně si to může Brno nechat opsat. Ale jinak nedávejte kopii z ruky, neno to dosud vydáno a tak nechci aby měl nakladatel pretext že to už více lidí hraje.“(dopis z 24. března 1955, CBM, PBM Ko 1164).
[5] Český violoncellista Miloš Sádlo (1912–2003) uvedl v březnu 1956 také Martinů Koncert pro violoncello a orchestr, č. 1, H 196 III, a to Helsinkách s orchestrem finského rozhlasu (Halbreich, 2007, s. 313).
[6] V dopise M. Burešovi z 25. září 1956 skladatel informaci o uvedení Polní mše, H 279, i zde zmíněné korektury potvrzuje: „Psali mi z Brna ze chystaji v Brne i v Praze moji Polni mši a chtěl bych je upozornit ze je v partiture chyba, aby si to opravili a take zdělili do Brna. Ten zpěv na stránce 18, 19, 20, 21. je pro baryton Solo a ne pro sbor, to je důležite pro formu celé věci.“ (CBM, PBM Kb 648). V Brně byla Polní mše uvedena v březnu 1957 Akademickým sdružením Moravan a Státní filharmonií Brno, řízenou Břetislavem Bakalou (Zouhar–Coufalová, 2017, s. 84).
[7] Polní mše, H 279, je kantáta pro baryton, mužský sbor a orchestr doplněný o harmonium, na text Jiřího Muchy, kterou Martinů zkomponoval již v roce 1939 (Halbreich 2007, s. 451).
[8] Špatně čitelné.
[9] Rozhlasovou kantátu Kytice, H 260, vydal v roce 1956 Český hudební fond. Karel Šebánek o přípravě vydání radostně referuje rodině do Poličky již na konci roku 1955: „Včera jsem měl slavný den!Všichni ti, kterým jsem zadal práci na Bohoušových skladbách, mě ji dodali. Tak jsem obdržel z tiskárny ´Halftime´ […] Dále to byly matrice klav. výtahu ´Kytice´ […] Ke ´Kytici´ jsem pořídil opis celého materiálu i s paritiru […]. Podařilo se mi tedy uctít 65. narozeniny Bohuslavovy svým způsobem, a jsem rád, že se mi to tak povedlo.“ (dopis z 9. prosince 1055, CBM, pozůstalost K. Šebánka, nesign.)
[10] Pravděpodobně se jedná o fotografii pro plánovanou skladatelovu bustu od sochařky Hedivky Zaorálkové. K tomuto tématu se váže také následující korespondence Martinů–Šebánek.
[11] Martinů dávný přítel klavírista Karel Šolc (1893–1985 ).
[12] Manželé Martinů se po prázdninách strávených ve Švýcarsku přesouvají do Říma, kde skladatel nastupuje na American Academy.
[13] Koncert pro hoboj a malý orchestr, H 353, který Martinů dokončil 12. května 1955, je dedikován Jiřímu Tancibudkovi, který jej také v srpnu 1956 premiéroval v Sydney. Martinů mu zaslal part k tomuto koncertu již v červenci 1955 (srov. dopis z 15. července 1955, CBM, PBM Kd 395). Tancibudek informuje skladatele o plánované premiéře v dopise z 20. března 1956 (CBM, PBM Kd 397). Kompozice není za skladatelova života vydána, k tomu dochází až v roce 1960 u Max Eschig v Paříži (Halbreich, 2007, s. 319).
[14] Šebánek měl evidentně zájem o uvedení Eposu o Gilgamešovi, H 351, který skladatel dokončil 16. února 1955. Martinů mu opakovaně sděluje, že premiéra skladby, k níž sice došlo až v lednu 1958, je rezervovaná pro Paula Sachera a Basler Kammerchor (Halbreich, 2007, s. 454).
[15] Poslední dvě věty jsou dopsány rukou B. Martinů modrou propiskou, poslední věta je navíc zakroužkovaná.
[16] Martinů plánoval použití akordeonu a zobcové flétny v Legendě z dýmu bramborové nati, H 360. Žádost o zaslání notového materiálu k těmto pro něho nezvyklým nástrojům se bude opakovat vícekrát, a to jak v korespondenci Šebánkovi, tak také Miloslavu Burešovi.
|