Základní informace
Typ korespondenceDopis
OdesílatelMartinů, Bohuslav
Odesílatel (korporace)
Lokace odesláníNice
Poznámka k lokaci odesláníNICE R.P. 16 H, 27-10, 1954, ALPES MARITIMES
Datum odeslání27.10.1954
PříjemceZouhar, Zdeněk
Příjemce (korporace)
Lokace přijetíBrno
JazykČeština
Původ, datum získáníkopie od Víta Zouhara, 03/2014
Předchozí vlastník
Současný vlastník- v soukromém vlastnictví -
Signatura současného vlastníkaBM 6
Signatura v IBMZou 1954-10-27
Obsah a fyzický popis
Stručný obsahBohuslav Martinů píše, že knihy [sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané] ještě nedošly. BM se pokusí získat kopii SONÁTY [č. 3] pro violoncello a klavír. Posílá Zdeňku Zouharovi své "malé sbory" [Pět českých madrigalů, H. 321, Trojhlasé písně posvátné (Tři legendy), H. 339 a Trojhlasé písně (Tři zpěvy), H. 338]. Vánoční mši teď komponovat nebude, pracuje na EPOSU O GILGAMEŠOVI. BM prosí o opatrnost při propagaci. POLNÍ MŠE působí rozpaky kvůli libretistovi [Jiřímu Muchovi]? BM se vyjadřuje k překladu Pinandrových Olympijských spisů. Doporučuje Zouharovi, aby překladatel z řečtiny přeložil knihu Řek Zorba od Nikose Kazantzakise. BM chce jeho knihu Kristus znovuukřižovaný použít za námět své další opery [ŘECKÉ PAŠIJE]. BM se ptá na akcenty v sumerských jménech z EPOSU O GILGAMEŠOVI.
Diplomatický přepis dopisu

Oct. 27. 54.

Milý příteli:                                                                                                   

Děkuji za Vaše zprávy, vždy mi způsobíte radost vaší snahou. Jsem velmi potěšen zájmem o moje díla, jak vaším tak i ostatních Brněnských přátel[1]. Knihy[2] dosud nedošly a je mi divné že ani dopis na Knihovnu nedošel, snad je s knihami? Pokusím se dostat kopii čelové Sonaty[3], vezme to čas, napíšu do New Yorku. Jiné knihy mi zatím neposílejte, nemám zde na ně místo až budu zpět v N.Y. tak vás o ně požádám. Posílám vám současně moje malé sbory[4], snad brzo dojdou. Nelekněte se moji „nesprávné  deklamace“  v těch nábožných sborech. Na Vánoční mši nebudu míti teď čas, pracuji na Babylonské epice Gilgamesh, což je velká práce.[5] Ta disertace mne nezajímá jako všechny „ismy“  v umění. O ceně díla rozhodne historie a ostatně je možno že ten pán má pravdu, což na věci nic nemění stejně.[6] My všichni víme že z naší tvůrčí epochy posledních 50 let i více asi mnoho nezbude a že zmizí beze stopy, ale určitou práci přece vykonala, i když by bylo jenom to že je ji možno atakovat. Chtěl bych Vás požádat o opatrnost v moji propagaci, víte asi proč.[7] Všechno dosud není v pořádku ale všechno má svůj čas, i květina. Polní Mše asi působí váhání[8] vzhledem k mému libretistovi?[9] Co se týče věnování překladu Pindara[10] to víte že bych byl poctěn ale i zde radím k opatrnosti. Mně bude stačit již jeho úmysl. Překlad se mi zdá velmi dobrý ale když už jsem u toho, tak bych měl několik poznámek, snad je překladatel přijme.[11] Ať se ještě jednou podívá na věty, ku př. Ol. 12.[12] věta „některým se velice divíme",[13] je náhle příliš [kolegiální][14], vypadne najednou z rythmu. V Ol. 4. je časté opakování (a vlastně zbytečné)  za to, a zvláště ho to. „A zvlášť chválím u něho to“, ho-to rozhodně nezní pěkně.[15] V Ol. XI. mi vadí „sladký chvalozpěv“[16] „sladký“ se mi zdá slabý výraz a přesune emotionalně pozornost někam  jinam, víte, asociace ideí spojené se slovem „sladký.“[17] Ať se na mne překladatel nezlobí že mluvím do něčeho čemu nerozumím. Za to mu dám jinou radu. Když už překládá z řečtiny měl by přeložit současného spisovatele, který je nyní podle mého názoru jedním z nejlepších spisovatelů. Je to román „Alexis Zorba“[18] od Nikos Kazantzakis[19], narozen na Kretě. Zorba je nejlepší román který jsem v posledních mnoha letech četl.[20] Napsal též „Christ recrucifié“[21] v angličtině pod názvem Greek Passion[22], který má mnoho společného s Dostojevským[23] a ostatně myslím, že jej vezmu za sujet pro moji příští operu[24]. Napište zdali by to bylo možné[25]. Teď ještě jednu otázku. Když je filolog možná že bude vědět, (jestli je to vůbec známo) kde je tonický akcent u jmen Gilgamesh nebo Gilgamesh? Enkidu? Uta – Napishtim[26]? Snad na první slabiku. [27] Je to ovšem Summerien language[28] a tak asi o tom nic nevíme. (Prof. Hrozný[29] se s tím obíral.)   Tak to je vše, napíšu hned jak přijdou knihy.

Srdečně

Váš

B. Martinů

 

Věcné poznámky k DP

[1] Kromě manželů Novákových měl na mysli také Jana Kunce, Antonína Balatku, Břetislava Bakalu a další Brňany.

[2] Podobná zmínka jako v úvodu předchozího dopisu. Týká  se souborného vydání sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané z roku 1901.

[3] Sonata č. 3 pro violoncello a klavír, H. 340.

[4] Pět českých madrigalů, H. 321, Trojhlasé písně posvátné (Tři legendy), H. 339 a Trojhlasé písně (Tři zpěvy), H. 338.

[5] Oratorium Epos o Gilgamešovi, H. 351 dokončil 18. února 1955.

[6] Vladimír Štěpánek (1921), muzikolog, autor knihy Francouzská moderní hudba (Praha, 1967). V roce 1950 předložil na Univerzitě Karlově v Praze disertaci Kosmopolitismus v díle Bohuslava Martinů.

[7] Motiv obav se v dopisech B. Martinů za železnou oponu objevuje pravidelně a je typický pro atmosféru 50. let 20. století.

[8] Martinů reaguje na informace o připravovaném provedení kantáty Polní mše, H. 279. Poprvé však byla v Brně uvedena na koncertech Státní filharmonie Brno 12. a 13. dubna 1957.

[9] Jiří Mucha (1915-1991), spisovatel, překladatel a publicista, syn Alfonse Muchy, manžel Vítězslavy Kaprálové. S Martinů se stýkal ve 30. letech ve Francii. Autor libreta ke kantátě Polní mše, H. 279, dále mj. románu Podivné lásky (1988),  v němž se vrací k životu s V. Kaprálovou.

[10] Jan Šprincl (1917-1989), klasický filolog a překladatel, studoval na univerzitě v Brně u Ferdinanda Stiebitze. Autor mj. překladu Pindarových (asi 518-438 př.n.l.) epinik Olympijské zpěvy, který původně chtěl dedikovat Bohuslavu Martinů. V prvním vydání z roku 1968 v pražském nakladatelství Odeon však toto věnování uvedeno není.  Ve Šprinclově překladu Zdeněk Zouhar provedl poprvé v Brně v roce 1956 ukázky z oper Čím lidé žijí, H. 336 a Ženitba, H. 341.

[11] Jan Šprincl některá doporučení akceptoval.

[12] Zkratka znamená Olympijské zpěvy. Vydání řeckého originálu Pindari Carmina Cum Fragmentis Alexandra Turyna (Krakov, 1948), z něhož Šprinclův překlad vycházel, obsahoval také Pindarovy zpěvy pythijské, nemejské a isthmické. Martinů má na mysli 12. zpěv Ergotelovi z Himery, vítězi v běhu na dlouhé trati. (Pindaros 1968, s. 104)

[13] Překladatel opravil na: "některým se opravdu divíme". (Pindaros 1968, s. 105)

[14] Špatně čitelné.

[15] Tato pasáž zůstává nezměněna: "Kéž mu bůh splní / i další přání! Já ho chválím zvláště za to, že dbá / tak svědomitě o své / koně, a za to, že rád přijímá / návštěvníky. A zvlášť cením u něho to, / že vroucně miluje / mír, přítele státu." (Pindaros 1968, s. 38)

[16] Martinů nahrazuje arabské číslovky římskými.

[17] Zůstalo také beze změn: "(...) a já chci zapět sladký / chvalozpěv na počest tvého / vítězného pěstního boje (...)".(Pindaros 1968,  s.103)

[18] V roce 1954 vyšlo v Paříži druhé vydání francouzského překladu Yvonne Gauthier románu Alexis Zorba spisovatele Nikose Kazantzakise.  Anglický překlad Carla Widmana nazvaný Zorba The Greek byl vydán v Londýně poprvé roku 1952.

[19] Nikos Kazantzakis (1883-1957), řecký spisovatel, básník a dramatik, autor mj. románů Alexis Zorbas, Chuďásek boží, Kristus znovu ukřižovaný. Ten byl také později východiskem opery Bohuslava Martinů Řecké pašije H. 372. Od roku 1948 žil ve Francii. S Martinů se stýkal od října 1954.

[20] Miloši Šafránkovi později psal: "Co se Kazan týče, musíš hlavně číst  jeho Zorba, to je román který mne povzbudil ho vyhledat."  (Dopis 26. července 1957, archiv PBM.) Charlotte Martinů k tomu poznamenává: "Martinů byl náruživý čtenář a Řek Zorba ho nadchl." (Martinů, Charlotte 2003, s. 158). Bohuslav Martinů sám Kazantzakisovi napsal: "[...] vos oeuvres m' out tellement impressioné que ce serait mon rêve d' ecrire la musique en collaboration avec vous [...]" ["[...] vaše díla na mne udělala takový dojem, že velmi sním o tom zhudebnit je ve spolupráci s Vámi."] Dopis 17. září 1954, kopie archiv NBM; Březina-Dostálová 2003, s. 51.)

[21] Román Nikose Kazantzakise vyšel ve francouzském překladu  Pierra Amandryho  pod názvem Le Christ recrucifié poprvé až v roce 1955. Přestože měl k dispozici pouze anglický překlad, patrně vzhledem k tomu, že se spisovatelem hovořili o románu francouzsky, Martinů napsal nejprve francouzský a teprve následně anglický název. Sám se však k  Amandryho překladu vyjádřil Miloši Šafránkovi: "[...] ten francouzský překlad je moc měký, moc. Podívej se na to v Anglickém vydání Christ resisc´te" (Dopis 13. března 1956, archiv PBM.) Martinů měl na mysli oxfordské vydání překladu Jonathana Griffina Christ recrucified.  Francouzský překlad chtěl později poslat do Poličky: "Ten řecký román se jmenuje Greek Passion, čili Pašije ve francouštině Christ recrucifié a autor je Nikos Kazantzakis, narozen na Krétě. Já vám to nějak pošlu abyste věděli o co se jedná."  (Dopis 26. dubna 1955, archiv PBM.) Proto se radil s Karlem Šebánkem, jak ho doručit: "Chtěl bych poslat domu francouzský překlad knihy od Kazantzakis na co chci dělat tu operu, teď vyšel ale cenzura mi teď vrací knihy co posílám Divišovi, co mám dělat." (Dopis 2. května 1955, archiv PBM.) Podle Iši Popelky Martinů slíbil poslat tento překlad v dopise 4. března 1956. (Popelka 1996, s. 152)

[22] Při práci na libretu k opeře Řecké pašije H. 372 Martinů vycházel z anglického překladu Jonathana Griffina, The Greek passion, který vyšel v roce 1954 v Londýně a který mu zapůjčil Nikos Kazantzakis. Ten skladateli také napsal: "Puisque Vous allez travailler sur mon roman, je Vous prie de vouloir bien garder le livre; il est à Vous, Vous pouvez y écrire à Votre aise." ["Poněvadž budete pracovat s mým románem, prosím abyste si knihu ponechal. Je Vaše, můžete si do ní psát podle libosti. Překlad vyšel ve stejném znění v Londýně i v New Yorku."] Dopis z 16. října 1954; kopie archiv NBM; Březina-Dostálová 2003, s. 54.) Ve stejném roce román vyšel v překladu téhož autora také pod názvem Christ recrucified. Oxford: Bruno Cassirer, 1954.  Český překlad Evy Outratové vydalo poprvé SNKLHU v Praze v roce 1958 pod názvem Kristus znovu ukřižovaný.

[23] Fjodor Michailovič Dostojevskij (1821-1881), ruský prozaik, autor románů  Zločin a trest, Zápisky z mrtvého domu, Idiot, Běsi ad. V roce 1953 Martinů uvažoval o využití Dostojevského románu Běsi jako námětu pro svou novou operu. Sourozence v Poličce žádal o český překlad: "Jedná se o český překlad Dostojevského románu který se myslím nazývá Běsi. Je to ta historie o Stavroginovi a vím že ji měli v knihovně […]" (Dopis 26. listopadu 1953, archiv PBM). Franku Rybkovi, který mu překlad poslal, však nakonec oznámil: "Toho Dostojevského dělat nebudu, alespoň ne teď, na to je  třeba míti vedle divadelního experta a spisovatele, což zde nemám a tak si to nechám v záloze. (Dopis ze 30. prosince 1953, kopie archiv NBM.)

[24] Martinů již o dva týdny dříve, než psal Zouharovi, sdělil Kazantzakisovi: "Je vous donne mon idée comment ou pour rait établir le libretto pour le Greek Passion". ["Povím Vám, jak si představuji libreto Řeckých pašijí."] Dopis ze 14. října 1954, kopie archiv NBM; Březina-Dostálová 2003, s. 52.)

[25] Román přeložil do češtiny František Šťuřík a vydal pod názvem Alexis Zorbas v pražském  nakladatelství Odeon roku 1967.

[26] Dotaz se týkal připravovaného oratoria Epos o Gilgamešovi, H. 351. Miloši Šafránkovi psal v dopise 4. října 1954: "Žádal jsem též naše aby ti napsali ohledně té Babylonské epické básně Gilgamesh, zdali nevyšla u nás v překladu. Mám ji v angličtině a chci ji zkomponovat pro Sachra. Ale moc se s tím nehledej, ostatně pochybuji že byla přeložena, také je zvláště nepotřebuji budu ji psát na anglický text, je báječná a vlastně folklor, nějaké staré lidové představení. Tak jak vidíš jsem se vrhnul na sbory a budu míti plné ruce práce. Pojedeš se podívat do Poličky?" (Dopis 4. října 1954, archiv PBM.)

[27] Ve jménech Gilgameš a Enkidu klade v partituře akcent na první nebo třetí slabiku. Část eposu, v níž se vládce Gilgameš setká s Utanapištim v kantátě nezhudebnil.

[28] Martinů zde použil francouzsko anglický výraz „Summerien language“. Přestože  skladatel nepracoval s asyrským textem, kladl důraz na autentickou výslovnost. Libreto oratoria The Epic of Gilgamesh, H. 351 vychází z anglického překladu Reginalda Campbella Thompsona (London: Luzac, 1928; Oxford: Clarendon, 1930). Podobně se také ptal Nikose Kazantzakise, kde je správný přízvuk v řeckých jménech v souvislosti s operou Řecké pašije, přestože i v tomto případě pracoval nikoli s řeckým, nýbrž s anglickým textem. Zdůraznil přitom: "This is very important for me, pour la declamation." (Dopis z 19. dubna 1955, kopie archiv NBM; Březina-Dostálová 2003, s. 66.)

[29] Bedřich Hrozný (1879-1952), orientalista, zakladatel chetitologie, profesor a rektor Univerzity Karlovy. Studoval orientální jazyky na univerzitě ve Vídni a v Berlíně. Přednášel na univerzitě ve Vídni a  na Univerzitě Karlově v Praze. V roce 1915 rozluštil a přeložil klínopisnou chetitštinu. Publikoval mj. Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm (Leipzig, 1917), Nejstarší dějiny Přední Asie a Indie (Praha, 1943) ad.

Celkový počet listů1
Počet popsaných stránek2
Poznámkapřiložena obálka
Fixacerukopis černým inkoustem
Dopis

Náhled k dispozici pouze prezenčně v Institutu.

Digitalizace
Kvalita digitalizaceNedigitalizováno
Digitalizováno v instituci
Datum digitalizace
Poznámka k digitalizaci
Lokace jako předmět
Brno
New York City, New York
Osoba jako předmět
Skladba jako předmět
« předchozí
ID 4674 (záznam 1 / 0)
další »