Březen 11. 56.                                

Milý příteli:                                 

Děkuji moc za dopis a všechny ty milé zprávy o vaší snaze propagovati Martinů. Moc mne to těší. Váš nápad o provedení Tolstoje mne zajímá. [1] Ovšem že by se dalo provést koncertně a s pianem. Je to vlastně jakýsi druh starých her kterým se říkalo Mirakle, náboženská a při tom lidová hra, která se může provésti kdekoliv, divadelní hra to vlastně není, je to statické a něco jako legenda o Dorotě[2]. Moje vlastní a hlavní podmínka je že se to nesmí hráti „patheticky“, ale radostně. Proto se to nazývá opera-pastoral.[3] Ten text svádí  mnoho k velice vážnému a „hlubokému“ pojetí, ale to nebylo v mém plánu. Pro mne to je jaksi radostné dílo a posluchač musí cítit ne náboženskou jakoby morálku ale radost. Ta morálka je právě v té radosti. Jsem jist že i vy to tak chápete  a tedy ty technické překážky by byly že zpěvák, jak se  to teď dělá, vlastně nezpívá ale „káže“ a poučuje, chce dáti textu větší výraz. Zkrátka že místo zpěvné melodie je slyšet jenom jakesi uauauauaua do čehož on vkládá „cit“, víte co tím míním. Tak to by též nebylo dobré. Má se zpívat jako lidová píseň, bez pathosu. Myslím že ten text je samo sebou už krásný a že jej není třeba nijak ještě podepírat. Tak to by bylo co se týče muzikální stránky.

Co se týče koncertní režijní stránky myslím že by věc měla býti provedena vlastně jako scéna bez dekorací. Tedy ne zpěváci na židlích v jedné řadě nýbrž tak jak by asi se pohybovali na scéně, zde ovšem jenom na malém prostoru. Nemyslím tím aby přicházeli a odcházeli, jenom že by každý z nich měl svoje místo na podiu, kde by seděl a vstal nebo přešel dopředu jen když jeho role to vyžaduje, tedy aby určitý pohyb na scéně zde byl ale jen omezený na koncertní podium. Tedy herci by nehráli nýbrž zpívali a omezili gesta jen na nejnutnější. Po scéně se starou ženou a hochem by ti tři herci odešli ze scény aby se pak objevili po straně nebo vzadu na scéně při závěru: "To jsem já." [4] Zde by tedy muselo býti nějaké scénické odstupňování, aby ti tři přišli znovu na scénu. Jako dekor by stačil jen náznak něčeho jako okénko. Samozřejmě ti po ulici chodící lidé[5] by odpadli, to je ostatně vše vysvětleno v textu a na koncertě by to asi rušilo. Vše ostatní je myslím dobře textem vysvětleno. Ten malý soubor[6] by byl někde na scéně. Co se kostýmů týče myslím aby byly civilní[7], každodenní, tedy ne ve smokingu, ale též ne nějak kostýmované. I to je vše vysvětleno recitátorem. Tak to by bylo asi vše co já bych chtěl. Mám dojem že jsem posílal jeden výtah do Poličky[8], snad byste  se měl  zeptat. Určitě mají  už výtahy v Praze, obraťte se na Šebánka v Hud. Fondu.[9] Já mám výtahy v Evropě ale kdybyste nic nenašel nechám jej poslat z Londýna.

Na sborník[10] se těším, jenom nevím zdali byste neměl s posláním korektury teď počkat, protože pošta je nějak zvolněna teďka a my odjíždíme začátkem května do Evropy[11] a tak by to zase běhalo za mnou. Kde budeme dosud nevím[12] ale musím jeti do Říma, byl jsem jmenován profesorem na Americké Akademii.[13] V každém případě mi jistě ještě do té doby napíšete a moje adresa ve Francii, kde mi dopisy vždy posílají za mnou je ta stará. 62 rue Pierre Charron, Paris 8.[14] Ale snad mi ještě napíšete sem.

Ta hora tří světel[15], není dosud vydána[16] a nevím jak se u nás na to dívají[17], je to to místo z Matouše[18] které se nazývá Agonie v zahradě, na hoře Olivetské[19] a část textu recitace je z Mortonovy knihy[20] a část moje vlastní[21]. Budu hledět poslat kopii do Prahy[22].

Mnoho srdečně vás pozdravuji.     váš

B.Martinů                                       

[1] Martinů má na mysli operu Čím lidé žijí (What Men Live By), H. 336, k níž napsal anglické libreto podle stejnojmenné pohádky ruského spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého. Zouhar Bohuslavu Martinů navrhl provést operu koncertně v rámci cyklu Universitní knihovny v roce 1956.

[2] Myslí zde první obraz třetího jednání baletu Špalíček, H. 214, nazvaný Legenda o svaté Dorotě.  Jak uvádí Jaroslav Mihule, skladatel o tomto obrazu poznamenal: "Co jsem hlavně sledoval, je vytvoření hry lidové a scénické, tedy lidové divadlo [...]." (Srov. Mihule 2002, s. 193.)

[3] Podtitul opery je "Opera-Pastoral" ve smyslu lidové hry. 

[4] V 51. čísle páté scény odchází Stará žena s Chlapcem ze scény a společně pak v 55. čísle odpovídají se starým vojákem Stěpaničem ševci Martinovi: "It is I."  (Martinů, Bohuslav: What Men Live by. Opera-Pastoral in one act. Vocal Score. London: Hawkes and Son, 1953,  s. 55.)

[5] Srov. klavírní výtah:  "and through one window only the feet of the passers by could be seen," (scéna I, číslo 3, s. 3) a  "People come past yet never anyone very particular." (Konec IV. scény, s. 54.)

[6] Myslí zde "malý sbor" ("a small chorus").

[7] Podobný důraz na civilnost kostýmů Martinů kladl také v Řeckých pašijích, když anglicky psal Nikosu Kazantzakisovi: "For some raison which I cannot explain I would prefer the civic dress but very colorfull, I feel it gets nearer to the public feeling and more actual." ("Z důvodu, který nedovedu vysvětlit, bych dal přednost civilním šatům, ale velmi barvitým, zdá se mi, že by se to víc dotklo citu diváků a bylo by to aktuálnější.") (Dopis 7. května 1955, kopie archiv NBM; Březina-Dostálová 2003, s. 67.)

[8] Autograf klavírního výtahu věnovala skladatelova žena Charlotte Martinů  roku 1977 PBM v Poličce. Je zde uložen pod signaturou Ac 126.

[9] Jak uvádí Iša Popelka, Karel Šebánek byl od roku 1956 vedoucím Ústředního hudebního archivu Český hudební fond (srov. Popelka 1996, s. 73).

[10] Opět zmínka o připravované publikaci Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií (Zouhar 1957).

[11] Manželé Martinů měli původně odplout ze Spojených států do Francie 2. května 1956. Nakonec však odletěli později a v Basileji přistáli patrně 5. května 1956. (Srov. dopisy do Poličky z  5. a 11. května 1956, archiv PBM.)

[12] Také Burešovi pouze naznačoval své představy, aniž by tušil, že i ty se ještě zásadně změní: "Budeme v Paříži asi kolem 10. května ale moje  plány jsou  dosud nejasné [...]. Během prázdnin budeme pravděpodobně na jihu Francie, někde u Cannes." (Dopis 19. března 1955, archiv PBM.) A Šafránka ještě v dubnu žádal, aby mu rezervoval v Paříži hotel Rochester "[...] závazně na 9. května [...]." (Dopis 21. dubna 1956, archiv PBM.) Nakonec však skladatelova žena nedostala vízum do Francie a prázdninové plány se změnily. Od 18. května pobývali u manželů Sacherových na Schönenbergu, kde zůstali až do konce léta. (Srov. dopis Franku Rybkovi z 19. května 1956.)

[13]  Podobně sděloval také Karlu Novákovi (1902-1968), mladšímu bratru Stanislava Nováka, houslistovi České filharmonie, s nímž korespondoval po druhé světové válce: "[...] dostal jsem místo profesora na Americké Akademii v Římě." (Dopis 20. března 1956, archiv PBM.) Miloše Šafránka však o dva roky později opravil: "Omyl. Na Academy je každý rok někdo pozvat jako composer in residence, americký skladatel ovšem. Moje výjimka byla myslím  jen ta že jsme tam zůstali celý rok, jinak se  skladatelé střídají." (Dopis 25. dubna 1958, archiv PBM.)  Od října 1956 do září 1957 Bohuslav Martinů působil na American Academy in Rome jako composer in residence, čehož součástí byly také konzultace se studenty skladby. Svůj dřívější zájem o toto angažmá zmiňoval již v dopisech do Poličky v květnu 1955: "ta moje žačka přijela s maminkou [...] do Paříže. Její maminka se zná dobře s tím direktorem té Akademie v Římě. Teď jsou právě v Římě a slíbili mi že s nim bude mluvit aby mě tam pozvali na příští rok." (Dopis 2. května 1955, archiv PBM)  Že se nejednalo o angažmá, s jakým měl až doposud zkušenost, dokládá také zmínka Charlotte Martinů: "Papínek měl spoustu času pro sebe, protože jakožto konzultující profesor neměl pravidelný rozvrh." (Martinů, Charlotte 2003, s. 168.)

[14] Známá pařížská adresa, na které bydlel strýc a teta Charlotte Martinů.

[15] Hora tří světel. Kantáta pro mužský sbor, smíšený sbor, varhany a instrumentální doprovod, H. 349  z roku 1954.

[16] Jak uvádí Jaroslav Mihule, Bohuslav Martinů jednal v roce 1956 o vydání této skladby také s předsedou mužského sboru Die Haghe Sanghers A. J. Prinsem (srov. Mihule 2002, s. 496). Práva později získalo nakladatelství Max Eschig. Existuje rovněž cyklostylová rozmnoženina, kterou pro svou potřebu vytisklo Akademické pěvecké sdružení Moravan v roce 1957.

[17] "[...] myslím, že ten sujet je u nás považován za sentimentální přežitek strany a tak dále a že by to tady provedeno nebylo." Psal Martinů o rok později Miloši Šafránkovi (Dopis 26. března 1957, archiv PBM.)

[18] Kromě Matoušova evangelia (Matouš 26, 36-42, 63) skladatel parafrázuje také v úvodu Lukášovo evangelium (Lukáš 2, 8-11) a cituje ho při ukřižování (Lukáš 23, 21; Lukáš 22, 70). 26. kapitolu Matoušova evangelia skladatel také zvýraznil v kralickém překladu  Biblí svatá z roku 1932 (s. 32). Bible je uložena v PBM. Skladatel zatrhl verš 30-32, 36-38 a podtrhl 36, 45 a 46.

[19] Tuto pasáž objasňoval Miloši Šafránkovi do Prahy konspirativním sdělením: "Je to scéna jež najdeš v jedné staré knize  pod názvem agony in the  garden."  (Dopis 26. března 1957, archiv PBM.)

[20] Henry Vollam Morton: In the Steps of the Master. London: Rich & Cowan, 1934, ⁴1935, 1941, 1943, ¹⁸1947.

[21] Martinů v libretu kombinuje čtyři textové vrstvy: Mortonovu povídku, Matoušovo a Lukášovo evangelium, českou lidovou poesii ze sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané, vydané 1901  a svůj vlastní text. Podrobněji k užití lidových textů v kantátě Hora tří světel,  H. 349 viz zde poznámka k dopisu z 6. září 1954.

[22] Do Poličky  Martinů později sděluje: "Píší mi také z Brna, ale mají z našich novin falešné zprávy, nic jsem nového do Prahy neposlal, a zvláště ne tu Horu tří světel, to si někdo zase jenom vymyslel." (Dopis 23. září 1956, archiv PBM).