Prosinec 18. 1956.

Milý příteli :                                            

Jsem zase zpožděn s odpovědí na váš milý dopis a gratulace k mým a tak dále. [1] Děkuji vám i vaší chotince srdečně za vaše přání a to naše stisknutí rukou je i mým přáním, snad k tomu dojde jednoho dne[2] až se mračna rozptýlí a bude vidět celý horizont, jako jsem jej vídával z Poličské věže, prozatím jsou nad lázněma černé mraky.[3] Do té 66 jsem vešel odhodlaně, ostatně mi nic jiného nezbývalo a tak doufám že se mi na konec podaří uspokojiti všechny zájemníky, kterých se teď vynořilo jako houby po dešti. Já opravdu nevím jak mne našli, já přece rozhodně nejsem skladatel pro sbory i když se mi sem tam nějaký ten akord podaří dobře posadit[4]. V poslední době jak asi sám jste zkonstatoval je velikánský zájem o moje sbory a zdá se že jsem každému slíbil je ihned napsat.[5] Prozatím ovšem mám spoustu jiné práce[6] a jedinou věc kterou jsem dopsal je ta nová Romance[7] na Burešův text, kterou jsem věnoval paní F. Ježkové[8], ale to je pro smíšený sbor.[9] Tak si nic z toho nedělejte když se sem tam něco šušká a povídá, víte že na vás nezapomenu. Rád bych sice uspokojil všechny, což by nebylo vlastně tak těžké ale pro psaní sboru musím býti v určité náladě. Ostatně se teď dějí věci jež mi ne docela dovolují posílat novinky domů.[10]

Teď ku sborníku[11]: Všechny články jsou moc pěkné, zvláště Talichův[12] i Bořkovcův[13] mne potěšil. O tom setkání s mým libretistou Neveux[14], jak píše Bořkovec, to je asi ústní podání, a na celou historku se nepamatuji ale je možná že se stalo. Těším se na Sborník ale vezměte všechen čas který k tomu potřebujete, nemáme nijak naspěch. Co se seznamu[15] týče myslím že Šebánek má všechno co jsem napsal v katalogu, myslím i že toho má i více. [16] Také v Šafránkově knize[17] je úplný katalog ovšem jen do 43roku, to vám vezme ve sborníku několik stránek. Co se té čítanky[18] týče mám dojem že byste s ní měl počkat, já ještě mohu zase znovu upadnout do nemilosti[19] a pak byste s tím měl obtíže. Přeji vám krásné Vánoce a do nového roku vše nejlepší mnoho úspěchu a hlavně zdraví. Dostal jsem velmi hezký dopis od Hrabaly[20], který napsal o Studánkách v Rozhledech[21]; Mnoho zdraví

Váš

B. Martinů

[1] Blahopřání k šedesátým šestým narozeninám.

[2] Nikdy k tomu nedošlo.

[3] Jinotaj typický pro atmosféru 50. let 20. století, zde spojený s poličskými reáliemi. Vyjadřuje naději v návrat svobody do Československa.

[4] Martinů psal v podobném smyslu také sbormistru Miroslavu Venhodovi: "Vy víte, že já nejsem 'sborový' skladatel a sbor mi dělá značné potíže přesto, že se mi některé skladby sborové snad podařily, tak vždy více méně váhám se do toho pustit." (Dopis 27. října 1957, cit. dle Zouhar 2001, s. 21.)

[5] Reaguje na žádosti Miroslava Venhody o skladbu pro Pěvecké sdružení pražských učitelů  a Vladimíra Telce pro Akademický pěvecký mužský sbor Moravan.

[6] Dokončoval operu Řecké pašije, H. 372 a připravoval se na orchestrální skladbu The Rock (Skála), H. 363 pro Georga Szella a Cleveland Orchestra. Do Poličky o tom psal sourozencům: "Myslím, že se teď dám do té věci pro Cleveland pro příští sezónu, co si objednali, abych se trochu dostal na jiné myšlenky." (Dopis 26. listopadu 1956, archiv PBM.)

[7] Myslí zde kantátu Legenda z dýmu bramborové nati, H. 360, kterou dříve nazýval "Romance z dýmu bramborových natí." (srov. např. dopis 29. listopadu 1956). Kantátu psal v Římě od 5. do 14. října 1956.

[8] Frances Ježková (1900-1986), vdova po skladateli Jaroslavu Ježkovi (1906-1942), byla v dlouholetém přátelském kontaktu s B. Martinů. Skladatel sděloval do Poličky: "Já myslím, že v Praze ji také přehlížejí a neoceňují správně co ona udělala pro Ježka, za její práci a péči o něho nemá žádný vděk, ale mnoho jiných kteří pro něho nehnuli prstem  teď se jeho jménem vezou. Tak jsem jí to věnoval a ona měla velkou radost."  (Dopis 29. listopadu 1956,  archiv PBM.)

[9] Legenda z dýmu bramborové nati kantáta pro sóla, smíšený sbor a instrumentální doprovod H. 360.

[10] Martinů protestoval proti násilnému potlačení maďarské revoluce v říjnu 1956 a jejímu schválení Československou vládou tím, že dokončenou kantátu Legenda z dýmu bramborové nati H. 360 neodeslal do Prahy. Jak uvádí Jaroslav Mihule, skladatel k tomu napsal 4. prosince 1956 Frances Ježkové: "Mám na ně vztek, a pomstít se mohu jen tím, že s nima nechci nic míti, oni se chovají nemožně, že nám naše dějiny mohutně už nadobro pokazili, a dělají si ostudu, jen aby zachránili ty mocipány." (srov. Mihule 2002, s. 502.) Avšak o měsíc později už sděloval Miloslavu Burešovi: "Myslím, že naše podnikání je důležitější  a to co  děje okolo nemůžeme zastavit a zkrátka, víte co chci říci, doufám. Chci také říci že vám pošlu parituru Legendy a tak s ní zařiďte jak budete vidět nejlépe. Myslím že je pro Kühna." (Dopis 9. ledna 1956, archiv PBM.)

[11] Bohuslav Martinů. Sborník vzpomínek a studií / redigoval Zdeněk Zouhar. Brno: Krajské nakladatelství, 1957.

[12] Václav Talich (1883-1961), dirigent a houslista, studoval hru na housle u Jana Talicha a Otakara Ševčíka, dirigování u Arthura Nikische a hudební teorii u Maxe Regra na konzervatoři v Lipsku. V letech 1919-1941 byl šéfem České filharmonie, 1942-1949 šéfem opery Národního divadla v Praze. V roce 1949 založil Slovenskou filharmonii v Bratislavě, kterou vedl do roku 1952. Martinů dedikoval Talichovi operu Julietta H. 253, kterou dirigent premiéroval 16. března 1938. Ve sborníku Bohuslav Martinů Talich publikoval stať Vzpomínka na B. Martinů (Zouhar 1957, s. 30-32). Ke korespondenci s B. Martinů blíže Kuna 1970, Kuna 1995.

[13] Pavel Bořkovec (1894-1972), skladatel a pedagog, studoval filosofii na Univerzitě Karlově v Praze, skladbu u J. B. Foerstera, Jaroslava Křičky a v letech 1925-27 absolvoval mistrovskou školu pražské konzervatoře u Josefa Suka, ve 30. letech se stal členem hudební skupiny Mánes, společně s B. Martinů. V letech 1946-1964 byl profesorem pražské Akademie múzických umění. Martinů zmiňuje jeho stať nazvanou Tehdy (Zouhar 1957, s. 33-37).

[14] Georges Neveux (1900-1982), francouzský surrelistický básník. Martinů na jeho předlohy komponoval opery Julietta, H. 253, Žaloba proti neznámému, H. 344 a Ariadna,  H. 370.

[15] Seznam skladeb B. Martinů v připravovaném sborníku.

[16] O Karlu Šebánkovi v roce 1939 uvedl Stanislav Novák (1890-1945), houslista, přítel a interpret B. Martinů: "Vypočísti už dnes alespoň přibližně velkou řadu skladeb, které autor neopatřuje opusy, se zdá téměř nemožné, ačkoliv Martinů našel již také svého Köchla v osobě p. Šebánka." (Novák, Stanislav: O Bohuslavu Martinů, in: Malá knihovna Tempa.  Praha: Hudební matice umělecké besedy, 1947, s. 18.) 

[17] Miloš Šafránek: The man and his music. New York, 1944; London, ²1946. Zouhar pracoval s druhým vydáním.

Miloš Šafránek (1894-1982) diplomat, životopisec a propagátor Bohuslava Martinů, editor skladatelových textů, v letech 1927-1938 působil na československém velvyslanectví v Paříži, v roce 1941 pomohl Martinů  s vycestováním do Spojených států, kde se zasloužil také o hmotné podporování skladatele. Autor prvních monografií o Bohuslavu Martinů (New York 1944, Londýn 1946, Praha 1961) a jeho textů (Praha 1966), manžel klavíristky Germaine Leroux. V roce 1929 Martinů dedikoval Šafránkovi Čtyři věty pro klavír, H. 170 a Pět krátkých skladeb pro housle a klavír,  H. 184. Germaine Leroux Martinů věnoval v roce 1934 Koncert pro klavír a orchestr č. 2, H. 237 a v roce 1940 Sinfoniettu giocosu pro klavír a malý orchestr, H. 282, které pianistka také premiérovala.

[18] Reakce na Zouharův návrh připravit čítanku Bohuslava Martinů, podobnou Dvořákově čítance Otakara Šourka (Praha: Státní nakladatelství, 1946) nebo Smetanově čítance Zdeňka Nejedlého (Praha: Státní nakladatelství, 1948). Teprve v roce 1964 byla vydána publikace Jaroslava Mihule Bohuslav Martinů v obrazech. Pomocná kniha pro základní devítileté školy, střední všeobecně vzdělávací školy, pedagogické instituty a lidové školy umění. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964.

[19] Ještě v lednu 1954 Martinů sděloval do Poličky: "Té Společnosti pro kulturní styky odepíšu, že pochybuji, že pozvání mohu přijmouti vzhledem k tomu, že moje kompozice jsou zakázány, budu vidět, co se stane." (Dopis 16. ledna 1954, archiv PBM.) V červenci informoval Karla Šebánka o setkání s Vítězslavem Nezvalem: "Už Nezval mi říkal o změněném poměru k mým dílům u nás." (Dopis 19. července 1954, archiv PBM.)

[20] Zde je míněn František Hrabal (1930-2003), muzikolog, člen brněnské skupiny A. Hudební vědu studoval na univerzitě v Brně. Autor studií Otvírání studánek Bohuslava Martinů (Hudební rozhledy, 1956, č. 20, s. 837-839) a Bohuslav Martinů. Skica jeho vývoje a význam v české moderní hudbě  (Hudební rozhledy, 1957, 20, č. 22, s. 923-26, č. 23, 960-963).  V roce 2006 vydal Ivan Vojtěch výbor Hrabalových textů pod názvem V kontextu tvorby (Praha, Arbor vitae).

[21] Má na mysli stať Otvírání studánek Bohuslava Martinů, kterou František Hrabal publikoval v periodiku Hudební rozhledy (1956, č. 20). Skladatel ji komentoval Karlu Novákovi: "neznáš toho hrabala co napsal ten rozbor studánek v hud. rozhledech, to jsem se divil to je vlastně poprvé co o mne píší trochu více a jsem moc zvědav jak to udělají aby mne teď najednou v 66 letech zařadili do české historie, také se jim to asi nelíbí ale co se dá dělat, fakta jsou fakta."  (Dopis 24.prosince 1956, archiv PBM.) K dalšímu Hrabalovu textu  Bohuslav Martinů. Skica jeho vývoje a význam v české moderní hudbě, který vyšel v Hudebních rozhledech o rok později (Hudební rozhledy, 1957, č. 22), byl kritický. Miloši Šafránkovi sděloval: "Dostal jsem tu Hrabalovu analysu, theoreticky je to vše v pořádku právě tím že říká to je "očekáváno", to jest na základě esthetické techniky všechny důvody se usměrňují logicky a tvoří obraz precisní Methody, s malýmy omyly skladatele, když nevyhovují." (Dopis 7. ledna 1958, archiv PBM.)