[1] Anglicky ve smyslu „dopis je výzva“.
[2] Anglicky „řešení“.
[3] Anglicky „pochopení, chápání“.
[4] Špatně čitelné.
[5] New-yorkské listy, český deník.
[6] Anglicky „špatně“.
[7] „Mechanickým“ či „statickým“ dynamismem, který je pouze prázdnou formou, se Martinů zabýval také ve svých textech v Ridgefieldu (srov. Šafránek, 1966, s. 143–144).
[8] Nečitelné.
[9] Francouzsky „tady je ten háček!“.
[10] Špatně čitelné.
[11] Patrně myslí Preludium č. 1, Temperovaný klavír, BWV 846, Johanna Sebastiana Bacha.
[12] Anglicky „tělo“.
[13] Anglicky „vrcholu“.
[14] Bruselské provedení Auberovy opery Němá z Portici v roce 1830 je považováno za jeden z impulzů k revoluci, během níž získala Belgie svou nezávislost.
[15] Mischa Elman (1891–1967), houslista, v roce 1943 objednal u Bohuslava Martinů „Violin Concerto“, Koncert pro housle a orchestr č. 2, H 293, který téhož roku premiéroval (CBM, PBM Kd 99).
[16] Špatně čitelné.
[17] Jedná se o román Arthura Koestlera (1905–1983) Darkness at Noon z roku 1940.
[18] Jindřich Honzl (1894–1953), režisér a divadelní ředitel, na přání B. Martinů režíroval první nastudování opery Julietta, H 253, 16. března 1938 v Národním divadle v Praze (srov. Halbreich, 2007, s. 163–172). Od roku 1945 byl členem umělecké zprávy Národního divadla v Praze a v letech 1948–1950 ředitelem činohry ND (oficiální webové stránky Národního divadla, http://archiv.narodni-divadlo.cz/default.aspx?jz=cs&dk=Predstaveni.aspx&pr=8864&sz=0&fo=000&ju=0&abc=0&pn=456affcc-f403-4000-aaff-c11223344aaa).
[19] František Muzika (1900–1974), scénograf premiéry opery Julietta, H 253, která se uskutečnila Národním divadle v Praze 16. března 1938 (srov. Halbreich, 2007, s. 163–172; Popelka, 1996, s. 29).
[20] Ferdinand Pujman (1889–1961), režisér, v letech 1926–1939 režisér Národního divadla v Praze, od června 1945 dramaturg opery Národního divadla v Praze, od roku 1947 vrchní režisér. Působil zde do ledna 1950 a pak opět od září 1956 do prosince 1959.
[21] Jaroslav Kvapil (1868–1950), dramatik, básník, překladatel a režisér. V letech 1900–1911 v Národním divadle v Praze ve funkci dramaturga, následně do roku 1919 jako šéf činohry. V červnu 1945 se stal předsedou nového orgánu Divadelní rada jako umělecký a kulturněpolitický poradní sbor pro zásadní otázky v divadelnictví, jehož členem byl rovněž herec Stanislav Neumann (1902–1975) (srov. Černý, 2007, s. 20).
[22] Není zřejmé, zda měl Martinů na mysli opravdu Stanislava Kostku Neumanna (1875–1947), českého levicově orientovaného básníka, novináře a překladatele, nebo spíše jeho syna, herce Stanislava Neumanna (1902–1975), který je zmíněn v souvislosti s Jaroslavem Kvapilem v předchozí poznámce.
[23] Francouzsky, „to nás omladilo“.
[24] Martinů se obával, že pro obnovení poválečného Československa nebude mít země dostatek kompetentních a zkušených odborníků jako tomu bylo v případě skupiny autorů podílejících se na vzniku Encyclopédie, ou dictionnaire raisonné des sciences, des arts et des métiers v letech 1751–1772 ve Francii. Byli mezi nimi Jean-Jacques Rousseau, Voltaire, Denis Diderot, Charles Louis Montesquieu a řada dalších.
[25] Špatně čitelné.
[26] Miloš Šafránek se vrátil do Československa o rok později, 8. srpna 1946. Bohuslav Martinů se za svého života nevrátil.
[27] Francouzsky „bez povšimnutí“.
[28] Skladba Památník Lidicím, H 296, z roku 1943, byla provedena poprvé v Praze až 14. března 1946. Českou filharmonii dirigoval Rafael Kubelík (srov. Halbreich, 2007, s. 259).
[29] Špatně čitelné.
[30] Iniciálou „M.“ označoval v tomto a v dalších dopisech Jana Masaryka (1886–1948), blízkého přítele a podporovatele Martinů, od roku 1940 ministra zahraničních věcí Prozatímní exilové vlády, který se během druhé světové války pohyboval zejména ve Velké Británii a Spojených státech. Do osvobozeného Československa se vrátil 30. července 1945.
|