| Diplomatický přepis dopisu | Nice Rijen 58.
Mily Buresi:
Dekuji vam za dopis, soustrast i utechu, jsou veci neodvratne a nezbyva nam nez je prijmout.[1]
Jsem velmi zvedav jak pusobily Pampelisky a zdali budou natoceny. Sdelte mi o prubehu koncertu.[2] Mel byste nejak postrcit akci aby Studanky byly uz natoceny na dlouhe desky eventurlne s ostatnimi basnemi, je o ne zajem a melo by toho byti vyuzito.[3]
Basen o Miksovi nemam sebou.[4] Pisete ze je moznost ze se podivate do Svycarska, my budeme zpet koncem listopadu(v pripade chladneho pocasi i drive) zase na stare adresse v Schonenberg Pratteln. Je to u Baselu.[5] Tak mi nechte vedet, vite ze bych vas rad zase uvidel.
Co se Mikse tyce, tedy se na to po navratu podivam, trochu mi na tom vadi ten jaksi narativni ton, popisny, ponekud mi to vaze ruce, jako i v pripade Legendy, kde musim sledovat akcni vyvoj a tedy i dle toho hudbu ridit. Mam rad takove basne kde poesie panuje jaksi na plno, tedy bez popisu, spise meditativni, jako ve Studankach, kde se dynamism zvysuje vnitrnim pojetim, je to jaksi mimo cas a zde hudbabere svoje misto aniz by popisivala, vsak vy vite co myslim; i Romance je v tom stylu i pres to za castecne popisuje, ale vse je jaksi v mlhach a popis deje je zastren, je tam misto jen pro poesii a tudiz hudbu. v Legende uz jsou mista jez svadi ku dramatickemu vyrazu a dejova akce uz musi byti znazornena a potrebuje tedy i urcity doprovod a zkratka tohle vam vse pisu protoze bych od vas chtel nove sbory a sice prave v tomto stylu jakesi meditativni poesie, jsem jist ze chapete co chci rici, u komponisty je to totez jako u basnika, jakmile vers zpiva i hudba zpiva nezavisle na nicem i vase verse jsou takove. Nechci rici abyste se nejak ridil dle Studanek, to neni v mem umyslu, je to zkratka jako narodni pisnicka, volna a bezprostredni. Tak kdybyste mel naladu napiste zase nove verse a poslete mi je. Nevim zdali jsem to vse dobre vyjadril ale vracim se jeste k prikladu narodni pisnicky, kde druha i treti i dalsi sloky maji treba jiny obsah ale hudba je stale opakovani prvni sloky a pri tom stale stejne krasna, i kdyz se musi v dalsich slokach dopoustet i deklamacnich chyb, v tom je prave ta poesie.[6]
Prekvapil jste mne nesmirne upozornenim ze nektera mista u nas maji biblicka jmena jako Damasek a Betlem, je to ohromne zajimave, vite neco vice jak je dostali, to mne vse moc zajima a jsem prekvapen ze jsem si to neuvedomil drive, vidite jak zvyk meni veci.
Co se tyce opery, je to dobry napad, jaky je sujet? Dam vam radu pro napsani libreta: nesnazte se „pomahat“ komponistovi urcitymi naznaky jako „tanec“, „hudba za scenou“ atd, to on si vse najde sam, tedy nedelejte uz pro neho scenario, to ho jenom plete, hlavni veci je aby se na scene vse aktivne odehralo aby i bezz slov bylo jasno o co jde a ne se to dozvedet z popisu; Mate pred sebou tvrdy orisek a nechte mi vedet jak v tom pokracujete. Toho Cechova jsem sam ponekud odlozil, snad se k tomu vratim.[7]
Pozdravte pani Kuhnovou [Kühnovou][8] a podekujte ji za mne, stale lituji ze mi nebylo doprano je oba potkat jakoz i Eisnera.[9]
Napiste brzo. Mnoho vam zdravim
B. Martinu
B/Martinu
17 bis Bouv; Mont Boron
Nice AM.
(jen do konce listopadu)
Daří se mi každý den a v každém ohledu lépe a lépe[10]
prof. Jos Jedlička
Brno, Kotlářská 19[11]
|
| Věcné poznámky k DP | [1] 23. září 1958 zemřel skladatelův bratr František Martinů ve věku 78 let.
[2] Martinů má na mysli premiéru kantáty Romance z pampelišek, H 364, která se konala 26. října 1958 v podání Kühnova smíšeného sbor pod vedením Markéty Kühnové (Halbreich, 2007, s. 445 a Zouhar, 2016, s. XY). Původní nahrávka dnes není známá. Martinů se v korespondenci do Poličky zmiňuje o jejím vysílání v Československém rozhlase (viz zde pozn. XY, s. XY). Bureš zmiňuje skladatelovu reakci na nahrávku v červenci 1959 (viz zde poznámka XY, s. XY).
[3] Do Poličky dříve napsal: „O Studankach se vsude mluvi a mnoho lidi by chtelo desky ale mysl[í]m ze to vydani je rozebrano a nevim z[d]ali udelali nove, snad to chteli udelat na ty dlouhe desky aby se to mohlo hrat bez vyměnovani, coz by bylo lepši, ty staré gramo už nikdo nemá.“ (17. září 1958, CBM, PBMKr 610). Nakladatelství Supraphon vydalo Otvírání studánek na dlouhohrající desce v roce 1957. Nikoli však s dalšími kantátami Martinů, nýbrž s Dětskými písněmi Františka Škvora (Praha: Supraphon 1957), DV 5395 (Zouhar, 2016, s. XY). Přitom ještě 16. prosince žádá Martinů Bureše: „Neni nadeje na dlouhy disk Studanek, jsou zajemnici kteri po nich touzi.“ (CBM, PBM Kb 657). O půl roku později informuje rodinu v Poličce: „Ani studanky na tech dlouhych deskach mi neposlali jen na nich vydelavaji penizky, to se jim libi.“ (29. března 1959, CBM, PBM Kr 628). A znovu o měsíc později: „Co se disku tyce necekejte az vam je daruji, to byste asi cekali dlouho, ale kupte si je, objednejte v Praze ja taky zadam Burese aby mi je koupil a privezl sebou […].“ (21. dubna 1959, CBM, PBM Kr 631).
[4] Práci na poslední kantátě na Burešův text, Mikeš z hor, H 375, započal Martinů až 2. února 1959 (viz seznam skladeb BM Charlotte Martinů, CBM [bez sig.], Halbreich, 2007, s. 446).
[5] Zpět na Schönenberg přijel Martinů 8. listopadu 1958 (Mihule, 2002, s. 594).
[6] Martinů se k básni Píseň o Mikšovi z hor vyjadřuje krátce již v dopise Burešovi 7. ledna 1958: „Co se Mikese tyce, myslim ze byste se po case na neho mel znovu podivat, podle prvniho dojmu ze cteni se mi zda ze neni dost jasne recena cela ta snehova zapletka.“ (CBM, PBM Kb 655); a znovu o rok později: „Mikes ma dlouhou exposici.“ (18. ledna 1959, CBM, PBM Kb 658).
[7] Martinů opakovaně žádal v dopisech Bureše o adaptaci povídky Kleveta Antona Pavloviče Čechova, k níž však (podobně jako u adaptace některé z her V. K. Klicpery) nikdy nedošlo (srov. CBM, PBM Kb 644, 645, 647, 648 a 653).
[8] Měl na mysli pianistku a dirigentku Markétu Kühnovou (1905–1994), vdovu po Janu Kühnovi, které děkoval za první provedení a nahrávku kantáty Romance z pampelišek.
[9] Pavel Eisner (1889–1958) byl literárním vědcem, lingvistou, publicistou a spisovatelem česko-německo-židovského původu. O Eisnerově knize Chrám a tvrz se Martinů zmiňuje již v dopise Burešovi ze dne 7. ledna 1958: „Ctu ted Eisneruv Chram a tvrz, bajecna kniha, mel byste ji znat.“ (CBM, PBM Kb 655). Mihule dodává: „Knihu dostal jako dárek ke svým 67. narozeninám s věnováním od Pavla Eisnera a byl jí nadšen. Pro Martinů však zjevně šlo nejen o neochabující touhu po poznání, nýbrž o svého druhu nepřímé vyznání lásky k mateřštině. Bureš a Eisner spolu se skladatelem vytvořili přátelský trojúhelník, a to od chvíle, kdy Eisner přeložil do němčiny Otvírání studánek.“ (Mihule, 2002, s. 512).
[10] Tato věta připsána tužkou, pravděpodobně rukou B. Martinů.
[11] Adresa dopsána vzhůru nohama tužkou pravděpodobně rukou B. Martinů.
|