[New York] Dec. 30. 55.

Drahý Miloši: Vím že si o mně myslíš podivné věci ale nemohl jsem ti teď pomoci, měl jsem těch vydáni zde až se mi hlava z toho točí.Za Hotel jsem platil 250 me­sičně a ten nový

byt zaplatit napřed na celou dobu,čili vydal jsem tak cirka dva tisice a příijmy za ty nové věci jsou v daleké bodoucnosti,to jest až dokončim objednávky.[1] Teď z toho Londýna nemám vůbec ani slovo,ne­vím jak si to mám vysvětlit[2],

rov­něž v Praze čekaji k vůli filmováni Studánek[3]

(Ktere měli zdá se sensačni úspech v předpremiéře).[4]

Zkrátka nevim co je,jsou tam ty ostatni partitury téz,tak čekám. Teď abych ti upřimně řekl svůj názor,což jsem to ostatně řekl už v Parizi,neni mi ten plan s Leducem nijak sympaticky.[5]Rád bych ti pomohl ale ne za takových podminek.Ty věci jsou u něho ztraceny protože oni nic nedělají a to jsou právě věci které každy nakladatel vezme s radosti a oni se zdá ještě budou dělat drahoty,no však víš,co si myslim,je to škoda takové dve komposice tam zahrabat,ostatně nevím zdali to B.& H. nebude chtít sám.[6]Ja ti chci navrhnout aby si vzali Concerto da Camera, které je sice pro kvartet ale mohli by to anoncovat i pro smyčcovy orchestr a tim na materialu půjčovnim vydělávat.Mne celé to jednání jde proti srsti a udělal bych to jenom pro tebe,protože vidim že zde se penize nedostanou. Tu partituru mam



zde,je to vlastně kvartetNo 7.[7] a mohl bych ti ji poslat,já stejně myslim ze oni na to nepůjdou a nelibí se mi se snimi hádat a nabízet. Tak mi zděl co by se stím dalo dělat. Nemohl bys něco dostat z Prahy,když jim tam teď pomaháš zadarmo? Proč ti neudělaji nějaké misto,to je asi pitomá otázka.[8]lámu si sám hlavu jak ti pomoci, až sam dostanu nějaký fond tak ti pošlu zase.[9] Ale upřímně těch dvou Sonat pro Leduca je mi líto, také ostatně neni jisté,že by si je vůbec vzali a kdo vi co by ti nabidli.

To Concerto[10] je dobré.

Děkuji ti za zprávy,vidím že se tam s Jendou[11] bavíte ale ty tvoje Franzouze mi neprodáš. To je všchno daleko za mnou,ja vim že to jsou briliatni mozky ale pro mne je to vše vymyšlene,no zkrátka intellektualni provoz.Já vim, že to teď na světě platí ale mne to už nebaví.Snad že jsem toho tolik přečetl a papir zůstane na konec papir,to jsou vše ohromně vzdělané a duchaplné závěry a hlavně co mne na tom vadi je,že to je hrozně „conditioned“[12] , což ostatne jsme my všichni do určite meze a široké meze a je to pěkná duševni zabava ale když ti pak do toho život strčí pracky, tak to najednou vypadá docela jinak.Mame v posledni době značné zkušenosti v tomto směru. A když to spadne na hlavu tak nam ani znalost Rouseau[13] nepomůže.To ti ovšem nepišu abych tě nějak odradil z tvoji radosti,chápu jak to je kdyz si človek za čas přičmuchne ke kulture a jsem rád že jsi se zase vratil do toho boje. Ale jak ti řikám,něco je v tom „wrong“[14] a to musim najit. Tak po těchto nedokončených a hlubokých uvaháh přejdu zase ke konkretnějšim věcem. Ta sonata pro violu[15] patři až dosud B.&.H. a i když to nevezme tak o ni bude pracka, pro violu je toho málo. Tempa ti dosud dáti nemohu protože to neni hotové.[16] Sám se teď snažím vynajit nějakou nadaci abych se mohl dati do opery, a to by bez ní šlo težko, to je dlouhá práce.[17] Jak to vypada s nakladatelem? Nemohli by ti dát z Prahy forsus?[18]

Novy roman od Kazantzakis dosud zde nevyšel ale je hlášen.[19] Noveho zde neni mnoho co se čteni týče a kni­hy jsou pěkně drahé,tak zase žiju jako před lety, až někdo knihu prečte a prodá. Za to jsou male levné pocket books s baječnymi authory za 25, 35/85,centu tak se tim živím. Našel jsem spoustu mých zápisku,to by tě bavilo,mne to bavi,když čtu čim jsem se zabýval před lety a co z toho vlastně zůstalo.Nejhorší je že nevim co pochází ode mne a co je quotations[20], jsou v tom i dlouhé úvahy o uměni a hudbě,zkrátka legrace, ovšem ze nemám čas to čisti,což neni žadná škoda.[21] U nás mně ted ohromně slavi dostal jsem gratulací a některé moc pěkné dopisy čili „What men live by“.[22] Tak jsem ti toho napsal ze tomu ani sam uvěřit nemohl. moje adresa je 108 East 60 Street,tak už piš sem,dopisy jdou ted dlouho vzhledem k milionum vanočnich přani. Ted az dopisu tu violu tak se dam do těch invokaci pro piano a or­chestr,[23]objednávka z Chicaga ale já jsem řekl co budu psát. Zase takova strašidelná historie to bude,samá „magic“,aspon doufam.

Mnoho te i Jendu zdravim a vše nejlepši do toho Noveho přeji a neváhej mi napsat o tvych dalšich zkušenostech v Parizi,i když se k tomu tvářim nejapně.

Srdecne tvuj

B. Martinů

^[1]      O finančních vydáních a nemožnosti pomoci Šafránkovi v tíživé fi­nanční situaci Martinů píše již v dopise ze dne 22. listopadu 1955 (srov. CBM, PBM Kmš 826). I přesto, že je Šafránek ve Francii jako agent československé Státní bezpečnosti, byl existenčně závislý na své penzi, která byla vyplácena velmi nepravidelně a navíc zasílána z Čes­ko­slovenska ve zkrácené formě. Jelikož se situace nezlepšila, mjr. Lenský, řídící důstojník IV. správy Ministerstva vnitra působící ve Francii, vyplácel Šafránkovi při pravidelných schůzkách různě velké částky, aby se mohl v Paříži nadále setkávat s osobnostmi kul­turního i politického života, o nichž má Lenského informovat (srov. Archiv bezpečnostních složek, sv. 40885).

^[2]      Podobně jako v předchozím dopise si Martinů stěžuje na mlčící nakla­datelství Boosey & Hawkes k prodloužení výhradní smlouvy.

^[3]      Pražské nakladatelství Artia požádalo firmu Boosey & Hawkes o sou­hlas s vydáním kantáty Otvírání studánek a s její filmovou adap­tací. Od básníka Miloslava Bureše skladatel věděl, že se o kantátu zajímá režisér Jiří Trnka (1912–1969): „Jiří Trnka je skladbou tak dojat, že skutečně z nich vytvoří obrazovou báseň pro barevný film, jak jen on to dovede. Pan Šebánek Vám jistě bude psát, aby se vše urychlilo, poněvadž Trnka chce začít s přípravnými pracemi na jaro. Každý film dělá velmi důkladně a je nejvyšší čas, aby na něm začal pracovat již v nejbližších dnech.“ (15. prosince 1955, CBM, PBM Kd 20). Původní návrh na filmovou adaptaci Otvírání studánek s dětský­mi nebo loutkovými herci se nakonec neuskutečnil, stejně jako následný plán na životopisný film. První realizovanou verzí byl až film režiséra A. F. Šulce, který vznikal v létě roku 1956. Ernst Roth odpověděl z Londýna na počátku roku 1956, že Boosey & Hawkes nemá námitek (CBM, PBM Kd 15).

^[4]      O úspěchu pražské předpremiéry Otvírání studánek, H 354, infor­movali Martinů mezi prvními skladatel Pavel Bořkovec a básník Miloslav Bureš. Bořkovec napsal 8. prosince 1955: „Bylo přeplněno a úspěch byl obrovský. Tak jsem si znovu uvědomil bohatství a šíři Vaší hudby, její originalitu, českost a jedinečné mistrovství výrazových prostředků.“ (CBM, PBM Kd 22). M. Bureš informoval 15. prosin­ce 1955: „,Otvírání studánek‘ okouzlilo všechny posluchače. Po jejich provedení snad jediné oko nezůstalo suché. Lidé mne obklopili a tiskli mi ruce. To všechno však patřilo Vám a je mou povinností, abych to tlumočil aspoň dopisem. Objal mne se slzami na tváři Václav Talich, přišel František Muzika a jiní a jiní. Byl to večer, jaký už dlouho v Praze nebyl.“ (CBM, PBM Kd 20). Přestože si Martinů přál, aby se premiéra uskutečnila v Poličce, první provedení kantáty se konalo 7. prosince 1955 ve Velkém sále Klubu Svazu československých skladatelů Na pří­kopě 10 v podání Kühnova ženského a dětské sboru, dirigoval Jan Kühn (srov. tištěný pro­gram koncertu, CBM, bez signatury; a cyklo­stylová pozvánka CBM, bez signatury, Zouhar, 2016, s. XIX). Bureš znal skladatelův požadavek, a proto psal: „Byl to krásný večer, na němž byly v před­premiéře uvedeny „Studánky“. Třebaže sál je malý (tak pro 300 lidí), tísnilo se v přilehlých místnostech mnoho návštěvníků.“ (CBM, PBM Kd 20).

^[5]      Miloš Šafránek se zřejmě nabídl, že pro nakladatelství Alphonse Le­duc v Paříži zprostředkuje některé Martinů skladby.

^[6]      Martinů ještě netušil, že Bossey & Hawkes smlouvu neprodlouží a sklad­by budou volné.

^[7]      Smyčcový kvartet č. 7 (Concerto da camera), H 314, z roku 1947 vydalo nakladatelství Southern Music Publishing, New York v roce 1958 (srov. Halbreich, 2007, s. 369).

^[8]      Martinů zde patrně myslel práci na skladatelově monografii, která ne­byla zálohově honorována. Nelze vyloučit ironickou narážku na Šaf­ránkovu spolupráci se Státní bezpečností.

^[9]      Také v tomto dopise se zmiňuje o svém zájmu znovu získat podporu Guggenheimovy nadace.

^[10]    Smyčcový kvartet č. 7 (Concerto da camera), H 314, z roku 1947.

^[11]    Jan Šafránek, syn Miloše Šafránka a Germaine Leroux, přijel o Vá­nocích 1955 na návštěvu Paříže ze svých studií v Oxfordu (srov. Archiv bezpečnostních složek, sv. 40885).

^[12]    Anglicky „podmíněný“.

^[13]    Ve svých dopisech se Martinů opakovaně vrací k francouzskému mys­liteli Jeanu Jacquesovi Rousseauovi.

^[14]    Anglicky „špatně“.

^[15]    Sonátu pro violu a klavír, H 355, komponoval Martinů v období od 22. listopadu do 16. prosince 1955, dedikace je „To Lillian Fuchs“ (srov. Halbreich, 2007, s. 345).

^[16]    Podle Halbreicha dokončil Martinů Sonátu pro violu a klavír, H 355, dne 16. prosince 1955. Z tohoto dopisu je ale zřejmé, že tomu tak nebylo. Její části jsou Poco Andante – Moderato a Allegro non troppo (srov. Halbreich, 2007, s. 345).

^[17]    Z tehdejší korespondence s John Simon Guggenheim Memorial Foun­dation je zřejmé, že připravoval žádost o grant na operu Řecké pašije, H 372 (viz dopis z 16. prosince 1955, Guggenheimova nadace New York, kopie v IBM GF 1955-12-16).

^[18]    Není patrné, zda Martinů věděl, že Šafránek měl pražského na­kla­datele na připravovanou monografii, která později vyšla pod názvem Bohuslav Martinů. Život a dílo (Šafránek, 1961), a to nakladatelství Artia.

^[19]    Francouzský překlad románu Nikose Kazantzakise Le Christ Rec­rucifié byl vydán v Paříži v roce 1955 v Librairie Plon. Autorem pře­kladu byl Pierre Amandry.

^[20]    Anglicky „citace“.

^[21]    Tyto texty Martinů později předal Miloši Šafránkovi, který je pub­likoval v roce 1966 v knize Bohuslav Martinů, domov, hudba a svět. Dnes jsou uloženy v CBM. Poznámka o výpiscích je důležitá, neboť z textů ani z nekomentované edice není zřejmé, kde skladatel kom­binuje vlastní úvahy s výpisky či parafrázemi jiných autorů. Totéž ale platí pro některé jeho dopisy. Zjevné je to ze dvou dopisů – Zdeňku Zouharovi (z 16. listopadu 1954, ZZ, BM 7, Zouhar, 2008, s. 92) a Jaroslavu Procházkovi (8. ledna 1955, NBM IBM Pro 1955-01-08). Druhý byl přetištěný jako text Bohuslava Martinů s názvem O Ja­náčkovi (Šafránek, 1966, s. 354). Z jejich porovnání s Janáčkovou předmluvou ke sbírce Františka Bartoše a Leoše Janáčka Národní písně moravské v nově nasbírané (1901) je zřejmé, jak skladatel po­stupoval. Vít Zouhar upozornil na to, že se jedná o transformované rešerše. Janáčkův text je v obou dopisech „redressed as the musings of Martinů“ („převlečen do úvah Martinů“) (srov. Zouhar, 2013, s. 197). S nadsázkou navrhl, aby stať byla přejmenována „From Janáček“ („Z Janáčka“).

^[22]    Bohatou korespondenci ke svým 65. narozeninám shrnul názvem ope­ry „Čím lidé žijí“, H 336.

^[23]    Koncert pro klavír a orchestr č. 4 („Incantation“), H 358, komponoval od 22. prosince 1955 do 6. února 1956 (srov. Halbreich, 2007, s. 300). Mar­tinů původně kompozici v dopisech Šafránkovi (srov. CBM, PBM Kmš 828–830) nazýval „Invokace“. Změnu názvu na „Inkantace“ vysvětlil až v dopise ze dne 10. února 1956 (srov. CBM, PBM Kr 831).