Roma  brezen 10. 57.

Milý Přiteli:

Vaše zpráva o umrti vašeho otce[1] mne zarmoutila a přijmete moji upřimnou soustrast, jsou to smutné dny v našem životě a mužeme jenom řici: buď vule tvá jako v nebi tak i na zemi, Tak se vyplňuje i váš závěr Studánek, z těch dědú a bab co odešly a odcházi…...[2] To už je světa běh.

Děkuji vam za Svatební Suitu[3], jsou v ni krásné věci. Pro okamžik je to jenom jako sbirka, jakési pele-mele, které se musi urovnat a vybrat z toho verše aby tvořily opravdu celek.[4] Námět je krásný a myslim, že jste poněkud počital s filmovým provedenim, což vas asi trochu zmátlo. Vrátime se k tomu jak budu miti vice času a podám vám svuj návrh. Tak jak to je, to neuspokojuje ani film, ktery by byl dosti bez zvlaštní akce, ani koncertni provedeni, které by záviselo na filmovém řešeni, zde se musime rozhodnout bud pro jedno nebo druhe řešeni, já jsem samozřejme pro koncertni a v tom připadě se tam dost věci opakuje, v tom by se musel udělat pořádek. Je v tom totiž jedno nebezpeči a to jest že naše svatebni pisne jsou vlastně nějak smutné a dosti sentimentalni, obracející se hlavně na maminku a na odloučení, no zkrátka je v nich ta patriarchalni doba a tak celá svatba v tomto pojeti vypadne vyjma tance a výskotu a sem tam nějakého vtipu dohazovače dosti smutně, je to vetšinou takové lamento pro opuštení rodiny to jsou jen me uvahy, ktere se netykaji tak docela vaši Suity. A přece v něčem se ji dotykaji, v nečem co je asi vaše, to jest určitá melancholie která možná tvoři váš projev. Ja jsem ted měl přiležitost s moji operou, kde je řecka svatba, poznat jiny poměr k svatbě, který je vlastně uplně mužský a při tom plný tvrdé poesie jako diamanty.[5] Hodně jsem při tom myslel na vás a na vaši tvorbu pokud ji znám a i na jine naše dobré básně (Havlas [Halas][6], Seifert[7]) kde se cit k zemi nebo přirode nebo k matce, rodičum tak nějak rozdrbi na nářek a litost a nějak tomu scházi pozitivnost, to jest ta stará pravda od života k smrti a od smrti k novemu životu. Asi mi řeknete že se mi lehce mluvi ale tim ten muj argument nepadá. Jak vite že jsem si vybral ted texty zbojnických pisni[8] a vyběr byl učelný to jest drsný a mužský element ktery v nich je uložen i když snad uráží náš tak vyvinutý smysl pro společenský pořádek, který se stejně rozpadl. Ale je v nich vzpoura a přesvědčeni. My oba sledujeme určitý cil o kterém nemluvime v dopisech ale jednou důkladně si o něm promluvime.[9] Ted jsme měli Studanky které lidi rozněžnili a rozplakali, my jsme je zde hráli ve společnosti ceských přátel, byl tu tež Firkusny a učinek byl i s gramofonem tentýž.[10] Ted bychom měli zase něco udělat kde by lide zatnuli zuby, kdyz nemohou dělat něco jiného. A to je stále váš program o člověku. Poesie je luxus a přece když jde se srdce je jako zeme, tvrdá a nelitostná a přece nás živící.

Tu svatbu mi nechte ja o ni budu přemyslet a vy prosim vás tež přemyslejte o tom vám dnes pišu. Ty malé pisne mi nějak nejdou do pera, jsou poněkud moc folklor a v tom připadě písně folkloru jsou lepši, nezlobte se.

Doufam že váš připad o kterem pišete se vyřesi k vaši spokojenosti a kdybyste potřeboval muj zásah tak mi napište. Mrzi mne že se váš zájezd posunul až do záři protoze nevim sam kde v záři budu, zdali ještě zde a nebo kde.[11]

Chtel jsem se vas zeptat znate-li tez jinou reč nez tu naši.

Mnoho vas zdravim     

váš

 B. Martinů

[1] Básníkovými rodiči byli Božena Burešová (12. 7. 1884 – 16. 3. 1944) a Jan Bureš (5. 9. 1883 – 16. 2. 1957).

[2] Martinů verše mění a význam posouvá. Bureš zde tematizoval návrat ke kořenům: „Z těch dědů a bab, / […]  / z nich jsem / a vracím se / k nim znova.“ (Píseň o studánce rubínce, s. 25, CBM [bez sig.]).   

[3] Sbírka s tímto názvem je neznámá. Nelze vyloučit, že se jednalo o lidové básně, které Bureš vydal pod názvem Vysočina milostná (Praha, 1960).

[4] Zaslání nových Burešových textů potvrzuje Martinů také v dopise ze dne 8. března 1957 rodině do Poličky: „Bures mi zase poslal nove basne, nektere sebrane u nas a zase moc pekne.“ (CBM, PBM Kr 558).

[5] Poznámka k opeře Řecké pašije.

[6] František Halas (1901–1949), český básník. Martinů v roce 1959 použil jeho báseň Velikonoční jako text první části Písniček pro dětský sbor, H 373 (Halbreich, 2007, s. 436).

[7] Český básník Jaroslav Seifert (1901–1986), spisovatel a novinář, nositel Nobelovy ceny.

[8] Cyklus Zbojnické písně komponoval Martinů v lednu 1957 v Římě na slova slovácké lidové poezie (Halbreich, 2007, s. 435). Zmiňuje se o tom mj. v dopise ze dne 4. ledna 1957 rodině do Poličky: „Venhoda se nevzdal naděje a poslal mi krásnou knihu o Zbojinicich, kterou mu musim vrátit, je z nějake sbírky a krásně ilustrována.“ (CBM, PBM Kr 550).

[9] Narážka na politickou situaci související s potlačením protikomunistického povstání v Maďarsku na podzim 1956 a povzbuzováním zbojnického ducha. Viz poznámky XY, s. XY.

[10] Tuto událost Martinů komentoval v dopise do Poličky: „Hrali jsme studanky u Vanku, byla tam party pro Rudy a všechny byli moc dojati p. Vanek az plakal a Rudy byl nadsen.“ (18. února, CBM, PBM Kr 556).

[11] Miloslav Bureš navštívil B. Martinů v Římě od 16. do 24. května 1957 (Zouhar, 2016, s. XXIV).