[Řím] June 15. 57.

Milý Miloš :

Tak už je zase po jednom Festivalu ktery jsem zmeškal.[1] Děkuji ti za dopis a ted myslim že múžeš zase jiti do Studánek[2] zpět a hledat, ty složky jež jsou v nich tak jasné a obvious[3] ve starších komposicich a dojdeš k překvapujícím závěrům. Znáš jistě článek Ansermeta[4] z nějakeho programu,ktery se ptá totéž a tak dále. Ted s tim barokem,to nevim jak jste na to přišli a zdá se mi to výmysl historikú a trochu pomichané, trochu pravdy a více školenosti. Na každý źpůsob,mám-li se sám vyjádřit ku př. o,tak to je vyložená Gotika ,má- Studánkach li už to vůbec néco býti. No ale to neni můj problem a přenechám to lidem vice intelligentním než jsem ja,ale zdá se mi,že je z toho kaše, a že to vše pochází od těch zkroucených soch v tom ,myslim, Bravnovském parku,někde nahoře v Čechách.[5]Já to zde ovšem vidim na každém kroku,jak píšeš,to jest vidim jak zde barok zničil velikost Imperia ale poněvadž barok nebyl vlastně nikdy jasně definován,vyjma snad šochařstvi a architektury tedy diskuse o tom je ovšem těžká a bez vychodiska a hlavně ne můj problem.Ja sám myslim že barok neni nikdy positivni,je zkrátka pokrouce­ný.[6]Jestli ti Legenda připomnela jak jsi sam chodil v procesi do poli s kytici pivoněk,tak to je právě to co jsem chtěl,ale to hlavni co v tom je ,to neni to procesi nýbrž to pole s kytici pivoňek a rovněž to,co uběhlo od té doby když jsi tam chodil až do dnes,kdy přes všechny velké sociálni změny si na to ještě vzpomináš a zde je ovšem to velké tajemstvi a otázka, co se vlastne změnilo a co to je co vlastně lidi ještě dohromady spojuje. Ja jen lituji že ty pisně nemohu slyšet sám ale jsem jist že je Kuhn[7] dělal zase krásně.Zdá se že jsem dojmul Šostakoviče s tou jednou zbojnickou a to mne těší,protoze on také asi cítil ten veliký prostor který je v nich uložen.[8]Jednu zajimavost mi pišes kterou cituji:„ty dáváš lidem opravdovy kumšt a zvedáš je,oni tu vkusnou miru berou za svou a neuvědomuji si tvoji velkou zkušenost a t. d. Ale právě v tom že si to neuvědomuji je to těžistě,tedy já je nijak nezvédám,oni to zkratka berou za svoji miru ale co si uvědomují je jejich vlastni zkušenost a radost z toho co měli radi a co jim někdo dává zpět a to je ta rekce z, které bys mohl napsat nové hudební dějiny.

Bureš zde byl a zase odejel a jaký je vysledek jeho prvni cesty do světa,nevim.[9]

Ty Pašije[10] jsou definitivně hotové a čekáme jenom na pro­vedení[11]. Jinak je zde vedro a zvláštní chuť k psani not není,ale pišu stejně pomalu ty Parable,pro Charles[12]. A zde ti kopiruji první, jež je ze St. Exu­pery,z Citadel. „ Et le sculpteur pêtrit un visage de glai­se. Or donc tu cheminais et tu es passè devant son oeuvre et tu as regardè ce visage puis tu as continuer ton chemin. Et voici que tu n’etait plus le mème. Faiblement converti,mais converti,c’est a dire tournè et penchè dans une nouvelle direction, pour un temps court peut-être,mais pour un temps. Un homme donc èprouvait un sentiment informulable:il a donnè quelques coups de pouce dans la glaise. Il a placè sa glaise sur ton chemin. Et te voila chargè si tu empruntes cette route du mème sentiment informulable. Et cela même s’il s’est ecoulè cent mille ennèes entre son gest et ton passage. “[13]

Ještě jednu opravu v tvem dopise. Pišeš dost často o tom dlouhém uzráváni dila a trochu se koncetruješ na jednotlivá dila,což správné neni protoze to uzravani se netýká vždy některého dila nybrž jakehosi celkového procesu podle něhož si „ vybiram“,tedy ne když to je „zralé“ protože o tom vim vlastně málo a jak sam víš,neměl jsem vždy při mých objednávkách a ruznych přiležitostech čas nechat věc uzrát,Tak zde je takový ideologicky omyl o kterém je nutno diskutovat.Žadný skladatel ti ovšem neřekne že začal něco co bylo v jeho mysli ještě nezralé.To se stejně pozná až v poslednim taktu. Nazdar,máš teď spoustu duševní stravy tak si to ber v malých dávkách,

Srdecne tvuj

Bohouš

Autor baletu jsem ja.[14]

^[1]      Martinů má na mysli festival Pražské jaro 1957, který se konal od 12. květ­na do 3. června. V premiéře zde zazněla kantáta Legenda z dýmu bramborové nati, H 360, 28. května 1957 (srov. program koncertu; Zouhar, 2016, s. 163).

^[2]      Kantáta Otvírání studánek, H 354, byla na programu Pražského jara 28. května 1957. Vzhledem k citaci kantáty v Legendě z dý­mu bramborové nati, H 360, si naopak kladl Šafránek otázku po vý­chodiscích k Otvírání studánek, H 354..

^[3]      Anglicky „zřejmé“.

^[4]      Dirigent Ernest Ansermet.

^[5]      Martinů má na mysli barokní soubor soch Matyáše Brauna na zámku Kuks ve východních Čechách.

^[6]      Martinů asi naráží na původní portugalský výraz pérola barroca, který označoval perlu nepravidelného tvaru.

^[7]      Legendu z dýmu bramborové nati, H 360, premiéroval Jan Kühn a Čes­ký pěvecký sbor v Praze 28. května 1957 (srov. Zouhar, 2016, s. XXII; Halbreich, 2007, s. 444–445).

^[8]      V dopise rodině do Poličky ze dne 5. června 1957 se dozvídáme: „Ven­hoda psal dlouhy dopis a poslal tu knozku Floriana, moc hezkou, tu co jsem mel pro pisne ale ve zmensenem vydani a take pise ze Sos­takovic si prisel jeste tesne pred odjezdem poslechnout na jejich zkouzku zbojnicke pisne a ze byl dojat.“ (CBM, PBM Kr 569).

^[9]      Miloslav Bureš navštívil skladatele krátce mezi 16. a 24. květnem 1957. Franku Rybkovi o jeho návštěvě skladatel napsal: „[…] byl zde ten Bures co mi pise texty pro ty sbory Studánky a. t. d. ale je to zajic, nic jsem se nedozvedel zda se ze se kazdy jen stara o sebe a na ty druhe se jak si myslm.“ (3. června 1957, CBM, bez signatury; Zouhar, 2016, s. XXIV). Manželům Reberovým sdělil: „[…] et a tacher de me faisre venir a Prague, il n’a pas reussi.“ („[…] a snažil se velmi přimět mě k cestě do Prahy, v čemž neuspěl.“). (25. května 1957, IBM, Reb 1957-05-25; Zouhar, 2016, s. XXIV).

^[10]    Řecké pašije, H 372 I, na první verzi pracoval Martinů od 20. února 1956 do 8. ledna 1957 (srov. Halbreich, 2007, s. 185–186).

^[11]    K premiéře první verze Řeckých pašijí, H 372 I, došlo až 20. července 1999 v Bregenzi (srov. Halbreich, 2007, s. 185).

^[12]    Na kompozici 1. a 2. věty Parabol, H 367, pracoval Martinů v Římě v období 15. června – 21. července 1957, zpět k práci na 3. větě se dostává až na počátku dalšího roku (12. ledna – 9. února 1958) na Schönenbergu. Kom­pozice byla dedikována Charlesi Munchovi (srov. Halbreich, 2007, s. 264).

^[13]    Jedná se o motto první části Parabol, H 367: „The Parable of a Scul­p­ture (O soše). A sochař hněte tvář z hlíny. Ty pak jsi při svém putování prošel kolem jeho díla, pohlédl na onu tvář a ubíral se dál svou cestou. A hle, nebyl jsi už týmž. Nepa­trně proměněn, ale proměněn, to jest obrácen a nakloněn do nového směru, možná na krátký čas, ale na čas. Nuže, jistý člověk zakusil nevyjádřitelný pocit: několikrát promnul v ruce hlínu. Postavil ti ji do cesty. A hle, ty jsi proniknut týmž nevyjádřitelným pocitem, ubíráš-li se tudy. A tak tomu bude, i když uplyne sto tisíc let mezi jeho gestem a tvými kroky. (Antoine de Saint-Exupéry, Citadela: z kap. 155).“ (překlad převzat z Mihule, 2002, s. 515).

^[14]    Tato věta se vyskytuje zcela na konci dopisu a je napsána vzhůru nohama.