[1] Souborné vydání sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané vydané v Praze v roce 1901.
[2] Reakce na nepřesný název v předchozím dopisu.
[3] Opět: Pět českých madrigalů, H. 321, Trojhlasé písně posvátné (Tři legendy), H.339 a Trojhlasé písně (Tři zpěvy), H. 338.
[4] Myslí tím zmiňovaný druhý sešit sbírky Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané.
[5] Jedná se o píseň "Sobotěnka ide", o kterou Martinů žádal 6. září 1954.
[6] Rudolf Kundera (1911-2005), malíř, vyhledávaný portrétista, studoval na Škole uměleckých řemesel v Brně v letech 1927-1930, na Akademii výtvarných umění v Praze 1931-1936. Od 30. let žil ve Francii, kde se stýkal také s Martinů. Skladatele portrétoval v roce 1939. Bydlel v Cassis nedaleko Marseille.
[7] Sonata č. 3 pro violoncello a klavír, H. 340, kterou vydalo pražské Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění v roce 1957.
[8] O tuto skladbu se zajímal pražský violoncellista František Smetana. Již počátkem září 1954 Martinů žádal Karla Šebánka: "Pozdravuj ode mne Smetanu, čelistu a řekni mu že III. Sonata není dosud vydaná a bohužel nemám sebou kopii." (Dopis 3. září 1954, archiv PBM.) Skladatel se o Smetanovi zmiňuje také v dopisu Zdeňku Zouharovi 15. dubna 1955.
[9] 4. část cyklu Petrklíč H. 348.
[10] Anna Marie Wurmová pianistka, blízká přítelkyně manželů Martinů. Zapsala a do češtiny přeložila vzpomínkovou knihu Charlotte Martinů Můj život s Bohuslavem Martinů. Skladatel po odjezdu z Nice uschoval u manželů Wurmových pianino Pleyel a některé své tisky. V roce 1959 před svým návratem na Mont-Boron skladatel Wurmovým napsal: "Mám ale pocit, že bychom zneužívali vaší laskavosti, kdybychom po vás žádali, abyste přestěhovali klavír k nám a přidali k němu, co vám zbylo ve sklepě." (Dopis z 18. března 1959, in: Martinů, Charlotte 2003, s. 195.)
[11] Kantátu Polní mše, H. 279 provedla Státní filharmonií Brno, Akademický mužský sbor Moravan a barytonista František Kunc pod vedením Břetislava Bakaly 13. a 14. března 1957. První provedení natočil Československý rozhlas v Brně.
[12] Této žádosti Martinů z časových důvodů bohužel nemohl vyhovět.
[13] Koncem září 1954 se manželé Martinů přestěhovali z domu Josefa Šímy na Chemin de Blancolar č. 94 do domu zvaného Beau-Site. Charlotte Martinů na to vzpomíná: "V září jsme museli z 'Point-Clair' odejít. Dirigent Émile Delepierre nás doporučil sestrám Tissierovým v Mont-Boronu. Tam jsme měli výhled o kterém se nám nikdy předtím nesnilo." (Martinů, Charlotte 2003, s. 156) A Martinů referoval do Poličky: "Tak hledáme teď nový byt a našli jsme něco překrásného, zrovna nad mořem, z terasy je vidět až kam se dohlédne jen moře a dole celou Nice, je to jako orlí hnízdo." (Dopis z 15. září 1954, archiv PBM.) O tři dny později sdělil novou adresu: "B.M. BEAU-SITE. 17 bis Boulv. MONT-BORON NICE. A.M." (Dopis 18. září 1954, archiv PBM.)
|