[Schönenberg, Pratteln] Unor 12. 59

Mily Milosi:

Zda se mi ze se v mych dopisech nejak nedostatecne vyjadruji a nebo ze ty si je vykladas dle svoji koncepce (conditioning) nebot mnohokrate se mi stalo ze jsi mi vylozil moje nazory v opacnem a nebo aspon v opacnem smyslu, to jest ze sledujes svoji a ne moji myslenku. To se zase prihodilo s poslednim dopisem v nemz licim dojmy ze Julietty.[1] Tedy jsi rozhodne na omylu kdyz mluvis a spatnem reziseru uvadis priklad jak sebe horsi reziseur nemuze pokazit hudbu v Kouzelne fletne, prilad na to nepasuje, protoze Fletne je dnes jak znamo vseobecne znama kdezto Julietta je uplne neznama. Tedy associace idei u Fletny se stale vraci k necemu co je lety uznano, i kdyby se to hralo v plavkach.

Take vyraz nemecky ezpresionism [expressionism] se na provedeni dobre nehodi, jak jsem ti psal je to Kaf­kovina (divameli se na to kriticky literarne) a pokud vim expressionism nelze docela vztahovat na Kafku. Ze je to pojeti nemecke je jisto proto se jim to asi take tak libilo ale to uz je v logice veci ze Nemec to nebude delat jako jsne to videli v divadle Atenee ?v Prizi. Take nesmime zapomenout ze od te nasi premiery uplynulo 20 let v nichz se vselicos prihodilo.

Rovnez nemohu rici ze by Wiesbaden prehodil do Stra­to­sfery s formulami vedeckymi je to zkratka jine pojeti, na to maji pravo, dokud to nezvoraji, coz neni pripad, naopak ukazalo to jinou a velice effektivni smer­nici, tedy je lze obvinit jenom v tom, ze to nedelali jako u nas. Musim uprimne rici ze reziseur byl vytecny, ktery promyslel vse az do posledniho cdetailu zive a scenicky. Samozrejme reziseur malo kdy studuje partituru ale za to studuje text a zde jsme ovsem u otazky dulezite. Julietta je sen, jehoz dej, jak pises neni ani ve skutecnosti ani v illusi nybrz na hranici obou ale pres to je to sen, odehrava se ve snu a sen pres vsechny slovni hricky, jemne a naznacene, virtuositu George[2] je drasajici. Pamatuji se ze nas prazsky Michel se mi sveril ze vzdy kdyz odchazi na lod v 2. jed. mu bezi mraz po zadech. A tak Wiesbaden to skutecne vzal jako sen, coz je jejich pravo. Vzpomen si ze premiera v Parizi[3] na nas udelala dojem, rozmanity u publika ale ze jeji vyraz nasel svoji snovou cestu az kdyz jsem na to polozil hudbu, coz i Geirge [George][4] konstatoval, hudba to privedla do jine sfery, do poesie. Nyni to privedla vw Wiesb. do dramatu. Je ovsem podivuhodne ze i toto pojeti hudba vyplnila a jak! na coz se mi zda ze jsem pri praci nemyslel ale ktere ted vystoupily do popredi v takove mire ze jsem byl uzasly a tak dale. Nechci te timto pripadem dele baviti, ostatne jsem o tom psal G.[5] a ten nebyl nijak zvlaste rozhorcen a n nebo prekvapen, ale zvedavy a pojede se tam v breznu podivat,[6] my mozna take znova si tam zajedem a tak muzes soudit jak to na mne pusobilo. Tim ovsem nechci resiti otazku principielni to jest ktera verse je spravna, pro mne je to ta prvni ale jak se ukazalo ta druha je zivota schopna a sice v krajni mire. Problem.

Tedy prosim te neprohlasuj ze to v Nemecku zfalsovali, to zfalsovali jenom pro nas protoze jsme na to meli jine nazory. Muzes si predstavit mne samotneho, ktery se na Juliettu tesil po 20 let (a skoro by ji byl malem ztratil) a jak jsme si predstavoval s radosti, kdyz se opona vytahne bude tam namesticko ve slunci u more a tak dale a najednou tam bylo temno a jen michel se tam potacel nejisty a ustraseny. To byl shock. Byl jsem neprijemne zklaman ale zklamani mne opoustelo kazdou scenou zkratka byl jsem brzo ztracen a v atmosfere kterou jsem sam vyvolal, nebot bez hudby takove provedeni by asi mozne nebylo. nevim. Amen.

Ted k poslednim zpravam.

Kdo a kde objevil ten dechovy sextett,[7] ktery jsem ne­chtel nikdy dati na trh a do[u]fal jsem ze se ztratil. ???? Artia mi poslal desku Sonaty,[8] coz mne potesilo ale ja tu Sonatu mam na deskach uz sz A meriky. Ale se nezminuji o Kytici[9] i niz mi hlavne jde i kdyby to byla nahrazka treba privatni disk. Tu hlavne potrebuji jedna se o provedeni zde a disky jsou ted velmi dulezite k ukazani.[10] Rovnez tak i Polni Mse.[11] Tak jim pri½omen aby to poslali dokud jsem zde, coz je jen do konce brezna.[12] Take mne dost mrzi ze nebyl vubec zajem o natoceni mych Buresovskych malych kantat, ktere prece maji, myslim, i podle zkusenosti, zmacny zajem u hudebnich amoateru

                pokracovani na pristi strance…[13]

Cili vytecny obchodni artikle, ne? Byl bych mel rad as­pon nejake privatni desky abych vedel jak to vypada, to prece dnes neni tezke natocit. Nicmene pres vsechny tyto namitky dokoncuji jeste cyklus Studanek, na ctvrtou basen Burese z Vysociny povest o Mikesovi,[14] jsem nezmar a nic mne neodradi.

Nonet uz odesel do Prahy a tak pribude zase nova premiera[15].

Co se tyce kritik musim te velice zklamat, nebot je uz nesbiram, protoze za prve jim v nemcine nerozumim a za druhe to opravdu nestoji za to, ono urcite na tom nezalezi co o kdo o tom napise, zvlaste kdyz vim KDO ted kritiky pise, tedy jsem ztratil zajem anebo uz jsem starej na kritiky, na vecech se nic nezmeni. Tak je nemam ani za Sextet, ani za operu, jen je mozna ze z Berlina mi Pi Weber[16] je posle, udelalo to tam sensaci a psalo se o tom a rovnez i o Juliette i v jinych novinak neb mi ruzni pratele z ruznych koncu Nemecka o tom pisou, byl bych rad kdybys mel pravdu s tou divadelni karierou, pozde ale prece.

Conrada jsem cetl ale nijak na mne zvlaste nepusobil, mozna ze jsem jeste neumel adost anglicky. Milera[17] znam z knihy, je to dore [dobré] drama ale vlastne umelecka reportage, coz je ostatne v mode, ja jsem zratka nekde jinde, asi na vezi.

Clanek o divadle je dobry, kam na to chodis?[18] Nesmis mi vzdy verit co ti pisu ja nekdy zmenim nazor. Dekuji za poslani.

Je stale jedna vec ktera mi vadi, taky i v te biografii, za niz jsem te vypeskoval ale coz neni chyba tvoje, nybrz chyba vubec, to jest ze se dojde k so udu az po ucinku, to jest ze jsou veci nahle jasne. To ale nejsou fakta, protoze v teto sekci je to hra omylu, omyl a zdarena vec, omyl a zvorana vec, ktera vsak muze a casto vede k zaverum netusenym, ku kterym by bez toho omylu mozna nedosla, napad a realisace, vnejsi okolnosti, vnitr­ni okolnosti a neco co je nejak v zavoji ale co clovek hleda a nekdy ani nenalezne, pres to zanecha stopy no a tak dale, zkratka komplex.

Ale clanek je jasny a informativni, pro mne.

Toho Camuse uz hrali trvalo pry to 4 hodiny a to uz zkra­ce­ne, tak vidis jake jsou to trampoty s Dostojevskym[19].

Parably[20] jsou vysilany 19teho ve tri hodiny pres Svy­carskou stanici, ale nevim kterou, asi Beroumunster, tak chytnesli je poslouchej. Ty Motta jsem moc zvoral to as priste.

Pasije[21] jsou hotove a konci to odchodem tech refu­gees, ten epilog verse tam jsou, Koncert klav,[22] je koncert v B. (Ale v Berline to prece bylo na programu jako Fantasia concertante. ????//

Pripomen zaslani Kytice a Mse a ovsem jsoulimuz Stu­danky na longplay[23].

Zdravi se lepsi.

Tak ted mas uz dost cteni, cely roman.

Mej se dobre.      tvuj

Bohouš

^[1]      Vrací se k novému nastudování opery Julietta, H 253, v Hessisches Staatstheater ve Wiesbadenu, o němž referoval v posledním dopise. Zde ve vztahu k popularitě opery Kouzelná flétna, KV 620, Wolfganga Amadea Mozarta. Německé uvedení opery Julietta proběhlo 25. ledna 1959 ve Wiesbadenu.

^[2]      Má na mysli Georgese Neveuxe, autora libreta opery Julietta.

^[3]      Premiéra inscenace Juliette ou la clé des songes se konala 7. března 1930 v Théâtre de l’Avenue v Paříži.

^[4]      Georges Neveux, spisovatel, autora libreta opery Julietta.

^[5]      Iniciálou „G.“ má na mysli již zmíněného francouzského spisovatele Georgese Neveuxe.

^[6]      Z dopisu G. Neveuxe B. Martinů z 2. února 1959 vyplývá, že spi­so­vatel pozdě dostal dopis ohledně premiéry, a proto se nestihl do Wies­badenu dostavit, a tak se na představení chystá v březnu. Každopádně si mys­­lí, že „černé“ zrežírování s většími kontrasty mohlo dát lépe vyniknout tomu, čeho chtěli dosáhnout (srov. CBM, PBM Kd 217).

^[7]      Sextett pro dechové nástroje a klavír, in Es, H 174, z roku 1929.

^[8]      Sonáta pro housle a klavír č. 3, H 303 (Supraphon DM 5261).

^[9]      Skladatel se opět vracel k nahrávce kantáty Kytice, H 260, z roku 1955, kterou realizoval Karel Ančerl a která nebyla vydána, přestože nese vročení 1957 (Supraphon DV 5347).

^[10]    Důvodem, proč Martinů potřeboval desky s Kyticí, byl úspěch kantáty Carmina Burana Carla Orffa. Karlu Šebánkovi k tomu psal už o rok dříve, 26. dubna 1958: „Dupni na tu Diskovou společnost aby pos­pichali s vydanim Kytice. Psal jsi ze je do nahrano. Ted prave ma jeden nemecky skladatel velke uspechy prave s tim coja jsem před lety delal v Kytici a tak jsme to zase propasli.“ (CBM, PBM Kkš 1043).

^[11]    Polní mše, H 279. Kantátu dokončil 4. listopadu 1939 a premiéru měla v Praze 28. února 1946 (srov. Halbreich, 2007, s. 260–261).

^[12]    Manželé Martinů poté naposledy odjeli do Nice.

^[13]    Podobně také psal Miloslavu Burešovi 9. února 1959: „Ted je jedna vec jaksi nevysvetlitelna. A sice ze mimo Studanek nebyl vubec zajem u publikaci cyklu i pres to ze jsem jist ze by se partituty prodavaly jako Studanky. Rovnez zadny zajem o natoceni na desky coz by jiste naslo mnoho ohlasu. Proc?“ (CBM, PBM Kb 659; Zouhar–Coufalová, 2017, s. 154).

^[14]    Mikeš z hor, H 375, byl dokončen až v polovině března 1959 na Schö­nen­bergu a premiérován 18. června 1959 v Praze (Zouhar, 2016, XXVI).

^[15]    Nonet č. 2, H 374, byl dedikován Českému nonetu, které jej také 27. července 1957 v Basileji premiérovalo (Halbreich, 2007, s. 384; Synek, 2016).

^[16]    Margrit Weber (1924–2001), klavíristka, manželka Karla Webera, pre­miérovala v Berlíně Klavírní koncert č. 5.

^[17]    Pravděpodobně spisovatel Arthur Miller (1915–2005).

^[18]    Má na mysli Šafránkovu studii Divadlo Bohuslava Martinů (Šafránek, 1958).

^[19]    Spisovatel Albert Camus (1913–1960) dramatizoval román Fjodora Michajloviče Dostojevského Běsi v roce 1959.

^[20]    Les Paraboles, H 367, které Martinů dokončil v únoru 1958.

^[21]    Jedná se o druhou verzi Řeckých pašijí, H 372 II, kterou Martinů dokončil v Schönenbergu 15. ledna 1959.

^[22]    Koncert pro klavír a orchestr č. 5 B dur (Fantasia Concertante), H 366,

byla premiérována v Berlíně 31. ledna 1959 (srov. Halbreich, 2007, s. 302–303).

^[23]    Anglicky, zde ve smyslu „dlouhohrající“ desky.