[Nice] 14./3. [19]54.

Drazí:

Tak jsme se spletli s tím jarem, pokazilo se to, teď začlo pršet a je zima, u vás asi padá znovu sníh, těšili jsem se zbytečně, ale musí se to už stejně teď změnit už jsme skoro v dubnu: Dopis jsem obdržel a co se týče p. Sachra,[1] nevím co se stalo, psali nám v létě že se musíme sejít a potom už ani řádky ani k Vánocům jsme nedostali přání, tak nevím co se stalo, musím mu znovu napsat, možná nějaké klepy. Měl jsem radost ze zprávy o Talichovi,[2] pozdravte jej ode mne. Poslal jsem mu do Bratislavi několik pohledu[3] ale nevím zdali je dostal, napište mu že Juliettu budou asi hrát ve Wisbadenu,[4] měl by se snažit dirigovati za hranicemi, mohl by ji provést někde jako host, ale myslím že je rád že sedí zpět v Praze. Situace se hodně zlepšila co se týče styků s jinými národy, hlavně po obchodní stránce a tak ta kulturní stránka možná přijde později. Vždycky zapomenu se Vás na něco zeptat a sice ohledně toho Sv. Jakuba. Informujte se zdali vůbec by to dovolili provest, když ne tak bych to samozřejmě nepsal, mám jiné práce dost.[5] Psal mi Jan[6] že chtěl hrát ty Tance pro 2 klavíry[7] ale nedovolili mu to. Tak se informujte. Také mi sdělte kdo je varhaníkem protože ten part varhan by musel býti upraven, [8] já varhany už tak neznám ač jsem je studoval a tak zdali je dobrý a schopen si to upravit, jedná se jen o místa kde doprovází sbor, čili hraje to samé co sbor zpívá, to není nic komplikovaného. Tak mi o tom napiŝte. Hlasy pro sbor a orchestr by si ovŝem museli pořídit sami. Já se stejně musím zeptati mého nakladatele, to víte on není zvláŝtě interesován na věci která se může hrát v ČSR. Moje opera jde dobře, dnes jsem skončil I jednání,[9] tak vyřizuji korrespondenci, která se mi nahromadila. Měli jsme návštěvu z Californie, jeden dirigent známý ještě z N.Y., kterého jsem neviděl už 12 let se u nás stavil na cestě do Itálie.

Má hodně concertů v Evropě a stále hraje moje skladby, tak jsme vzpomínali na staré časy, on to také neměl lehké na začátku, musel vydělávat kde se to dalo, život není lehký v Americe; jak si u nás lidi představují, sice je pravda že tam dolary jak se říká leží na ulici ale musejí se ještě také najít. Zde se zdržíme ještě par měsíců, myslím do podzimu a ještě nevím zdali tu nezůstaneme i déle,[10] to záleží kolik vydělám peněz, nijak mne to netáhne zpět a zde si přece jenom odpočinu více než v N.Y. V Americe to vypadá nějak divně, jak vidím z novin ale tam to obyčejně na konec dopadne vždy dobře, je to veliká země. Z N. Y. mám teď málo zpráv, Rybka[11] píše občas a take pí Ježková[12] mi píŝe klepy z české čtvrti. Orbis nic neodpověděl, ale myslím že se s tím smířili, ovšem se budou jeŝtě bránit ale nemyslím že můžou dělat mnoho.[13] Poslal jsem vám jeŝtě pohledn z Carnevalu abyste viděli jak to bylo pestré a veselé, zakončilo to bitvou s květinama, asi 50 dekorovaných vozů a dámy v kostýmech a bombardují se navzájem s obecenstvem květinama, bylo to moc pěkné.[14] Také jsme si zajeli do Mentonu[15] kde bylo to samé ale na lodičkách na moři. Teď už jsou dekorace a světla z ulic pryč a tak je zase klid. Charlie[16] napíše příŝtě, také vyřizuje korespondenci ale svoji rodině tak toho má dost na psaní. Moc Vás vŝechny zdravíme a vzpomínáme

Srdečně Vaši

Charlie a Bohouš

[1] Paul Sacher (1906-1999), švýcarský dirigent a mecenáš, přítel BM.

[2] Od komunistického převratu v únoru 1948 nesměl dirigent Václav Talich (1883-1961) vystupovat v Praze. BM potěšila zpráva, že se tak konečně po šesti dlouhých letech stalo a jeho přítel se 5. 3. 1954 opět mohl postavit před Českou filharmonii. V rámci druhého koncertu cyklu české hudby uvedli Smetanovu Mou vlast (Kadlec 2011, s. 30-31).

[3] V Bratislavě působil V. Talich v letech 1948-52, zakládal a řídil Slovenskou filharmonii a učil zde na Vysoké škole múzických umění. Korespondence BM s Talichem z tohoto období se nezachovala, resp. není k dispozici.

[4] Opera Juliette, H 253, se svého provedení ve Wiesbadenu dočkala až 25. 1. 1959 (Halbreich 2007, s. 164). Po pražské premiéře z roku 1938 (operu si pro Národní divadlo v Praze objednal a následně ji dirigoval právě V. Talich) to byla teprve druhá inscenace Juliette (Popelka 1996, s. 134).

[5] Autorem básně Hymnus k svatému Jakubu byl kněz Jaroslav Daněk (1916-1982), děkan poličského chrámu v letech 1946-49. Je pochopitelné, že příbuzní z Poličky nemohli v dopise BM (bezpochyby cenzurovaném) popsat veškeré okolnosti vzniku tohoto textu, přestože zasluhují pozornost: když 23. 9. 1949 přijeli příslušníci státní bezpečnosti kněze Jaroslava Daňka veřejně kritizujícího komunistický režim zatknout, sešlo se na jeho obranu před poličskou farou asi sto občanů, kteří eskortování svého faráře zabránili. Stalo se tak i po druhé, těsně po půlnoci, kdy povolané posile policistů vzdorovalo již více než dvě stě Poličanů odhodlaných vzdorovat policejní zlovůli. Kněze ubránili i tentokrát, za což následně mnozí zaplatili tvrdou perzekucí a kriminálem. P. Jaroslav Daněk se již 27. 9. 1949 pokusil uprchnout do Rakouska, z tzv. ruské zóny však byl vrácen k trestnímu stíhání do Československa a odsouzen ke třem rokům odnětí svobody. A právě ve věznici na Mírově napsal Hymnus k svatému Jakubu, patronu poličského kostela, který se mu ve formě motáku podařilo dostat z věznice ven, a text Hymnu byl následně příbuznými BM v dopise odeslán skladateli do USA ke zhudebnění. BM tak učinil o tři roky později (18. 7. 1954) v Nice (Halbreich 2007, s. 441), takže Hymnus k svatému Jakubu, H 347, poprvé zazněl 31. 7. 1955 v poličském kostele v provedení místních hudebníků a sboru, což se vzhledem k politické situaci v Československu v padesátých letech zdá být neuvěřitelné. Farář Jaroslav Daněk sehrál v Poličce důležitou roli ještě jedenkrát, když v místním kostele celebroval zádušní mši za Charlotte Martinů v prosinci 1978 (Mihule 2002, s. 551). Není-li v textu uvedeno jinak, informace čerpány z publikace Stanislava Konečného „Vzbouřenci a veřejné násilí“ v Poličce 23. září 1949 aneb Jak Poličští bránili děkana Jaroslava Daňka. Litomyšl 2005 a ze studie věnované okolnostem vzniku a prvního uvedení Hymnu k svatému Jakubu, H 347 (Synek 2017, s. 22-41).

[6] Jan Novák (1921-1984), český klavírista a hudební skladatel. V době od srpna 1947 do února 1948 byl v New Yorku žákem BM a i po svém návratu do Československa s BM udržoval přátelskou korespondenci (Flašar 2006, s. 69), z níž část je uložena v archivu Českého muzea hudby.

[7] Tři české tance, H 324, pro dva klavíry (viz PBM Kr 458).

[8] Partituru Hymnu k svatému Jakubu, H 347 pro první provedení v Poličce 31. 7. 1955 upravil ředitel poličského kůru Jaroslav Maděra (1923-1981), na varhany hrál František Kašpar (Konečný 2005, s. 84; Popelka 1996, s. 141, Synek 2017, s. 22-41).

[9] Mirandolina, H 346, komická opera o dvou dějstvích podle hry italského dramatika Carla Goldoniho (1707-1793) La Locandiera. BM ji komponoval od 15. 12. 1953 do 1. 7. 1954 (Halbreich 2007, s. 179).

[10] V Nice manželé Martinů zůstali až do července roku 1955.

[11] Frank Rybka (1895-1970), český skladatel, violoncellista a varhaník žijící v USA, přítel BM.

[12] Frances Ježková (1900-1986), vdova po českém hudebním skladateli, dirigentu a klavíristovi Jaroslavu Ježkovi (1906-1942), „[…] jež se stala Bohuslavu Martinů dobrou kamarádkou. Dedikoval jí komorní kantátu Legenda z dýmu bramborové nati 1956).“ (Citováno z Popelka 1996, s. 132.)

[13] Národní hudební vydavatelství Orbis již v té době neexistovalo, od 1. 1. 1953 bylo včleněno do Státního nakladatelství krásné literatury, hudby a umění. „SNKLHU převzalo nakladatelská práva Orbisu, stejně jako předtím už Orbis práva hudebního úseku Melantrichu a dalších znárodněných hudebních nakladatelství. (Citováno z Popelka 1996, s. 131.) V letech 1953-1956 je v dopisech BM rodině do Poličky (PBM Kr 444-449, 452, 454-457, 460, 464, 466-481, 483, 486, 514, 516) často zmiňována příprava smlouvy mezi nakladatelstvím Boosey & Hawkes London-New York a Státním nakladatelstvím krásné literatury, hudby a umění v Praze, která měla umožnit „[…] pohyb hudebnin přes železnou oponu, vydávání nových skladeb B. Martinů v Praze a zajistit vyplácení tantiém skladateli do zahraničí.“ (Zouhar 2008, s. 64). Podle Zouhara (2016, s. XXXV) k jisté dohodě mezi oběma vydavatelstvími došlo.

[14] Masopustní průvod v Nice ve svých vzpomínkách popisuje Charlotte Martinů (1978, s. 97).

[15] Přístavní město na francouzské Riviéře.

[16] Charlotte Martinů (1894-1978), manželka BM.