Všechny sborové skladby Bohuslava Martinů (1890-1939) mají bez výjimky jediný společný zdroj inspirace: českou a moravskou lidovou poezii, obsaženou v Erbenových Prostonárodních Českých písních a říkadlech a v Sušilově sbírce moravských lidových písní. Obě tato základní díla, nezbytná pro poznání našeho foklorního bohatství, se skladatelem putovala světem: z Čech do Francie, odtud do Ameriky a zpět do Evropy. Byla mu jakýmsi pramenem jistoty, neboť posilovala jeho pocit sounáležitosti s prostředím, odkud vyšel.
Lidové inspirace nezasahují jen do tohoto skromného oddílu tvorby Martinů: pronikají i do velkých děl koncertních a jevištních (Špalíček, Kytice, Divadlo za branou) a zpětně se odrážejí i v dílech symfonických a komorních. A ještě další rys je jim společný: nemají povahu monumentálních okázalých projevů, nýbrž jsou intimním, niterným sdělením ryze komorního rázu. Někdy postačí jen několik hlasů, aby vyzněly v celé své poetické kráse. Všechny tyto sborové skladby - a s nimi ovšem i jiné vokální kompozice na lidovou poezii - vytvářejí v díle Bohuslava Martinů jakýsi spodní, méně viditelný, nicméně nesmírně závažný proud, který je ve své celistvosti znám jen zasvěcenější vrstvě posluchačů a interpretů.
Silnější a soustavnější zájem o lidovou tematiku projevuje Martinů v třicátých letech. Skladatelův styl se dotykem s uměleckou Paříží vyhraňuje a dostává stále ostřejší rysy. Právě příklonem k české a moravské lidové poezii uniká autor nebezpečí, že splyne s kosmopolitním prostředím. Čtyři písně o Marii (1934) pro smíšený sbor jsou (spolu s o něco staršími Českými říkadly a Špalíčkem) na samém začátku tohoto dlouhodobého procesu oplodňování Martinů tvorby lidovou tematikou. Důvěrný, ryze osobní smysl měla pro Martinů kompozice Českých madrigalů (1939), které vznikaly v kritické době osudů Československa. Autor jako by ani s provedením tohoto cyklu nepočítal (skutečné, premiéra se uskutečnila až po válce doma). Spojením madrigalového polyfonního stylu s lidovou poetikou dosáhl Martinů zcela nové umělecké kvality, která dosud neměla v české tvorbě obdoby. Je to způsob nového přístupu k lidové látce, jehož základním znakem je jednoduchost skladebné faktury a rytmicky zvýrazněné tlumočení textu.
V podobném stylu pokračuje Martinů i v dalších cyklech: v Pěti českých madrigalech (1948), komponovaných opět ve vzrušeném životním úseku, v němž se rozhodovalo o jeho návratu do vlasti, ve Třech legendách (1952), které jsou jakýmsi protějškem písní o Marii a v nichž výrazová křehkost ženských hlasů je ještě umocněna houslovým doprovodem, a konečně i ve Čtyřech madrigalech (1959), které vznikly ve Švýcarsku v posledním roce skladatelova života, neboť i tehdy měl Martinů na mysli domov a své blízké (věnováno „Marušce Pražanova z Poličky"). Všechny tyto sborové cykly měly premiéru na České půdě: jinak to snad ani nemohlo být, neboť právě jen český posluchač dovede vychutnat půvab jejich hudební i slovní poezie.
Karel Mlejnek
Sleeve-note z CD Bohuslav Martinů: Sborová tvorba, © Supraphon 1996, 3101-2 232