Paris 7/V 1935.

Drazí,

tak už jsme trochu usazeni ale jak se zdá moc jsme si to nevybrali, je tu všude plno radia,[1] hlavně v neděli, když se všechno drží doma. To je asi teď všude, sotva se něco najde kde by byl klid. Poslouchali jsme „Marie“[2] ale špatně jsme slyšeli, jenom kousky, byla bouře a tak nás to moc rušilo. Venda Sommru[3] byl u nás poslouchat. Protestoval jsem do Radia za to že to nehráli celé, napsal jsem jim dopis který si nedají za rámeček, jsem zvědav jak to oddůvodní, žádal jsem aby mi udali přesné důvody proč se to nehrálo celé. Psal mi kritik z Venkova,[4] ing. Šourek,[5] že to poslouchal a že byl nadšen a že už ví kde teď roste neuspěšnější skladatel pro českou operní tvorbu. Dost to v tom Brně dlouho hrají,[6] s Prahou nevím jak to dopadne,[7] Ostrčil je nemocen.[8] Hrali mi tu něco v Radiu a včera jsem měl velký úspěch s tím Duem pro housle a čello.[9] Paní Coolidge[10] přijede a bude dávati koncert 21./t. m  budou hráti ten Sextett co dostal cenu.[11] Dokončil jsem tu malou operu pro Radio, ale myslím že to nebude teď až asi na podzim.[12] Udělala se zde teď vedra

ale až do 1 května byly skoro mrazy. Byl už Fanouš v Praze na tom ministerstvu? [13] Co mu říkali? Ten Filipů už se neukázal, tak je snad přece někde usazen.[14] Vendovi Sommru se to také už krátí za dva měsíce už se bude vracet, dostane se asi do Radia. Charlotte[15] už má v parádě zahrádku, kdyby tu bylo více klidu tak by to tu bylo hezké. Jinak vše při starém, mám teď zase více klidu pro práci, když mám pracovnu jen pro sebe, tak to zase půjde. Ale z té Prahy jsme se vrátili oba hodně unaveni, podruhé už nepojedu na tak dlouho, je to ztráta času a moc peněz. Přijedu li na podzim tak asi sám.[16]

Moc Vás pozdravujeme.

Váš Bohouš.

Ma chère Marienka

Ma Mère, et ma sœur ainsi que ma belle-sœur et mon beau-frère, vous remercie du fond de leur cœur de votre gentil petit mot, croyez qu’ils ont été très touchés de prendre part à ce grand malheur qui nous a frappés, le plus à plaindre c’est ma pauvre Maman, elle ne se console, c’est malheureux aussi de voir partir un enfant.

Je vous souhaite une bonne santé ainsi qu’à Mammy. Bons baisers pour toutes les deux.

Votre Charlotte

[PŘEKLAD:]

Moje milá Marienko.[17]

Matka,[18] sestra,[19] a také švagrová[20] a švagr[21] Vám z celého srdce děkují za milé psaní, věřte, že všichni byli velice dojati soustrastí nad tím velkým neštěstím,[22] které nás postihlo, nejvíc k politování je chudák maminka, není k utišení, je to neštěstí vidět takto odejít dítě.

Přeji Vám pevné zdraví, stejně tak mamy. Líbám Vás obě.

Vaše Charlotte

[1] Právě z důvodu nadměrné hlučnosti opustili manželé Martinů tento dům na Passage Richard v pařížském předměstí Malakoff-Seine již v polovině října téhož roku a přestěhovali se na adresu 31, Avenue du Parc Montsouris ve 14. pařížském okrese (Mihule 2002, s. 587; PBM Kr 168).

[2] Rozhlasové vysílání opery Hry o Marii, H 236, ze Zemského divadla v Brně (PBM Kr 156).

[3] Václav Sommer (1906-1945), český divadelní a rozhlasový režisér, teatrolog a esejista, přítel BM. Mládí prožil v Poličce. V Paříži byl pravděpodobně na stipendijním pobytu.

[4] Časopis Venkov vydávala agrární strana od roku 1906.

[5] Otakar Šourek (1883-1956), český hudební vědec a kritik.

[6] BM má na mysli uvádění opery Hry o Marii, H 236, v Zemském divadle v Brně. Premiéra se konala tamtéž 23. 2. 1935 (Halbreich 2007. s. 154).

[7] V pražském Národním divadle zazněla opera Hry o Marii, H 236, poprvé 7. 2. 1936. Podle archivu ND i podle přiloženého plakátu tamtéž se pražská premiéra uskutečnila opravdu 7. 2. 1936 (srov. http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Predstaveni.aspx&pr=8904&sz=0&fo=000&ju=588&abc=M&pn=356affcc-f301-3000-85ff-c11223344aaa (cit. 24. 8. 2016)). Halbreich uvádí 6. 2. 1936 (Halbreich 2007, s. 154).

[8] Otakar Ostrčil (1879-1935), český hudební skladatel a dirigent, ředitel opery Národního divadla v Praze, zemřel 20. srpna 1935.

[9] Duo pro housle a violoncello č. 1, H 157.

[10] Elisabeth Sprague Coolidge (1864-1953), americká pianistka a mecenáška.

[11] Smyčcový sextet, H 224, obdržel v USA cenu Elizabeth Spraque Coolidge Medal za mimořádný přínos komorní hudbě (Halbreich 2007, s. 378).

[12] Opera Hlas lesa, H 243, kterou BM zkomponoval na text Vítezslava Nezvala (1900-1958), zazněla poprvé v Pražském rozhlase 6. října 1935 (Halbreich 2007, s. 158).

[13] František Martinů (1880-1958), bratr BM. Skrze své známosti na státních úřadech se BM pokoušel pomoci svému bratrovi najít práci, tentokrát na Ministerstvu školství a národní osvěty ČSR (PBM Kr 154).

[14] Pražský příbuzný poličské rodiny Filipiů, provozovatelů jedné z poličských vináren. Chtěl vstoupit do cizinecké legie a způsobil BM, jak je zřejmé z jeho dalších dopisů, starosti (Popelka, 1996, s. 33).

[15] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.

[16] Do Prahy BM cestoval až v polovině prosince roku 1935 a zůstal tu dva měsíce, aby se účastnil příprav na premiéru opery Hry o Marii, H 236 v Národním divadle (Mihule 2002, s. 587).

[17] Marie Martinů (1882-1959), sestra BM.

[18] Amicie Quennehen (1866-1948), matka Charlotte Martinů.

[19] Georgette Bécourt, roz. Quennehen (1903-1966), sestra Charlotte Martinů.

[20] Constance Quennehen, rozená Marot, vdova po zesnulém bratru Charlotte Martinů.

[21] Fernand Bécourt (1901-1965), švagr Charlotte Martinů.

[22] Charlotte Martinů reaguje na zaslané soustrastné projevy k úmrtí Charlese Quennehena (1891-1935), bratra Charlotte Martinů.