[South Orleans] August 26. 1945

Milý příteli,

jsem rád že jste dostal dobré zprávy z domu a přál bych Vám aby pokračovaly. Pro mne týden byl velmi zlý. První dopis z domova mi přinesl zprávu o smrti Stáni Nováka,[1] asi před měsícem na mozkovou mrtvici, tak si asi dovedete představit jak to na me působilo. Mimo to si stěžují že nemají dopis ode mne a to co píší mi není dost jasné, říkají že jediný člověk který je zachránil je Šebánek, který mimochodem zachránil i Julliettu a že je vlastně jediný který se o ně tam stará.[2] Zdá se mi že prošli něčím těžkým. Také se teď necítím moc dobře, snad těmi dojmy a myšlenkami, ale něco není v po­řádku se ža­ludkem, nějak jsem moc zhubnul a zkrátka nedělá mi to dobrotu, budu se muset nechat prohlednout v N. Y. Tak mě omluvte že tento dopis je spíše pessi-­

mistický a ne v dobré náladě. To víte myšlenkám nelze bránit a u mně obyčejně černé myšlenky nejsou jen tak beze všeho podkladu a když o tom přemyšlím o všem tak mi nijak vesele není a zdá se mi že celá ta moje práce jde jen do vzduchu. Byl bych si přece jenom přál a je to dosti malé zadostiučinění osobní, kdyby byl někdo od nás aspoň projevil maličký zájem, nemyslím v tom směru že by mi byli nabídli nějaké místo, nýbrž že by si byli alespoň všimli že jsem zde něco udělal a že moje práce je povážována za přínos nebo vůbec za něco.[3] Zkrátka alespoň ze slušnosti i když ne z jiných pohnutek.[4] Když je moje osoba nezajímá, to je jejích věc, a to je mi lhostejno ale když nemají ani nepatrný zájem o nějakou komposici která je v jejich „lidové a společné linii, jako Lidice nebo Double-concert, [5] které ostatně tam musí míti, protože jsem je poslal do Londýna, tak to už nelze omluviti tím známým pořekadlem že je. mnoho důležitější práce. Já vím že je a nikdy by mi na mysl nepřišlo že musí v první řadě projevit zájem o mě, víte že se netlačim nikdy do první řady a effektivně od nich nechci nic, ale přece jenom i při té dynamice o které se tolik tam mluví mohla už za tu dobu zbýti malinká parcelka dynamiky, která by se zajimala zda-li se něco nestalo za hranicemi. Když zbylo dosti dynamiky se zajímati o Hoffmeistra[6], V. W.[7] a jiné mohli už jistě najit cestu aspoň projevit zájem že vůbec existuji, to by je stálo trochu přemáhání možná a 5 centu známku. Celou tou historií moc povzbuzen nejsem, to chápete. Myslíte že se na to dívám moc černě a nebo že mám pravdu? Nejlepší když celou tuto úvahu skončim, protože mi to nepřidává moc síly ale myslím také že v důsledcích této situace budu jednoho dne muset udělati velmi závažné rozhodnutí.[8] Koupil jsem si toho Whita, Men’s meat[9], možná že je to krásná kniha ale je tak klidná že ji prostě nemohu teď čísti. Toho Schrödingera jsem nedostal, kde jste viděl publikováno?[10] Miloš asi povídaval[11] v Praze s piloty, četl jste? Tak si s tímto mým dopisem nepřidělávejte starosti kterých máte sám také dost a napište nesouhlas.

Srdečně vás všechny zdravím

B. Martinů

^[1]      Blízký přítel Stanislav Novák (nar. 1890) zemřel 20. července 1945.

^[2]      O dva dny dříve Karlu Šebánkovi dvakrát děkoval: „Je vous remercie de tout mon cœur pour ce que vous avez fait pour mes parents, cela c’était vraiment gentil, je [???] pas, je vous remercierai quand nous seront là bas. et aussi pour ça, que vous m’avez sauvé la partition de Juliette, j’ai passé des nuits blanches en pensant à tous cela.“ (Z ce­lého srdce Vám děkuji za vše, co jste udělal pro moje příbuzné, to od Vás bylo opravdu velmi hezké, [???], poděkuji Vám, až tam budeme. A také za to, že jste mi zachránil partituru Julietty, zažil jsem bezesné noci, když jsem na to všechno myslel.) (22. srpna 1945, CBM, PBM Kkš 920).

^[3]      Tento dopis se minul s listem od Františka Bartoše, který se na něj obrátil jménem České filharmonie a žádal o nové skladby pro novou sezónu a také pro Pražské jaro 1946 (srov. ČMH, kopie v IBM Bar F 1945-08-09). Nabídka ředitele pražské konzervatoře Václava Holzknechta byla odeslána na počátku září (srov. CBM, PBM Kmš 800).

^[4]      Karlu Šebánkovi však psal poněkud v jiném smyslu: „Mais je pense aussi que tous qui sont resté la bas ont les droits de priorité et dans les très peu des nouvelles qu’on a ici de chez là bas, je ne vois pas très bien, qu’est-ce que je pourrais demander. Au fond en princip je ne veux demander rien du tout, j’ai travaillé tout ma vie pour le bien de mon pay et je pense que je pourrait continuer.“ (Ale také si myslím, že všichni, co tam u nás zůstali, mají přednostní právo, a z těch málo četných zpráv, které tady odtamtud máme, mi není zcela zřejmé, čeho bych se já mohl dožadovat. V podstatě se z principu nechci dožadovat ničeho, celý svůj život jsem pracoval pro dobro své země a myslím, že bych v tom mohl pokračovat.“) (22. srpna 1945, CBM, PBM Kkš 920).

^[5]      Památník Lidicím, H 296, byl proveden 21. srpna 1945 v Londýně, zatímco v Praze byl proveden Českou filharmonií za řízení Rafaela Kubelíka 14. března 1946 (Halbreich, 2007, s. 259). Dvojkoncert, H 271, se doč­kal prvního českého uvedení 24. dubna 1947. Českou filharmonii řídil Paul Sacher (Halbreich, 2007, s. 259 a 276) 24. dubna 1947 (Halbreich, 2007, s. 276).

^[6]      Adolf Hoffmeister se vrátil do Prahy v létě 1945 po výzvě ministra kultury Václava Kopeckého. Později téhož roku se stal přednostou odboru pro zahraniční styky na Ministerstvu informací a osvěty.

^[7]      Jiří Voskovec a Jan Werich, herci, komici a divadelníci, a autoři, zakladatelé Osvobozeného divadla v Praze.

^[8]      Martinů se úvahám o návratu do vlasti, která ho ale neuznává tak, jak by si představoval, a navíc mu po válce nenabízí místo, které by ho bylo hodno, věnuje (někdy s větším či menším zklamáním) celé poválečné měsíce.

^[9]      Jedná se o publikaci amerického spisovatele Elwyna Brookse Whitea (1899–1985) One Man’s Meat, která poprvé vyšla v roce 1942.

^[10]    Skladatel patrně reagoval na knihu fyzika a nositele Nobelovy ceny Erwina Schrödingera (1887–1961), který v roce 1944 vydal ve Velké Británii knihu What is Life. The Physical Aspect of the Living Cell.

^[11]    Špatně čitelné.